Párty na Titaniku

Byl konec roku 2001. Tuším polovina listopadu. Pobývali jsme tehdy s Péťou (mojí manželkou) v argentinském Buenos Aires. Po honosných bulvárech se šinuly desítky (možná spíš ale stovky) tisíc aut. Většina restaurací (minimálně těch renomovanějších) byla striktně na rezervaci a z vyhlášené parillady člověku stříkaly sliny kilometr daleko. Calle Florida (obdoba pražské Pařížské ulice) praskala ve švech. Lidi nakupovali jako o slevách. Prostě blaho-byt. Jedno ráno jsme seděli v nějaké kavárně a listovali místními novinami. Zaujal nás v nich název jednoho z hlavních článků na první straně: “Párty na Titanicu”, který obsáhle popisoval argentinské ekonomické problémy, především obří dluh a s tím prý i související nevyhnutelný bankrot.

Tenkrát mi to znělo tak trochu úsměvně a vlastně i dost nepatřičně. V září se sice ve Spojených státech stalo cosi nečekaného, ale jinak to byly "staré dobré časy". Ekonomika rostla. Lidé nakupovali jako zběsilí. Skoro vše se lesklo. Alespoň na oko. Víme ale, jak to v Argentině (a od té doby i jinde) dopadlo. I když já si myslím, že to ještě nikam ne-dopadlo, protože to podle všeho padá dál. Když v poslední době potkám nějakého Argentince (naposledy dnes), zpravidla svraští čelo a řekne na adresu své země něco ve smyslu: “beznadějná země”.

Já si na tu argentinskou pařbu často vzpomenu. Nedávno mi ji připoměl, z dnešního pohledu už skoro antický, projev Václava Havla z roku 1997 (viz výše). Když pozoruji náš dnešní svět, leká mě. Leká mě, že to hlavní co většina z nás řeší je to, kdo má lepší kajutu. Podobně jako na jakémkoli jiném organizovaném zájezdu (a životy většiny z nás mi připomínají dost dobře zorganizovaný zájezd) následujeme průvodce, řídíme se programem dne a týdne, stravujeme se tím, co pro nás připraví profesionálové a stejně tak se třeba, ve volném čase, necháme bavit (též) profesionálními “animátory”. Jsme tak zaměstnaní starostmi o vlastní postavení a tak pohlceni zábavou, že nemáme žádný prostor zamyslet se na tím, proč, kam, jak a s kým vlastně plujeme. A to je, myslím, náš Problém.

Zdá se, že první krok k tomu, abychom jakýkoli problém vyřešili, je třeba si uvědomit, že nějaký problém vůbec máme. Pokud vám náš systém též připomíná večírek na Titanicu, pusťte si prosím ten  projev Václava Havla a jestli vás alespoň trochu osloví, pošlete ho dál. A jestli vás nechytne Václav Havel, poslechněte si jiné podobné myslitele na stejné téma. Stačí zagooglovat. Třeba je ještě naděje, že nebudeme jednou v cizině na otázku, "Jak se daří v Čechách (nebo v Evropě, nebo na této planetě)?", odpovídat "beznadějná země".