Nepovinná školní docházka

27. 04. 2009, TOMÁŠ HAJZLER

Foto: Captain_N

Pokud chceme udělat opravdovou revoluci v tom, jak pracujeme, potom je nutné změnit především vzdělávací systém, který ještě dnes děti spíše odnaučuje učit, než aby rozvíjel jejich osobnost. Všichni jsme vyrostli v pyramidě.

I dnešní učitelé. A proto je pro ně velmi těžké (možná často i nemožné) ukázat dětem jinou alternativu. Jak by mohli, když si ji nedovedou představit?! Přijde mi, že svým způsobem žijeme ve stejné době, ve které svět konečně začal věřit tomu, že země je kulatá.

Z názoru se stal fakt a obecně uznávaná pravda, ale jak se s tím vypořádat, jak to pojmout, když jsme všichni vyrůstali v době, kdy země byla placatá? Dnes se se pomalu „pravdou“ stává názor, že děti je třeba zaujmout, že nebudou tupě poslouchat jenom proto, že učitel stojí na stupínku a mává třídní knihou (viz např. odstupující ministr školství). Nebo že schopnost přemýšlet či komunikovat je pro život důležitější, než odříkat bezchybně hory prázdných vzorečků. Jenomže, jak se s tím popasovat, když jsme všichni vyrůstali v době, kdy učitel ponižoval žáky, kteří ho tupě poslouchali? To je výzva dnešní doby, myslím si já…

Kromě toho je ve hře mnoho dalších věcí. Třeba způsob, jakým trávíme život. Nějakých 25 let se připravujeme na to, abychom mohli pracovat. 35 let pracujeme a 25 let trávíme v penzi. Rozhodnutí, které učiníme ve čtrnácti či osmnácti letech, pak předurčí, co uděláme se zbývajícími 3/4 (nebo dnes už i 4/5) života. To dávalo smysl v 18. století, kdy se svět prakticky neměnil a padesátník byl stařec. Ale jestliže se budeme běžně dožívat osmdesátky, proč si potom vybírat jednu kariéru na celý život? Proč dvacet let nepracovat jako stavitel, pak si dát pět let školy a pokračovat dvacet let jako lékař a po další škole zkusit třeba učit?

Rozhodnutí, které učiníme ve čtrnácti či osmnácti letech, pak předurčí, co uděláme se zbývajícími 3/4 (nebo dnes už i 4/5) života. To dávalo smysl v 18. století, kdy se svět prakticky neměnil a padesátník byl stařec.

Současný vzdělávací systém stále páchá na dětech nenapravitelné škody. Kromě toho, že je učí pravidlům minulých století, řádu, poslušnosti a hierarchii, plní jejich hlavy mraky zbytečných znalostí, které nikdy nebudou potřebovat. Jako ovce tak stále dokola kopírujeme způsoby předchozích generací. Kdybychom jen našli odvahu položit si třikrát otázku proč a zamysleli bychom se třeba nad tím, proč existují letní prázdniny… Doba roku, která způsobuje peklo na silnicích, vyprázdněná města, přeplněná letoviska nebo přemrštěné ceny letenek. V dobách, kdy většina rodičů vlastnila hospodářství, pomáhaly děti v létě na poli s úrodou. V čem je smysl dnes? Proč si v Evropě neuděláme prázdniny v lednu a únoru a neodjedeme někam na hory nebo za teplem? Nebo proč si nedáme třídenní víkend a čtyři dny studia? V době, kdy můžete studovat odkudkoli na této planetě, je vůbec koncept prázdnin jeden velký otazník.

Mimochodem, slyšel jsem názor, že děti, které mají zájem, dnes potřebují mezi sedmi a devíti lety, aby se naučily to, na co děti před sto lety potřebovaly třináct roků.

Vzdělávacímu systému nerozumím, ale vím, že ho potřebujeme jako čert. Jen je nutné, aby co nejdříve přestal omezovat a začal podporovat, co v lidech je.

P. S.: Dva příklady skutečně demokratických škol, na které jsme v naší zemi zatím nenašli odvahu. Školy, kde neexistuje povinná školní docházka. Děti si sami rozhodují o tom, zda a co se budou učit. Samy si vybírají učitele. Samy rozhodují o pravidlech,… Utopie? Možná pro nás. Pro některé lidi běžná realita. Lumiar a Summerhill a organizace, která usiluje o revoluci ve vzdělání: Aero stejně jako my usilujeme o revoluci přístupu k práci.

P. P. S.: „Tradičně jsme vždy věděli víc o tom, jak se učí zvířata, než jak se učí děti. Stejně tak jsme vždy věděli víc o tom, jak se učí děti, než jak dospělí,“ tvrdí Malcolm Knowles.