Láska za časů coronaviru: Jak se už šest týdnů schováváme před virem a proč je tato epidemie naší šancí pro restart jednotlivců i společnosti

Už přes šest týdnů se s naší rodinou snažíme uniknout před coronavirem a já proto už druhý měsíc trávím každý den dobře hodinu hltáním zpráv o postupu epidemie. V tomto blogu chci popsat, jak se to s námi semlelo, co jsem o té nemoci zatím zjistil, jak jsem žasl z toho, co pro její potlačení dělají v Singapuru, co nám o nás může epidemie prozradit... a také tom, že je to giga příležitost pro re-start mnohých z nás i společnosti jako celku. 

Jak jsme se o epidemii dozvěděli?

V půlce ledna jsme odjeli do Singapuru. Helča - Pétina maminka, nám kladla na srdce, ať si dáme bacha na nějakou podivnou čínskou chřipkou. My nad tím mávli rukou, neboť těch SARSů, MERsů a jiných panik tu už bylo. Až na místě jsme zjistili, že za pár dní začíná Čínský nový rok, což je giga-svátek, kdy se půl Asie na minimálně 14 dní pozavírá a zastaví a doprava je buď přeplněná nebo žádná. Rozhodli jsme se tomu ujet do malajského Penangu na severo-východě země, což se záhy ukázalo jako velký omyl, neboť polovina místních jsou Číňané a do toho sem přijíždějí slavit hordy turistů z Číny. A tak nás napadlo, že bychom tomu mohli utéct do Thajska a podařilo se nám najít domek na Phuketu. Cestou v autobuse jsme se ale dočetli, že Helča měla pravdu. V Číně propukla (už v půlce prosince) epidemie s centrem ve městě Wu-chan, a že tisíce lidí (z nichž mnozí zřejmě nakažení) z tohoto města, slaví právě teď Nový rok v Singapuru, v Penangu, ale taky v thajském Bangkoku, v Čiang Mai a... na Phuketu :-(. Přijeli jsme z jednoho malého Wu-chanu do druhého a došlo nám, že neprcháme před Čínským novým rokem, ale před záhadným virem, který kousek od nás kosí tisíce lidí. 

Jak jsme měli víc štěstí než rozumu


Jak se ukázalo, na Phuketu jsme měli nakonec víc štěstí než rozumu. Domek byl na samotě, mimo civilizaci. Dohodli jsme se, že tam zůstaneme, co to jen půjde, tj. tři týdny v naději, že to tam přečkáme. Každý den jsem tam začínal procházením zpráv v The Phuket News, Bangkok Post a singapurském Strait Times. Zjistil jsem, že první případy mimo Čínu jsou i všude okolo nás, a že horší to je snad už jenom v Hubeji a na Diamond Princess v Yokohamě. Nemocné z Wu-chanu se na Phuketu sice podařilo izolovat a ostatní Číňané odjeli. My seděli doma nebo na odlehlé izolované pláži. Já každé ráno hltal informace o coronaviru, vždy v tomto pořadí: The Guardian, The South China Morning Post, The Strait Times a nakonec WHO. Jak se blížil termín našeho návratu (27.2. ze Singapuru), rostl náš strach. Z toho, že se zavřou hranice, že nám zruší let, že nám někde naměří teplotu a zavřou nás do karantény, že onemocníme z všudy-přítomné klimatizace, že to cestou chytíme,... Cestou zpět jsme si v Thajsku, ani v Malajsii ničeho zvláštního nevšimli. Občas nám sice někdo změřil teplotu, sem tam někdo v roušce, ve veřejném prostoru informační plakáty. Až dole, u hranic se Singapurem, v Johor Bahru, byl v rouškách veškerý personál, roušky se rozdávaly lidem, nákupní centrum se podobalo zóně duchů, na každém kroku odkapávala dezinfekce, leták na každé zdi. Do budovy nás nepustili bez změření teploty.

