To není můj problém!

Co jsem poznal lidi z Nového Prostoru (připojili se k projektu Slušná firma), mám dojem, že lépe rozumím tématu bez-domovectví - tomu, kde se bere a co to znamená pro společnost jako celek. Psal jsem o něm už i ve své knize Třináct tisíc dní  a protože je to téma zatraceně zapeklité, dávám dnes do blogu kapitolu z této knihy, která se tomuto extrémnímu projevu našeho systému věnuje. A zde ještě jeden text k tématu:

... Rok v Háji nebyl zdaleka tak v háji, jak se mi zpočátku zdálo. Na adrese „V Háji 18“ v pražských Holešovicích, v bytě Pétiných rodičů, jsme strávili rok života, který jsme pojali tak trochu jako čekání na dostavění našeho nového domova v Komořanech. Protože toho čekání bylo občas víc než života, jevil se nám ten rok místy až moc těžký. Místo radostí jsme si tak mnohem častěji všímali starostí. Všudypřítomný asfalt a beton, minimum zeleně, psí výkaly na každém kroku, hluk nebo smog a od pondělí do pátku denně čtyřhodinové dojíždění do školy mně, člověku z malého města, přišly někdy příliš. Jsem vděčný za to, že jsme tam mohli být, ale především kvůli tomu extrémnímu dojíždění to pro mě bylo chvílemi moc.

Nakonec to ale, jako v mnoha jiných příbězích nebo situacích popsaných v této knize, bylo takové, jaké to mělo být. Z toho, co zpočátku vypadalo jako „čekání na lepší časy“, se po chvíli vyklubala hromada prozření a poučení. Jednu z největších lekcí, aniž by mi v době života V Háji docházela její hloubka, jsem dostával prakticky denně od našich sousedů z místní pobočky Armády spásy. 365 dní v roce tu od rána do noci stála fronta lidí bez domova. V zimě se choulili k sobě ve frontě na polévku. V létě posedávali po chodníku a jen tak byli. Většina ostatních, kteří šli kolem, buď preventivně přešli na druhou stranu chodníku, nebo se té ulici raději úplně vyhnuli, případně nejlépe jeli autem a přidali plyn.

Jen pár metrů od této pobočky Armády spásy mají kancelář naši kamarádi. Sídlí v budově, kde je firem více. Mimo jiné je tam i jedna, která obchoduje s diamanty. Když vyjdete ven před kancelář, otevře se před vámi surrealistický obrázek. Za vámi honosná budova a před ní přehlídka luxusních milionových vozů. Volvo, Porsche, BMW nebo Mercedes jsou nejčastějšími značkami. Stačí ale pohlédnout stranou a na protějším chodníku spatříte onu frontu lidí v usmolených bundách a kabátech, jejichž jediným majetkem je nějaká taška, batůžek, případně polorozpadlý kočárek nebo vozík. Lidí, pro které mnozí v naší společnosti nemají ani trochu porozumění.

Nedávno jsem jel tramvají z pražského Smíchova na Karlovo náměstí, když se uprostřed cesty, na Palackého mostu, tramvaj se skřípěním brzd najednou zastavila. Tak prudce, že většina cestujících byla vymrštěna dopředu. Hlavou mi blesklo, že jsme asi do někoho narazili. Rozlétla se dvířka u kabiny řidiče, ten strčil hlavu do vozu a vyděšeně se ptá: „Co se děje? Je všechno v pořádku?“ Vyfintěný a navoněný pán se na šoféra odměřeně podíval a pravil: „Sedí tu smradlavý bezdomovec. Vyřešte to!“ Řidič zalapal po dechu a mám dojem, že s ním i polovina tramvaje. Zrudl a chvíli mu trvalo, než se zmohl na odpověď. „Pokud někdo zmáčkne — tak jako vy — opakovaně černé tlačítko, musím okamžitě zastavit. Opakované zmačknutí černého tlačítka je tu pouze pro výjimečné případy a slouží k okamžitému přerušení jízdy — pokud někdo visí ve dveřích nebo třeba dostane infarkt.“ Pána v obleku odpověď očividně neuspokojila: „Já si platím jízdné a požaduji určitou kulturu cestování. Buďto to vyřešte, nebo si budu stěžovat!“ „A to jste nemohl počkat těch sto metrů do stanice a tam si vystoupit?“ ptal se zcela klidným hlasem řidič, kterého jsem v duchu pro jeho nadhled a klid obrovsky obdivoval. „Proč bych si vystupoval? Já si za to platím.“

To dohadování ještě chvíli trvalo. Díval jsem se chvíli na řidiče, pak na nažehleného pána, pak na ostatní spolucestující i na muže v ušmudlaném kabátě s haldou igelitek. Bylo mi trapně a bylo mi smutno. Přemýšlel jsem, jak moc se nás jakékoli projevy bídy (pokud ji na vlastní kůži nezažijeme) vůbec netýkají. Zaráží mě, nakolik je pro většinu populace bída a jeden z jejích nejextrémnějších projevů, kterým je bezesporu právě bezdomovectví, pouhou statistikou, na kterou občas narazí při brouzdání po internetu. Pro mnohé z nás jsou „ti bezdomovci“, kterým říkáme opovržlivě „houmlesáci“ či „bezďáci“ jacísi pod-lidé, jiný druh, ubožáci, paraziti na společnosti, kterým je nutné stůj co stůj se vyhnout. Když si někde sednou nebo lehnou a je to na očích ostatním, odvrátíme zrak nebo na ně zavoláme policii. V podchodu na modřanském náměstí se nedávno dva bezdomovci schovali před únorovým počasím. Netrvalo to dlouho a už u nich stáli městští strážníci s obvyklým: „Tady nemůžete sedět.“

