O blikaJící přístroJové desce aneb když tělo řekne NE

Když jsme byli malí, dospělý svět po nás požadoval, abychom byli hodní a abychom nezlobili. Když jsme "tuto hru" odmítali hrát, hrozili nám nepřijetím. To nás samozřejmě děsilo. Pro dítě není nic horšího! A tak jsme se snažili být hodní (přijetí) a ne-zlo-bit. Tak dlouho jsme se snažili, až jsme přestali slyšet sebe a začali místo toho poslouchat druhé. Odřízli jsme se od svých pocitů, které jsou oním kompasem, který nám říká, co je správně a co špatně, co je pravda a co lež, komu věřit a komu ne nebo kdy už máme dost. Většina dospělých tak dnes své tělo neslyší, nerozumí svým pocitům. Proto si neumí stanovit své hranice a ohlídat si vlastní míru... bohužel příliš často až tak, že smrtelně onemocní. O tom, jak tento mechanismus funguje a co s tím, je tato kniha. V tomto blogu si přečtěte mojí předmluvu, ve které se snažím vysvětlit v čem je právě tato kniha speciální.  

Je zřejmé, že znát své potřeby a nastavit si podle nich život je základem šťastné a zdravé existence. Jenomže to se snadněji řekne (a ještě jednodušeji napíše), nežli žije.

Člověk jako tvor společenský se rodí se dvěma konfliktními potřebami: potřebou autenticity a potřebou pouta. Přitom je to právě rovnováha mezi těmito dvěma polohami, která do velké míry rozhoduje o tom, nakolik zdravý, šťastný a také jak dlouhý život prožijeme. Autenticita znamená být ve spojení s vlastními emocemi, které nám sdělují, čeho se nám v té které chvíli žádá, zda potravy, tepla, ochrany, utišení nebo třeba objetí. Potřeba pout, vazeb či přijetí nás vedle toho jako kov k magnetu táhne k matce, případně dalším blízkým dospělým, jejichž úlohou je pečovat o nás v prvních letech života. Po většinu historie lidské evoluce by člověk sám nepřežil déle než několik dní. Právě proto jej příroda vybavila mechanismem pouta, který způsobuje, že jednou z našich nejniternějších potřeb je nutnost přijetí ostatními.

Každé malé dítě má ve svých potřebách zcela jasno. Narodilo se však do lidské společnosti, která (jako každý jiný živočišný druh organizující se do smečky, stáda nebo hejna) rozlišuje chování na přijatelné a ne-přijatelné. Známe to všichni ze svého dětství. Když jsme se chovali přijatelně, mluvili o nás jako o hodném chlapečkovi či hodné holčičce. Byli jsme hodni přijetí ostatními a naše potřeba vazby mohla být naplněna. Když jsme se však (po- dle názoru ostatních) chovali ne-přijatelně – například jsme se příliš hlasitě smáli, plakali, moc rychle běhali, chodili nebo strkali ruce někam, kde to bylo (podle názoru ostatních) nebezpečné či neslušné, najednou jsme byli zlo-biví, ne-hodní jejich přijetí. Tato tzv. tradiční výchova tak velkou část našich potřeb „trestala“ hrozbou odmítnutí, tedy nesplnění základní podmínky zdra- vého a šťastného života. Kdykoliv jsme řekli „ano“, usmívali se, plácali nás po ramenou, přijímali nás. Stačilo ale říct „ne“ a následovala plejáda hrozeb a příkazů: „Jak NE?! Kdo si myslíš, že seš? Dokud tě živím, budeš poslouchat! Správnej kluk, správná holka...“ Možná si vzpomínáte.

Jak šel čas, z hodných dětí se stali hodní dospělí, kteří na velkou část svých vrozených potřeb pozapomínali. Potřebě přijetí ostatními dali před- nost na úkor jiných svých potřeb, a to tak, že se do velké míry odstřihli od svých emocí a tím od svého těla. To byl logický sebe-záchovný mechani- smus. Emoce totiž fungují podobně jako kontrolky na přístrojové desce automobilu. Představte si, že byste se měli soustředit na jízdu, kdyby před vámi pořád blikaly a pípaly kontrolky. Většina z nás by to nedokázala, a tak jsme ta svoje „vnitřní blikátka a pípátka“ obrazně přelepili, vymontovali nebo se naučili je ignorovat. Dovedli bychom ale v autě bez kontrolek odhadnout třeba to, kdy je nutno doplnit nádrž, vyměnit olej, brzdovou kapalinu nebo zda je v motoru všechno v pořádku? To by uměl snad jen velmi zkušený řidič anebo kouzelník. No a v podobné situaci je většina z nás dospělých. „Přelepili“ jsme své kontrolky/potřeby a emoce jako jejich projevy tak dokonale, že o nich nevíme. Ano, často sice cítíme tlak, odcizenost, hněv, frustraci, prázdnotu, jenomže mnohdy nevíme, odkud se ty emoce berou, a hlavně jak s nimi naložit. Tak dlouho jsme říkali „ano“ (a okolí nás za to plácalo po ramenou), že dnes mnozí z nás říct „ne“ už prostě nedokážou.

Jak se ale dočteme v této výjimečné knize, pokud se tomu nenaučíme nebo se nevzpamatujeme, pokud si nenastavíme hranice, pokud si doslova „jako psi neočuráme a neohlídáme svoje teritorium“, naše tělo to udělá místo nás: onemocníme a nejspíš i umřeme dříve, než bychom museli.

Já sám jsem typickým produktem tradiční výchovy, která měla produkovat hodné chlapečky a hlavně holčičky. Narodil jsem se v 70. letech, kdy bylo normální odevzdat několikaměsíční mimino do jeslí, aby se také jeho matka mohla zapojit do budování socialistické společnosti.* Tenkrát se ještě nevědělo, že dítě do věku asi tří let považuje svoji matku za součást sebe sama. Nám, kteří jsme nejranější dětství strávili v jeslích a podobných institucích, tak chybí přijetí ještě více než lidem, kteří měli to štěstí, že jako malé děti měli k dispozici náruč své mámy. Kvůli tomu, aby nás ostatní přijali, pochválili, poplácali nás po ramenou, bychom někteří prodali duši. Už proto jsem musel tuto knihu vydat.

Již samotný název knihy naznačuje, že tady jde vskutku o život. Je jasné, že pokud si nedokážeme vykolíkovat s ostatními hřiště, určit a hlídat si vlastní hranice, pokud budeme na všechno kývat, je jen otázkou času, kdy onemocníme. Jestliže chceme zůstat zdraví (nebo se uzdravit), je třeba „strhat izolepu z našich vnitřních kontrolek“, znovu se naučit je vnímat a rozumět jim. Je nutné začít řídit se tou „vnitřní přístrojovou deskou“, naučit se rozpoznávat, čemu v životě říct „ano“, a čemu „ne“, a hlavně začít se podle toho chovat. Pevně věřím, že se tato kniha stane dobrým průvodcem a rádcem pro každého, kdo ji otevře a pozorně přečte. Podle mnohých doslova zachraňuje životy. Proto se upřímně raduji, že už konečně existuje také v češtině.

Tomáš Hajzler PeopleComm

Knihu si prohlédněte zde nebo v balíčku s knihou Držte si své děti - Gábor Maté.