Rozdávání roušek v Johor Bahru:

Měření teploty před každým vstupem do budovy (Johor bahru):


Společně to zvládneme

V Singapuru jsme žasli. Pro kontext: Žije tu k 6 milionům lidí, je to letecký most mezi Evropou, Asií a Oceánií, ročně tam přijede 20 miliónů lidí, letiště Changi obslouží k 70 milionům cestujících ročně, každých 90 sekund tam vzlétá nebo přistává letadlo. 75% obyvatel jsou Číňané. V roce 2002 zvládli SARS, v roce 2012 MERS. V době našeho návratu bylo v Singapuru zhruba 80 nakažených, z toho většina vyléčených. WHO Singapur opakovaně chválí a dává je ostatním za příklad, jak se COVID-19 postavit. Když jste tu, chápete to. Informovanost obyvatel, z toho plynoucí důvěra ve vládu a pocit, že "to spolu zvládneme", je tu - pro Čecha - neuvěřitelná. V době našeho odjezdu se zdálo, že počty nakažených jsou dobře zmapované a situace pod kontrolou (dnes je to opět krapet jinak). Míra rizika, kterou tu označují barvami, se snížila z červené na oranžovou. Přesto: do žádné bytové, kancelářské nebo veřejné budovy nás nepustili bez změření teploty, s rýmou nebo kašlem, město bylo oblepené letáky, řada akcí zrušená nebo omezená, všem občanům se distribuovaly roušky. Ten výjímečný pocit nasazení pochopíte, když si projdete právě třeba už zmiňované The Strait Times. Je to jako z učebnice leadershipu: Dozvíte se tu detailně o každém nakaženém: Kdo je to, kolik mu je, v jakém je stavu, kde bydlí, kde pracuje, s kým se potkal, koho (případně) nakazil, jak který případ souvisí s jinými. V novinách si nemůžete nevšimnout průběžně aktualizovaných sekcí jako jsou: "Co zatím víme", "Jak se virus šíří", "Klíčové momenty", každý den přesná informace o nových případech,... Výsledkem této učebnicové komunikace je obrovská důvěra ve vedení a systém a z ní plynoucí odhodlání to všechno společně zvládnout. 

Podívejte se na dva příklady info-grafiky informující o šíření viru v Singapuru: 

Zde jedna z obrazovek všudy-přítomného měření teploty ve veřejném prostoru:

Jeden z mnoha letáků, kterými je město oblepené. Zdůrazňují se tu tyto čtyři body: 

1) Každý pro to musí něco udělat
2) Chovat se zodpovědně vůči ostatním
3) Nešířit dezinformace 
4) Společné to zvládneme
 


2000 - 3000 doteků obličeje denně

To už jsme věděli, že jednou z hlavních cest, jak se virus přenáší je to, že člověk sáhne na místo, na které předním sáhl neo "prskl" nakažený a pak si promne oči nebo se podrbe na tváři. To byl také důvod, proč jsme se ze Singapuru vrátili s ekzémem z toho, jak jsme si tam stokrát denně drhli ruce. Kate Winslet v roli doktorky Erin Mears ve filmu Nákaza (Mimochodem doporučuji se na tento film podívat jako na dokument: Pomůže vám pochopit, co se to dnes vlastně děje) upozorňuje na to, že průměrný člověk si sáhne na obličej 2000 - 3000 krát denně, tj. 3 - 5 krát za minutu. Reálně to bude v průměru možná méně, ale u mě to platí. V 32C, v tropickém vlhku, ještě víc než normálně. To bylo jedno z mých velkých A-HA: zvědomit si, jak si non-stop drbu obličej. Vedle útlocitné hygieny jsem to nakonec vyřešil tak, že jsem se na každý den vybavil čistým kapesníkem, který sloužil jen k drbání obličeje. Chápu nyní o trochu líp, proč se to tolik šíří...