Na stránce zelpage.cz si zase přečtete třeba toto: „Bezdomovci, drogově závislí, osoby pod vlivem alkoholu a jiná individua dokážou běžným lidem velmi znepříjemnit cestování po železnici. Najdeme je všude — žebrají před vchodem do nádražní budovy, zabírají lavičky v čekárně, potloukají se po veřejných i neveřejných prostorách, spí v odstavených vagonech a obvykle cestují načerno. Tyto osoby mohou být často velmi nebezpečné jak cestujícím, tak i zaměstnancům drah. V lednu jsme představili nový koncept ochrany cestujících, kdy České dráhy aktivně přistoupily k zabezpečení stanic. Pro ochranu majetku, bezpečnosti cestujících, čistoty, zajištění klidu a pořádku angažují bezpečnostní agentury.“

Přemýšlím, proč mnozí z nás zaujímají k lidem bez domova tak nekompromisní postoj. Možná proto, že jsme v naší evropské společnosti uvěřili v tzv. volnou soutěž a v to, že v ní máme všichni rovné šance. Nikoho nenapadne, že existují lidé, kteří tuto hru opravdu hrát nemohou, nechtějí nebo pro které je dnešní svět až příliš rychlý a komplikovaný, že některé lidi je velmi snadné zmanipulovat, aby podepsali složitý, mnohastránkový text psaný písmem, které ani nedokážou přečíst, s dovedně formulovanými závazky, jimž nerozu- mějí. Kolik je mezi námi lidí, kterým zemřel blízký člověk nebo se jim rozpadl vztah a nikoho dalšího blízkého nemají, lidí natolik nešťastných, že své chmury už sami neunesou a sáhnout po levném víně či jiné berličce je pro ně jediným řešením, které ve své situaci vidí? Opovrhovat člověkem, o jehož životě nevíme zhola nic a jehož osud jsme neokusili, je tak snadné.

Oficiální statistiky uvádějí, že v roce 2015 je v České republice na 11 000 lidí bez domova. Skutečný počet se však bude pohybovat spíše někde kolem 30 000. Novým, do nedávna naprosto neznámým fenoménem je u nás dětské bezdomovectví. V roce 2011 byl o ciální odhad počtu českých dětí na ulici 645. Magistrát města Brna ale spočítal všechny děti bez domova a napočítal na 300 dětí. Nový, v zemi tak bohaté, jako je Česká republika, naprosto absurdní trend. Stejně tak jako to, že pouze v EU žije odhadem na 4,1 milionu lidí bez domova a v Evropě je přitom 11 milionů prázdných bytů a domů (zde).

Definovat „bezdomovectví“ je mimořádně obtížné. Podle mnoha odhadů žije jen část lidí bez domova venku, na ulici. Větší část jich přežívá na ubytovnách a v jiných nuzných podmínkách. V ČR je chudobou momentálně (rok 2015) ohroženo už přes 1,5 milionu lidí. V roce 2013 žilo pod hranicí chudoby v ČR — podle o ciálních odhadů — 886 000 lidí.228 Další ohroženou skupinou jsou tzv. chudí pracující — lidé, kteří přestože pracují, výdělek jim stěží stačí na živobytí. I ti jsou ohroženi diagnózou „bezdomovectví“. Těch je v České republice podle o ciálních údajů už bezmála pětina z těch, kteří pracují.

Považuji za důležité podotknout, že většina lidí se pro tento „životní styl“ nerozhodla. Část z nich si v životě vytáhla mizerné karty, jsou obětí nešťastné souhry náhod nebo jakkoli jinak neudrželi krok s většinovou společností zaměřenou výhradně na výkon.

Tak jako bílou uvidíme nejlépe na černém nebo štěstí pochopíme lépe v kontrastu s neštěstím, mohli bychom extrémní bídě lépe porozumět v porovnání s některými našimi dnešními výdaji. Zatímco stále větší počet našich spolu-občanů nemá prostředky ani na ty nejzákladnější věci, naši domácí mazlíčci dnes už chodí na cétéčko, a dokonce operujeme také akvarijní rybičky. Na několika klinikách ve Spojených státech se již dnes běžně transplantují kočkám a pejskům orgány. Jako pejskař jsem samozřejmě vděčný za možnost poskytnout naší Halušce podobnou péči, jako máme my lidé, tj. nekritizuji to — pouze to používám jako kontrast.

Ať už si na „diagnózy“, jako je bez-domovectví, uděláme jakýkoli názor, myslím si, že bída druhých lidí je i naší bídou. Způsob, jakým se společnost dokáže postarat o slabší, říká o nás samých, jací jsme. V dnešní bohaté Evropě to platí dvojnásob. Myslím si, že díky této schopnosti jsme přežili a vybudovali dnešní bezpečnou a pohodlnou společnost. Obávám se, že pokud bychom na tento aspekt lidskosti zapomněli, mohla by se naše schopnost přežití v budoucnu zásadně snížit a s tím i schopnost budovat společnost, ve které je nám dobře.

P.S.1: Buďme ve spojení - nejlíp přes fejsbuk nebo newsletter.

P.S.2: Mrkněte také, co píšu o firmách (Slušný blog), o sousedské pospolitosti (Doma v Komořanech) nebo o dětech a vzdělávání (Monte blog).