Náhodné skutky laskavosti

Tenhle kus textu jsem napsal před rokem v Mexiku. V období, kdy se mi neusínalo lehce. Přijde mi, že se více než hodí na start roku, tj. do období „nových začátků“. Proto ho vytahuji první „pracovní“ den roku 2012 a přeji nám všem, aby to byl rok ještě laskavější a vstřícnější, než byl ten loňský.

Mám v životě čas od času chvíle, kdy potřebuji pomoct. Od druhých lidí :–). Momentálně je tomu právě tak. Vyrazili jsme do Mexika. S oběma dětmi. Netušili jsme příliš, kam jedeme, jak bezpečné to tam bude, co jídlo nebo voda, jak na to všechno budou reagovat, nebo jak je to tam s lékařkou péčí. Tušili jsme do jakého bodu na mapě se máme dostat, měli jsme i „Á 4–ku“ instrukcí, jak tam dojet, objednané auto, ale jinak zhola nic.

Jedenáctiměsíční Valentýna si z domova přivezla rýmu a kašel. A pětiletá Valérie neštovice. Dva dny po příjezdu se nám osypala jako beruška. A my teď sedíme v cizím domě, v zemi kterou zatím příliš nechápeme, pět tisíc kilometrů od našich blízkých a navíc bez možnosti se poradit (bez internetu).

Znovu jsme si uvědomili, že na první pohled „špatná“ věc je ve skutečnosti „dobrá“. Nebýt chorob našich dětí, nejspíš bychom nepoznali všechny ty báječný lidi okolo a nezažili s něma, co jsme zažili.

Možná nás právě ale tahle zdánlivá tíha vystrčila ven, abychom našli sousedy a prozkoumali okolí. A k našemu překvapení jsme zjistili, že okolo nás je dokonalá komunita expatů, převážně ze Spojených států a Kanady, kterým bylo doma možná těsno, možná zima, prostě se přesunuli na jih. Někteří na sezónu, jiní na furt. Naši přímí sousedi Dave a Joan jsou tu na pořád. Aspoň se tak tváří. Dave dělal léta šéfa hasičům v kalifornském Monterey, a  proto mu tu nikdo neřekne jinak než „Chief“. Ona má zase fascinující talent na výrobu čehokoli rukama – šperky, obrazy, ubrusy.

Nebýt těch dvou, nejspíš by nám tu bylo pěkně horko. Těžko vyjmenovat, co všechno pro nás udělali. Možná nejvíc to, že tam byli a že nás ujistili, že tam nejsme sami. Šéf nám pak natáhl drát z jejich domu do našeho, abychom měli internet a mohli tak zjistit, co to vlastně neštovice jsou (vypadalo to zpočátku dost strašidelně), jaká je šance, že to chytí Valentýna, a kde jsou tu doktoři. Joan přinesla obsypané Valérce hromádku věcí na tvoření. Pomohli nám s nákupy (nejbližší obchod byl asi 5 km od nás), jednou nám uvařili a nakonec nás Dave přestěhoval na druhé místo.

Vyprávěl mi, že si před lety dal novoroční předsevzetí. Říká mu „Random Acts of Kindness“ – náhodné skutky laskavosti. Prostě si řekl, že bude druhým vycházet vstříc a pomáhat. Mě to úplně nadchlo. Hned jsem mu vyprávěl o našem projektu Naplň kbelík (2020: Dnes už projekt neexistuje), který má vlastně lidem pomoci dělat stejnou věc. Potěšilo mě to o to víc, že jsem si uvědomil všechny ty náhodné skutky laskavosti za poslední období, všechnu tu pomoc lidí okolo nás… Bylo toho fakt hodně.

Náhodné skutky laskavosti nebo také „random acts of kindness“ jsou nezištné skutky s cílem asistovat, pomoci nebo rozveselit druhého člověka.

Když o tom tady tak dumám, mám pocit, že potřebuji pomoct víceméně neustále. A aby to bylo „fér“, snažím se i já všemožně dělat věci pro druhé v naději, že se někde vede jakýsi virtuální účet se stranou „má dáti“ i „dal“, který všechny ty skutky drží v rovnováze. Stále ale žasnu, co má okolo sebe člověk lidí ochotných podat ruku, když je třeba. Přemýšlím o tom, že větší část lidské historie tomu bylo právě tak, že se lidé spoléhali především na jiné lidi. Především na svou rodinu, kmen/komunitu a v širším smyslu na kohokoli živého. S příchodem průmyslové revoluce a růstem měst se ale tyto dávné vazby začaly zpřetrhávat. Lidé si začali vytvářet systém, ve kterém lidská laskavost a vstřícnost již nebyly třeba. Začali jsme věřit v to, že když něco potřebujeme, tak si to jednoduše koupíme. A tak se z lidí stali konzumenti. Konzumenti kteří si kupují obydlí, potraviny, oděvy, dokonce i zábavu, pojištění, vzdělání nebo třeba „hlídání“ svých dětí. Člověk vybudoval systém, ve kterém může kdokoli z nás fungovat (čistě technicky) bez toho, že by potřeboval druhé lidi. Prakticky vše (myslíme si) je možné si koupit. Laskavost a vstřícnost tak již není třeba.

Laskavost a vstřícnost patřily k základním stavebním kamenům lidské společnosti. To se změnilo s příchodem průmyslové revoluce, kdy „trh“ získal navrch nad obyčejnými lidskými vztahy. Možnost si prakticky vše koupit znamenala, že laskavost a vstřícnost již nebyly třeba tak jako dříve.

Jenomže pomoc druhým, laskavost a vstřícnost patří k těm nejhlubším lidským radostem. Udělat něco pro druhé člověka doslova naplňuje. Bez pomoci druhým se dostavují pocity prázdnoty, nenaplnění. Můžeme si půjčit auto z půjčovny, zaplatit si pojištění domu, koupit si paní na hlídání nebo chleba v Tescu. Můžeme se ale svézt s kamarády, požádat sousedy, aby nám dali bacha na dům a na odpoledne si k sobě vzali naše děti. S přáteli můžeme zkusit upéct chleba. To je úplně jiná radost. Nebál bych se říct, že to je štěstí.

Čím víc je člověk „konzumentem“, tím větší pravděpodobnost je, že „musí“ chodit do práce, která ho možná tolik nebaví, trávit tam čas s lidmi, které třeba úplně nemusí, aby si koupil všechny ty věci, které má pocit, že potřebuje.

Myslím si, že čím víc je člověk konzumentem, tím větší pravděpobnost je, že „musí“ chodit do práce, která ho nebaví, trávit tam čas s lidmi, které třeba úplně nemusí, aby si koupil všechny ty věci, které má pocit že potřebuje (protože si o ně neumí říct lidem okolo?). Na příkladu letošního ledna a února mi znovu došlo, že to jde jinak. Udělat něco nezištně pro druhé není radost. Je to vášeň. Stejně tak možnost „vrátit“ laskavost tak, aby se onen virtuální účet dávání a braní vyrovnal je podobně naplňující. A vědomí, že se člověk může spolehnout na lidi okolo sebe (a vyhnout se tak systému), je pro mě podobně naplňující. Co myslíte?