Jsem hrdý na svou vládu

Domů jsme se vrátili 28.2. nad ránem. Po poradě s lékaři a učiteli jsme se rozhodli nepustit ještě děti do školy a zůstat s nimi doma. Karanténa, kterou jsme začali svým způsobem 29.1. v Thajsku, tak měla pokračovat ještě další dva týdny doma v Praze. Věděli jsme, že valná většina nakažených, onemocní do pěti dní, vyjímečně se klinické příznaky projeví do dvou týdnů (bohužel, v určitých případech se neprojeví vůbec). Včera - v úterý 10.3. šly děti poprvé do školy. Asi hodinu potom, co odešly, čtu, že v 18.00 se české školy zavírají. Přišlo mi to jako z nějaké tragi-komedie: Po šesti týdnech pryč a 12 dnech domácí karantény se do školy těšily jako prvňáčci. A šmitec, zpátky do karantény. Obecně mě ale ty bezmála dva týdny, co sleduji bedlivě kroky našich hygieniků, ministerstva zdravotnictví a vlády, nadchly. Žasnu nad jejich rozhodností a odvahou. Už mnoho let by mě nenapadlo, že budu cítit hrdost na to, co dělají naši politici. Dnes tomu tak je. Přijde mi, že se tu táhne za jeden provaz, a že všechno ostatní je podřadné. Tak by mělo být. Smekám a tleskám. (Samozřejmě, že se dělají chyby, spousta rozhodnutí měla přijít dřív a že "po bitvě je každej chytrej". V kontextu obecně relativně velmi nízké úrovně české politické reprezentace jsem nadšený). 

Co Čech to epidemiolog

Jan Novák ze spolku idealiste.cz si všiml zajímavého jevu. Jak píše, "Češi se rozdělili do dvou hlavních skupin. První neuvěřitelným způsobem panikaří a nakupuje na rok dopředu. Ale těch je méně. Druhá skupina vše zlehčuje a všude, kde může vysvětluje, jak o nic nejde a že to stačí vyležet a bude to ok.. "normální chřipka". Všiml jsem si toho též, ale musím říct, že oběma skupinám rozumím. Co se týče těch v panice - tam platí, že kde nejsou informace, tam jsou domněnky. Češi byli vždycky spíš inženýři, technici a komunikace tak není něco, v čem bychom zrovna vynikali. Co se týče coronaviru, mám pocit, že z valné většiny médií se stal Blesk ženoucí se za čteností, a že obecná úroveň české žurnalistiky je velmi chabá (Mezi výjimky, které jsem zaznamenal, patří Respekt, DVTV a jakákoli komunikace Romana Prymuli). Není proto divu, že mnozí lidé panikaří. Ti druzí, kteří coronavirus zlehčují - to jsou všichni ti absolventi našeho školního systému, v kterém je klíčovým cílem "vědět". Jsme národem chytráků, kteří mají na všechno názor, který si ale pletou s "pravdou". Jak říká Ondřej Vetchý: "Češi mají v povaze to, že vědí o něčem úplné hovno a přesto na to mají naprosto vyhraněný a jasný názor. A jsou schopní se kvůli němu hádat do krve." Není to tak dávno, co tu všichni byli odborníky na Islám, pak na změnu klimatu, teď na COVID-19, zítra na něco jiného...

Vždyť je to jen blbá chřipka

Běžný Čech epidemiolog amatér tedy tvrdí, že je to jen "slabší chřipka", že ta sezónní je mnohem hrozivější (není), a že o té se vůbec nemluví. Jedním z těchto amatérských epidemiologů je i herec Jan Hrušínský, který se včera na FB rozhořčoval nad tím, že mu "kvůli 38 nemocným lidem s příznaky lehké chřipky zavřeli divadlo". Já se domnívám, že coronavirus není vůbec žádná sranda. Kromě toho, že o něm vlastně stále ještě moc nevíme, je smrtelným ohrožením pro staré lidi a pak také pro všechny s cukrovkou, slabým srdcem, astmatem a dalšími onemocnění dýchacího prostředí a také pro onkologické pacienty,... (zde). U 10 - 20% nakažených má nemoc vážný průběh, který vyžaduje hospitalizaci a dýchací přístroje. Těch je v každé zemi omezené množství. Podle ministra Vojtěcha máme v Česku k 11.3. 3500 plicních ventilátorů a 1000 lůžek na infekčních odděleních. Pokud by byl počet lidí s komlikacemi vyšší, dostaneme se v Česku do situace, v které byli nedávno ve Wu-chanu nebo v které jsou nyní v mnoha italských městech, kdy nebude dost přístrojů pro všechny a lidé budou umírat jenom proto, že pro ně nebude přístroj (viz např. v tomto článku). Viru se daří nejlíp v 8C, ale nevadímu mu ani 30C plus, a tak to rozhodně nebude nějaká sezónní rychlovka, která odezní s nástupem jara. Prohlásit, že coronavirus je jen "blbá chřipka" je důsledkem mizerné mediální komunikace v naší zemi, dlouhodobě kultivovaného individualismu a  nedůvěry, to vše podepřené lety odsezenými v českém školním systému.

