Odcházení z ČSOB
19. 04. 2013, TOMÁŠ HAJZLER
Nikdy v životě jsem nevyužíval služby jiné banky než je dnešní ČSOB. V loňském roce se ale postupně stalo několik věcí, které mě přiměly odejít. A protože celá ta zkušenost má úzký vztah k tématu tohoto blogu, zkusím se o své důvody (je jich celkem pět) podělit.
1. Procento lidí v práci - Léta jsem chodil na pobočku (nejprve IPB a později ČSOB) na Vyšehradě a následně na Pražského povstání. Těšil jsem se tam. S většinou lidí jsme se totiž znali a procento lidí, kteří tu práci měli rádi a dělali ji dobře mi vždy přišlo nadmíru vysoké. Pak se cosi zvrtlo a lidi na pobočce začali jaksi vyhasínat. Vzpomínáte na historku se staviteli katedrál? Netrvalo to dlouho a mně přišlo, že mnozí zaměstnanci opustili katedrálu a místo toho začali lepit cihly. Za poslední tři roky jsem pokaždé přišel k novému člověku! Ten starý tam už nepracoval a když jsem se jich zeptal, jak moc je jejich práce baví, nezřídka mi odpověděli, že už mají dost a jsou na odchodu.
2. Tlak prodat - Procento lidí, kteří na mé pobočce (místo stavby katedrály) pokládají cihly souvisí podle mnohých nejvíce se zvyšujícím se tlakem na výkon, zhoubnému zmnožení směrnic (z ČSOB se stává víc a víc "jak" firma) a strachu ze ztráty práce a jiných jistot. Zlí jazykové tvrdí, že mateřská KCB je v úzkých a prý 15,3 miliardy zisku po zdanění za rok 2012 jí nestačí a snaží se ze své české pobočky vymáčknout, co to jde. Hlavním úkolem managementu je maximalizovat zisk pro vlastníky, a tak vedení mačká a mačká. Na dnešní bankovní pobočce si tak často přijdete jako v McDonald’s... "Dáte si velkou kolu, maxihranolky, dezert, kečup?"... z ničeho nic vám nabízejí i to, co vůbec nepotřebujete. Vy nechcete zklamat nebo tápete po odvaze odmítnout a tak nakupujete.
3. VIP vs. řadový klient - Vloni v létě jsme prodali náš starý byt a z těch peněz budeme toto léto platit nový. Na rok jsme tedy do banky zaparkovali necelých pět miliónů korun. Vůbec se nezabývám tím, že ČSOB úročí i tak velké (pro nás) peníze úrokem "nula, nula, prd". Spíš se chci pozastavit nad tím, jak proběhla moje první návštěva po tom, co jsme se "stali milionáři". Rázem jsem seděl jinde než na přepážce, nabídli mi kafe a do toho samozřejmě i hromadu spoření, pojištění (viz předchozí bod) a hlavně "speciální péči". Došlo mi, že z kategorie “obyčejný zákazník” jsem povýšil do škatulky “VIP”. Žijeme přece v systému, který dělí lidi na VIP (někdo) a plebs (nikdo). Mně je vrcholně nepříjemné, když mi lidé prokazují náklonnost kvůli tomu, že mám právě (na chvíli) víc peněz. Neřkuli, že jsem to v ČSOB v minulosti už asi dvakrát zažil. Větší množství peněz na účtě ze mě rázem udělalo jakéhosi nad-člověka, který si nemusí trhat lísteček, stát fronty, je mu servírováno kafe a má další speciální práva a výhody. Úsměvné mi přijde, že momentem převodu peněz jinam se VIP může stát opět plebsem.
4. Ne-morální zdanění - Při jedné z návštěv pobočky se přepážkový pracovník nejspíš nechtěně prořekl, že máme na našem firemním účtě krapet vysoké poplatky: “...to máte nějaký drahý...” načež zakuckal a snažil se to zamluvit. Mně to zaujalo natolik, že jsem požádal kolegu, aby mi poslal, kolik jsme jenom na firemním účtě zaplatili za rok 2012. To číslo mě ohromilo. Náš obrat (peoplecomm s.r.o.) byl za rok 2012 miniaturní (2,4 miliónu příjmy a 2,0 miliony výdaje). ČSOB si přesto na poplatcích vzala bezmála 14 tisíc korun. Firemní účet jsme v ČSOB měli od roku 2002. A osobní od roku 1994. Raději nezjišťuji, kolik to bylo za celou historii. Čtvrt miliónu? Víc? Míň? Nemám buňky a sebemenší stopy motivace tyhle věci zjišťovat. Chci trávit čas s lidmi, kterým mohu důvěřovat. Tohle moji důvěru rozbilo úplně. Navíc mě udivuje uvědomění, že půl roku pracujeme dobrovolně na to, abychom uživili stále hladovější státní aparát. Jak dlouho pracujeme na to, abychom na zcela stejném principy uživili naše stále hladovější banky? Neříkejte mi, že bychom to neuměli lépe! Levněji, moudřeji? Jak správu věcí veřejných tak správu našich financí? Opravdu je nutné platit tak vysoké částky na to, aby vůbec mohli žít ( v případě státní správy) a za některé aspekty života platit (v případě bank)? A vůbec se tu nezabývám tím, co je legální a co morální. V našem světě jsou slova jako "hodnoty" nebo "morálka" cizími, nesrozumitelnými slovy. Hraje se podle toho, co je "legální". To stačí. Morálka brzdí. Škodí byznysu. Šmejdi jsou toho nejlepší ukázkou.
