Nový klimatický jazyk

Dvě bouře během posledního týdne mi na zahradě poničily úrodu tak jako se to zatím nepovedlo ani slimákům, a že ti žerou letos jako pominutí. Teď jsem šel Valče naproti k autobusu a z cesty, po které běžně chodíme do sousedních Modřan je potok. V pondělí (27.6.22) okolo 16.00, tj. 48 hodin po posledním dešti. Pršelo u nás v sobotu, od té doby jen tropy. Za deset let, co jsme tu doma, jsem tohle nezažil. Vody u nás spadlo tolik, že nedokáže vsáknout a ještě po dvou dnech odtéká přes louky a cesty pryč. A to v noci Spadly další 4 cm. Připoměnlo mě to kapitolu z mé knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti s názvem "Nový klimatický jazyk", který vznikl právě na údivu nad klimatickými jevy, které jsme nikdy v životě nezažili. 

Vlny veder tak úmorných, jaké nikdo nepamatuje, ničivé hurikány takové síly, že přesahují stávající pětistupňovou škálu měření, zničující sucha nebo naopak záplavy... Když se zastavíte a pořádně se rozhlédnete, černého slona nemůžete přehlédnout. Cítíme ho na každém kroku.

Původně se hovořilo o globálním oteplování, pak se objevil (méně strašidelný ter- mín) změna klimatu. Hunter Lovins, spoluzakladatel The Rocky Mountain Institute, navrhl termín globální zdivňování (global weirding). Profesor Richard Betts z britské meteorologické organizace přišel s termínem global heating (globální ohřívání), který 

je podle něj mnohem přesnější než pouze warming, tedy oteplování. V roce 2019 začal tento termín používat britský deník The Guardian a přidal ještě jeden: klimatická krize. Ve stejném roce se začal ve velkém používat i termín klimatická nouze (climate emergen- cy), selhání klimatu (climate breakdown) a objevují se mnohé další termíny jako klima- tická katastrofa nebo selhání ekologie (zde).

Už citovaný sloupkař The New York Times a autor několika bestsellerů o globalizaci Thomas Friedman doporučuje zaposlouchat se do toho, o čem se lidé baví, protože černého slona je prý ze všeho nejčastěji slyšet. Na celém světě dnes zaznívají podobné věty, které done- dávna ještě nikdo neříkal, a podle Friedmana vznikl celý nový „klimatický jazyk“.

Moje první vědomá vzpomínka na klimatický jazyk je z roku 2001 z patagonského národního parku Torres del Paine, když jsme se dívali na místní ledovce a pak je porov- nali s fotografiemi deset, dvacet let nazpátek. I když je jisté, že jsem tento jazyk slyšel už mnohem dříve, jenomže jsem mu dlouho nerozuměl. A to jsem měl v této řeči po celém světě opravdu dobré učitele – už zmiňované kamarády z Bolívie, Senegalu, Mali, a přede- vším z Austrálie, kteří se mnou klimatickým jazykem mluví přinejmenším od poloviny 90. let. Celou tu dobu jsem jim vlastně nerozuměl, dokud mi Friedman neukázal, jak je to jednoduché: „Stačí se naučit pouhé čtyři věty.“

První věta klimatické řeči: „Ještě před pár lety..., ale pak se něco změnilo.“ Andská verze této věty zní například takto: „Ještě před pár lety jsme se mohli spolehnout na pra- videlná období dešťů a vody bylo vždycky dost. Jenomže pak se něco změnilo a teď u nás už dva roky nespadla ani kapka.“ Takové věty zaznívaly třeba v oblasti Santiago K, měs- tečka uprostřed hor hraničících s Chile, kde žili lidé ještě před příchodem Inků a živili se tam mimo jiné pěstováním merlíku chilského (u nás zámého jako quinoa). Dnes je to město duchů. Když v oblasti přestalo pršet a vyschla řeka, městečko opustili jeho poslední obyvatelé (zde).

Druhá věta: „No teda! Tak tohle vidím poprvé v životě...“ Zde je verze z února 2018 z jihomarockého městečka Mirleft, kde vznikla velká část této knihy a kde jsme chodili každý den na pláž. To, že jsme se na pláži brodili plastovými odpadky vyvrženými oceá- nem, nás už nijak nepřekvapovalo, na to jsme si za poslední léta stačili zvyknout. Co nás ovšem dostalo, byl „plastový písek“, jakási rozemletá, pestrobarevná drť plastu a písku, která prakticky tvořila pláž. Ve stejné době, kdy jsme byli v Maroku, napadlo na Sahaře naprosto neslýchaných 40 centimetrů sněhu. Další „no teda!“ A v dubnu stejného roku se pak Kapské Město připravovalo na svůj „Den nula“, tj. na to, že se stane první světovou metropolí bez vody.

Třetí věta: „Obvykle ano, ale teď už se to nedá říct.“ V roce 2001 nám na cestě z jižní Kalifornie do Ohňové země lékaři doporučovali užívat antimalarika pouze v nížinách od Guatemaly po Ekvádor a upozorňovali nás, že to je zároveň i oblast, kde bychom si měli dávat pozor i na horečku dengue. Po zbytek cesty jsme mohli být v klidu. To bylo před dvaceti lety. Změny klimatu způsobují, že mapa malárie se zvětšuje a že se obje- vují i další choroby, které komáři přenášejí. Kdybychom na stejnou cestu vyrazili dnes, pozor bychom si museli dávat i v Andách (Bolívie, Ekvádor), s horečkou dengue bychom museli počítat mnohem víc, narazili bychom ale i na západonilskou horečku, možná 

na virus zika (který se přes Ameriku přehnal v letech 2015–2016) a bůhví, co ještě by se do té doby vyrojilo (zde, zde, zde).

Poslední, čtvrtá věta: „Nic takového jsme neviděli od...“ Friedman k tomu dodá- vá, že pak do věty stačí doplnit jen nějaké bláznivé číslo z poslední doby a dává konkrét- ní příklad: Když jsme 3. května 2013 překonali hranici 400 ppm CO2, napsal novinář Andrew Freedman pro web climatecentral.org„Naposledy, když bylo tolik oxidu uhli- čitého v atmosféře, moderní člověk neexistoval. V oceánech plavali žraloci s obřími zuby, světová moře byla o třicet metrů výš a vzduch byl teplejší o pět stupňů.“

Tohle byla odjakživa kamenitá cesta, po které jezdíme do školy, do Modřan. Dnes je to horská bystřina. 


____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Všechny moje články: Linktree 
Peoplecomm: Zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.
Slušná firma: Zde - Propojte nás s podobně smýšlejícími firmami. Díky.