Najděte si svou vlastní pláž!

Najděte si svou vlastní pláž!

Foto: JerryD

Každý rok vyrazí do zahraničí na čtyři milióny Čechů. Z toho bezmála dvacet procent do Chorvatska. Už v dobách našeho dětství, tj. v osmdesátých letech, bylo oblíbeným sportem nás Čechů zabírání místa v předních řadách lehátek nebo plážových ručníků. Jeden člen rodiny si obvykle přivstal a s ručníkem v podpaží pospíchal na pláž, aby zabral první řadu přímo u moře. Na dovolené u moře se trávil celý den na pláži, a tak proč se někomu celý den dívat na zátylek a cestou do moře brkat o něčí nohy?! Proto zabrat místo byl klíčový úkol dne.

Kam jsme přijeli, tam z nějakého důvodu přijely i tisíce jiných lidí. Proto naši rodiče obsazovali místa na zahuštěných plážích. Velmi často, zejména při několikatýdenních pobytech, mělo zabírání místa zajímavý vývoj. Člověk odcházel v sedm ráno a místo s přehledem získal. Za několik dní ale zjistil, že v sedm se již do první řady nedostane. A tak to zkusil v 6.30. A to už šlo. Nicméně ti, na které se ten den nedostalo, to příště zkusili v 6.20. Pak už ani 6.20 nestačilo. A tak se odcházelo v 6.15, v 6.00, 5.45, 5.00, až některé chytráky napadlo, že by mohli večer svůj ručník nechat na pláži a tím mít zaručenou pozici následující den. Zafungovalo to! A jak už to bývá, co funguje, to ostatní rychle zkopírují. A tak během několika dní byla pláž ve dne i v noci obsazená ručníky. To se však znelíbilo místním hoteliérům, kteří na pláž umístili několik cedulí se zákazem ponechávání ručníků přes noc. A dovolenkáři byli tam, kde byli na začátku. Závod o první řadu začal nanovo.

Proč se s ostatními tlačit na přeplněné pláži, když si mohu najít svou vlastní? Proč kopírovat druhé, když se mohu vydat vlastní cestou?

S podobným fenoménem jsem se setkal počátkem devadesátých let v Moskvě. V té době bylo v obchodech s čímkoli po celé zemi pusto. Když se někde něco objevilo, rázem se před obchodem objevil štrúdl lidí, kteří zboží okamžitě vykoupili, i když ho naprosto nepotřebovali. Proč? Díky ekonomickým problémům vznikl fantasticky fungující černý trh a cokoli jste měli, se dalo vyměnit za cokoli, co jste potřebovali. A tak vojenské polobotky velikost 45 se měnily za pytel brambor, sklenice kyselých okurek za dvě láhve piva, atd.

Jak to vypadalo v praxi? Člověk šel po ulici a narazil na frontu před obchodem (často mnohasetmetrovou). Poslednímu člověku vždy a okamžitě řekl tři věci. Dvě otázky: 1. „Vy paslednij? – Vy jste poslední?“ a 2. „Što dajut? Co prodávají?“ Odpověď na druhou otázku byla irelevantní. Vše se hodilo. Proto následoval povel: 3. „Děržitě očereď, pažalujsta! – Držte mi místo, prosím!“ a vy už jste pospíchali do další fronty a celý postup se několikrát zopakoval. Člověk tak nezřídka stál v několika frontách najednou, a to dnem i nocí třeba i několik dní, kdy se střídal s přáteli nebo rodinnými příslušníky. Já osobně jsem si takto zkusil frontu na jízdenku Praha–Moskva, kterou jsme ve dvou lidech zvládli za 48 hodin. Z vlastní zkušenosti vím, že člověk chytračil stejně jako na té jugoslávské pláži. A se stejným cílem. Tím bylo přední místo v davu.

Tyto jugoslávské a ruské vzpomínky mi vyplavou vždy, když jedu na nějaký zájezd, který pořádáme mimo Prahu. Protože začínáme ráno a já potřebuji čas na cestu a přípravu, vyrážím brzy – obvykle mezi šestou a sedmou ráno. Ať jedu z Prahy na Brno, Karlovy Vary, Kladno, Ústí nad Labem, Poděbrady…, téměř vždy se mi naskytne stejný obrázek: štrúdly aut pomalu se sunoucích do Prahy. Když se odpoledne nebo navečer vracím, je to stejné, pouze směr se mění. K mému překvapení není ranní situace o mnoho lepší před 6.00 ani po 9.00 a podvečerní před 16.00 a po 20.00. Jako bych se ocitl zpět na té jugoslávské pláži nebo v jedné z těch moskevských front. Všichni usilují o jednu pláž, o jedny vojenské polobotky, velikost 45. A protože zájem je obrovský, je třeba začít chytračit. A tak zkoušejí vedlejší cesty, přivstávají si, nebo naopak odjíždějí později. Přespávají v Praze nebo zkoušejí den v týdnu pracovat z domova.

Má to ale řešení? Lekce z Ruska a Jugoslávie říká, že ne. Chytračení má své limity a vždy bude mít promile vítězů a armádu poražených. Proč usilovat o pláž, o kterou usilují všichni ostatní? Proč stát ve frontě na něco, co chtějí tisíce dalších lidí? Proč každý den dojíždět a každý den odjíždět do/z města stejně jako statisíce dalších lidí? Proč kopírovat ostatní? Proč se nezamyslet a nezkusit nějakou svou cestu? Co říkáte? Proč to nezkusit?