Na moji svobodu mi nikdo sahat nebude aneb na karanténu vám kašlu 

Úzkostlivé oddělování nemocných od zdravých je jedním ze základních principů potlačení epidemie. Zavedení karantény je proto naprost správné rozhodnutí, které snad jen mohlo přijít dřív. Jenomže jsme v Čechách, kde nás školní systém učí nejenom chytrákovství, ale i "malé domů", obcházení systému, podvádění a dalším vlastnostem, pro které se v Česku vžil termín "švejkování". Učebnicovým příkladem tohoto našeho povahového rysu budiž vystoupení Radka Vondráčka, předsedy poslanecké sněmovmy ČR v Otázkách Václava Moravce, kde prohlásil: "Do Itálie jsem nejel, ale kdybych jel, pokusil bych se taky vrátit před začátkem platnosti karantény." Vím, žijeme v zemi Miloše Zemana, Andreje Babiše a Václavů Klausů. Laťka toho, co je ve společnosti přijatelné, neustále klesá. Chápu, když tohle někdo napíše na facebook, neboť v té žumpě je možné všechno, ale vrcholný politik v respektované relaci na veřejnoprávní televizi?! Buď jak buď, tento bonmot odkrývá, vedle českého švejkovství, další rys moderní společnosti, kterým je radikální individualismus. Je to jako s kouřením. Typický český kuřák, v čele s nedávno zesnulým bojovníkem za svobodu kouření Jaroslavem Kuberou, donedávna tvrdil, že kouřit vždy a všude je jeho výsostné právo, na které mu nemá kdo co sahat. Pokud to někomu vadí, je to jeho problém. A tak jsou tu dnes tisíce Čechů, kteří už v době, kdy se vědělo, že v Itálii je p****r jako vrata, odjeli si na lyžovačku a pak si podle Vondráčkovy rady pospíšili, aby nemuseli zůstat doma. A my si tak dnes, díky těmto vykukům, můžeme každý den listovat ve statistikách nově nakažených... 

Práce + víkendy + dovolená = život

Osobně považuju současnou epidemii za fascinující sociologický experiment, který nám všem nastavuje zrcadlo a odkrývá nejeden rys naší společnosti. Epidemie nám už zavřela školy a mnohá pracoviště, a to jsme ještě na začátku. Tisíce Čechů tak jsou najednou zavření doma, kde jsou nucení 24/7 komunikovat se svými partnery, dětmi a sousedy. Připomnělo mi to mého srbského kamaráda Dragana, který mi vyprávěl, jak během bombardování Bělehradu v roce 1999 byli všichni společně doma, jak se museli poznat se sousedy, jak si navzájem pomáhali a jak jim to v konečném důsledku změnilo život. Tahle epidemie nás nutí se zastavit a protože už najednou neběžíme (tak, jako každý den), některé věci nám mohou dojít (protože, když něco jde, může nás to dojít jenom tehdy, když zastavíme). Můžeme si tak všimnout, že život mnoha z nás se smrskl na víkendy, státní svátky a dovolené, a že tohle přeci není život. Všimněme si, že většinu bdělého času trávíme vyděláváním na bydlení a na další věci, které tak nutně potřebujeme a na to, abychom si pak ve zbytcích volného času užili nějaké ty radovánky. Proto se tolik lidí zuby nehty nechtělo vzdát lyžovaček v Itálii. Další věc, které si můžeme všimnout je to, že mnohé děti se ve škole odnaučily učit, a že je to školní učení hrubě nebaví. Všimněme si, že (protože jsme většinu času mimo domov) neumíme vlastně mluvit se svými partnery, že neznáme své sousedy, že jsme obklopení cizími lidmi, a že jsme de facto sami. Tahle epidemie je dar, který nás může přimět k tomu, abychom se naučili komunikovat, abychom zaťukali na sousedy a znovu si začali pomáhat tak, jak na to vzpomínal Dragan. 


