Pondělí až pátek. 9:00 až 17:00.

09. 11. 2009, TOMÁŠ HAJZLER

Foto: Mike Rohde

Nedávno jsem na jednom našem sezení lidem ukazoval, jak si organizuji svůj život. V podstatě nic složitého. Jen jsem na tabuli načmáral jednoduchou myšlenkovou mapu. Když jsem to dodělal, chvíli bylo ticho, které přerušila až jedna ze zúčastněných otázkou: „A kde jsou tvoje koníčky?“

Mne ta otázka trochu zaskočila. Přiznám se totiž, že o koníčcích moc nepřemýšlím. Tím, že jsem se před lety rozloučil s modelem „vydělat na život a potom žít“, ta otázka pro mě nejspíš přestala existovat. Proto si až teď zpětně uvědomuji, že jsem vzal několik svých koníčků, „osedlal je“ a živím se jimi (firemní svět, zkoumání, mluvení, psaní, vedení…). Kromě toho mám samozřejmě mraky dalších věcí, které mě také baví a na které mám dnes prostor, který jsem dřív neměl. Tím, že nedělám, co mě nebaví, ušetřím spoustu času a hlavně energie (asi jste si také všimli, že to co člověka nebaví, ho zároveň zpravidla i vysává).

Neoddělovat koníčky od ostatního života mi přijde velmi praktické a hlavně přirozené. Jen se podívejte na malé děti, které ještě neuvěřily pokynům moderních dospělých typu: „Pracovat se musí.“ „Bez práce nejsou koláče.“ „Nejdřív úkoly, potom zábava!“ Ti přece nemají žádné koníčky, ani nepřemýšlejí o tom, co je baví nebo nebaví. Jednoduše si hrají. Je to pro ně naprosto přirozené. Pro nás pro všechny kdysi bylo… Většina z nás se však těmi větami nechala ovlivnit natolik, že nás v neděli odpoledne bolí břicho, pondělí považujeme za nejhorší den a hlavně se těšíme na pátek – viz KZP a samozřejmě na víkend.

Já vám nevím. Tenhle život pět dní v týdnu na čtvrt plynu a dva na sto padesát procent s celoročním těšením se na zaslouženou dovolenou mi přijde malinko postavený na hlavu.

I mnozí moji přátelé si zvolili tuto cestu. Od pondělí do pátku pospíchají do práce, kterou nemají rádi. Večer se vracejí vyčerpaní a mrzutí. O víkendu potom dospávají, uklízejí a na 150 % se snaží dohnat společenský život nebo se věnují – hádejte čemu!? Koníčkům. Ještě že mohou jednou, dvakrát do roka odjet na pořádnou dovolenou! Vyčistit si hlavu a pořádně si dáchnout!

Já vám nevím. Tenhle život pět dní v týdnu na čtvrt plynu a dva na sto padesát procent s celoročním těšením se na zaslouženou dovolenou mi přijde malinko postavený na hlavu. Jenomže jako mnoho jiných věcí je to tak časté, že to považujeme za normální.

Ale nemusí přitom být! Já a mnoho jiných lidí jsme příkladem nového trendu, který si myslím již nekompromisně razí cestu i do našich končin. Vždyť i náš projekt pracovních revolucí se snaží ukázat cesty k tomu, jak si zařídit sedmidenní víkend, jak přestat přemýšlet o tom, že se nejdřív musí udělat práce, aby mohla konečně dorazit zábava.

Částečné úvazky jsou stále výjimkou, ale už to není úplná exotika, jak tomu bývalo v 90. letech. Flexibilní pracovní doba je už celkem normální součástí filozofie velkých firem. Práce z domova (alespoň 1 den v týdnu) už se také dere do našich zemí. A existují dokonce firmy (nebo jejich oddělení), které pracovní dobu zrušily a otázku kdy, kde a kolik pracovat nechávají na zaměstnancích (kteří stejně sami nejlépe znají odpověď). V neposlední řadě se začíná mluvit o novodobých nomádech o lidech, kteří opustili kancelář a pracují tam, kde se jim právě chce. Ne v každém povolání je možné pracovat, kde se člověku právě zachce. Ale v každém je možné nabourat ten otrocký a hlavně zastaralý systém oddělování práce od tzv. koníčků, kdy si od pondělí do pátku necháme život doslova upláchnout, abychom se ho během soboty a neděle snažili s jazykem na tričku dohnat.

Nabourejme ten zastaralý systém oddělování práce a koníčků, kdy si od pondělí do pátku necháme život doslova upláchnout, abychom se ho během soboty a neděle snažili s jazykem na tričku dohnat.

Myslím si, že potřebujeme příklady! A tak vás chci požádat, abychom dali dohromady co možná nejvíc příběhů lidí, kteří řekli sbohem modelu „pondělí – pátek“ a kterým se daří alespoň částečně neoddělovat práci a zábavu. Ať už to jste vy, vaši kamarádi nebo příběhy, o kterých jste četli nebo slyšeli. Všechno se počítá. Sem s tím, ať trochu naboříme to, co je tak časté, že to považujeme za normální a přitom je to zapšklé až hanba.

Přestože tyto mé výzvy zatím mají žádný nebo minimální ohlas, nevzdávám to. Myslím, že jen když spojíme síly, můžeme něco změnit. Děkuji všem.