Čtyři druhy věznic
21. 04. 2009, TOMÁŠ HAJZLER
Foto: Ryan Brady
V České republice existují čtyři druhy věznic podle míry svobody, kterou vězeň dostává:
- S dohledem,
- s ostrahou,
- s dozorem,
- se zvýšeným dozorem.
S trochou pokory a sebereflexe si není možné nevšimnout, že firmy fungují na naprosto stejném principu jako věznice.
Podle míry trestu odebírá věznice určitou míru svobody – práva se sám rozhodnout. V té nejtěžší formě se nemůžete rozhodnout prakticky o ničem. Druzí za vás rozhodují, v kolik budete vstávat, v kolik budete spát a co budete dělat mezi tím. Čím déle za nás rozhodují druzí, tím rychleji ale ztrácíme schopnost se sami se svobodně rozhodovat.
Kde jsou vězni, tam jsou zpravidla i bachaři. Jedni potřebují druhé. Jeden bez druhého postrádá smysl. A tak bude nutné, aby na místa bachařů zasedli svobodní, sebejistí vedoucí, kteří se umějí o svou svobodu a sebejistotu podělit s ostatními.
Možná jste viděli Vykoupení z věznice Shawshank, kde se vězeň po 20 – 40letém trestu buď oběsil, nebo spáchal nějaký zločin jen proto, aby se mohl vrátit. Stejné věci jsem slyšel při nedávné návštěvě jedné ze dvou nejtěžších věznic v zemi. „Často to netrvá ani několik týdnů a dobří holubi se nám vracejí,“ řekl nám náměstek ředitele. Po letech, kdy za vězně rozhodovali druzí, se již nedokážou sami rozhodnout. Navíc si představte, že jste nastoupili do výkonu trestu třeba v roce 1987. Lístek na tramvaj stál dvě koruny. V obchodě měli dva druhy jogurtů, dva druhy mléka a jeden druh chleba. V televizi běžely dva programy. Navíc systém vyžadoval, abyste měli zaměstnání. Rozhodoval do velké míry o našem zdraví i vzdělání. V roce 2009 je vše na ruby. Stát to hodil na nás. Máme svobodu. Jak se ale máme sami rozhodovat, když nás to nikdo nenaučil?
Firma stejně jako věznice vězňům odebírá svým zaměstnancům právo rozhodovat. Zaměstnanci tradičních firem si nemůžou rozhodnout, kde budou pracovat, v kolik budou začínat a končit, kdo bude jejich šéf, kolik budou brát, nebo dokonce co si vezmou na sebe.
Firma (podle míry dohledu/dozoru) stejně jako věznice vězňům odebírá svým zaměstnancům právo rozhodovat. Zaměstnanci tradičních firem si nemůžou rozhodnout, kde budou pracovat, v kolik budou začínat a končit, co budou dělat, kdo bude jejich šéf, kolik budou brát, nebo dokonce co si vezmou na sebe.
Myslím, že pochopit princip „připravenosti převzít zodpovědnost za vlastní rozhodování“ je při zavádění firemní demokracie klíčové. Není možné přijít za lidmi, kteří dvacet let „chodí do práce“, a říci jim, ať přijdou, kdy chtějí, ať si řeknou, kolik budou brát, nebo ať píší blog o dění ve firmě. Je nutné jim pozvolnými kroky pomoci přivyknout na svobodu a znovu je naučit schopnosti se rozhodovat (jako malé děti jsme to uměli). Bohužel to nebude snadné, protože kde jsou vězni, tam jsou zpravidla i bachaři. Jedni potřebují druhé. Jeden bez druhého postrádá smysl. A tak bude nutné, aby na místa bachařů zasedli svobodní, sebejistí vedoucí, kteří se umějí o svou svobodu a sebejistotu podělit s ostatními. To však bude vyžadovat čas a trpělivost.