5. Management pro 3% - Pokud jste četli Svobodu v práci, určitě si vybavíte termín “management pro 3%”. Je to styl řízení, kdy veškeré postupy řídíte především snahou eliminovat chybu. Zaměříte se tedy na 3% případů lidí, kteří chybují či šidí a podle nich to nastavíte pro ostatních 97%. Dvakrát se mi například stalo, že mi přestaly z ničeho nic fungovat platební karty. Až po návštěvě pobočky jsem se dozvěděl, že se někdo v bance rozhodl upravit systém (a v souvislosti s tím karty zablokovat) z důvodu jakéhosi nebezpečí. Když jsem se podivil nad tím, že jsem o tom nedostal informaci, tak prý mi to někam psali anebo jsem si to mohl přečíst na webu. Musím ale říct, že jsou weby, na které chodím mnohem raději než na stránky ČSOB a argument, že mi někdo poslal informaci a já bych tedy měl být informovaný mi přijde, jako kdybych se já divil, že kamarád nemá informaci, když jsem mu přeci telefonoval. Ale on to nezvedl.
Život mě naučil, že klíčovou ingrediencí šťastného, zdravého a úspěšného života je partnerství. Vyrovnaný vztah dvou lidí (ať je jeden z nich či oba zástupcem instituce). Proto se partnerství snažím navazovat a rozvíjet, co umím. Pokud ovšem zjistíme, že vidíme svět podstatně jinak nebo se jeden z nás chová opakovaně nedůvěryhodně (a neumíme to opravit), považuji za nutné se rozejít (za předpokladu vyřízení vzájemných závazků). Myslím si totiž, že život je příliš krátký na to, aby ho člověk trávil s těmi, s kterými nesdílí témata a hodnoty a s kterými neumí přirozeně spolu-pracovat. Proto jsem se po letech "spolu" rozhodl odejít.
Možná jste si též všimli, že většinový bankovní svět se velmi často snaží vytvořit iluzi jakési socio-tvornosti, skutečného užitku pro zákazníka a společnost. Pohled pod pokličku však často ukáže přesný opak (výjimkou nejsou ani tyto extrémy). Zde jsou tři fotky re-klamní komunikace z Raiffaisenbank...
Reklamníci z Raiffeisen říkají, že je to banka "inspirovaná klienty". Zajímalo by mě v čem.
Tvrdí například, že zkrotili poplatky. Nebo svoji chamtivost? Nebo už to bylo neudržitelné? A opravdu je zkrotili? Co to vlastně znamená? Trochu mi to připomíná poctivé párky.
Projekt Zuno považuji za ukázku toho, že poplatky není nutné krotit. Stačí pod jiným jménem založit banku, která má poplatky (nebo jinou nehezkost) jiné nebo žádné. Mimochodem slogan na tomto inzerátu považuji ze jeden z nejabsurdnějších a nejklamavějších v české re-klamní historii.
Jinak tento kus text by mohl být o většině bank (i jiných firem) v našem světě. Nakolik mohu soudit, ČSOB patří mezi ty nejlidštější v naší zemi. Mám uvnitř řadu přátel a věřím, že se na mě nebudou zlobit, vezmou to jako názor zákazníka a využijí ho k sebereflexi. Stejně tak lidé z České spořitelny, KB a další podobných institucí.
Mimochodem, přešli jsme do Fio. Zatím mám pár prvních dojmů. Spíše férových. Jinak jste už možná také narazili na příklady bank, které fungují úplně jinak než jsme zvyklí. A namusí to nutně být pouze věhlasná, ale vzdálená Grameen Bank. Mně třeba nadchla konference o férovém bankovnictví, která se 12.-13.9. chystá v Brně.