KPZ-ka, Montessori a sousedská komunita

Já s mojí manželkou Petrou pracujeme z domova, naše děti chodí do státní Montessori školy, veškeré jídlo i jiné věci si zajišťujeme společně s dalšími cca sedmdesáti modřanskými rodinami vrámci naší KPZ-ky a doma žijeme tak, že si se sousedy nejsme cizí. A co pro nás tedy karanténa, zavřená škola (a do budoucna případně zavřená čtvrť, celé město nebo vyrabovaný supermarket) znamená? Pracovně vlastně žádná změna. Naopak - mně se podařilo dorazit knihu tak, že nyní už děláme pouze na korekturách. Konferenci a některé přednášky jsme přesunuli na podzim, jinak se nic nemění. Co se týče školy, základním mottem Montessori je "Pomoz mi, abych to dokázal sám", a tak se naše děti vzdělávají samy a co potřebují konzultují na dálku s učiteli nebo spolužáky. Ohledně jídla jde veškerá panika mimo nás, neboť si zajišťujeme jídlo přímo od lidí, které známe, nakupujeme ve velkém, přes rok zahradničíme, bylinkaříme, sušíme, zavařujeme, fermentujeme, pečeme si chleba,... A doma, kde bydlíme, se známe s většinou sousedů a s mnohými jsme si tak blízko, že můžeme spolu-pracovat, pomáhat si, sdílet děti, podílet se na dopravě a cokoli jiného, co je třeba. V Česku toto není normální a my jsme proto léta za podivíny. Poslední týden se to, po mnoha letech, jakoby otočilo. Najednou si přijdu normální. 


Jedinečná příležitost pro re-start

Tahle epidemie je na 1.místě přiležitostí se zastavit a přehodnotit, jak žijeme. Pro mnohé je to šance, že zaslechnou svůj vnitřní hlas a pochopí, co je jejich životním posláním, a že v životě jsou i jiné hodnoty než výkon, peníze a věci. Je to příležitost zamyslet se nad tím, co je smyslem života - zda nakupování věcí a nahánění radovánek nebo něco jiného a také nad tím, jestli to, že od pondělí do pátku někde hákujeme, není příliš vysoká cena. Je to i naděje, že získáme zpět některé ztracené dovednosti - třeba jenom vařit, péct, získat jídlo a další potřebnosti jinak než tím, že vytáhneme platební kartu. Máme šanci si uvědomit, jak křehká je dnešní zglobalizovaná ekonomika a finanční systém a vrátit se, alespoň o pár kroků od globalizace zpět k lokalizaci, od korporací a řetězců zpět k místním podnikům. Určitě bychom se měli zamyslet nad smyslem a fungováním našeho školního systému, jehož výsledky jsou nyní tak obnažené. Čas doma spolu je i výjímečná příležitost utužit vazby se svými nejbližšími a poznali se se sousedy (pár tipů je zde). Myslím, že je to i možnost zvýšit kvalitu leadershipu a žurnalistiky v naší zemi. Firmám nuceným pracovat s lidmi na dálku to může pomoct vnést do struktur více svobody, zodpovědnosti a důvěry. Epidemie jistě přinese i hromadu kreativity - viz třeba zítra Studio dva vysílá online. No tohle bychom přeci bez viru nezažili! Možná inspirace pro pana Hrušínského? V neposlední řadě je to příležitost zjistit, jak devastující vliv na životní prostředí má náš současný životní styl stojící na stále rostoucí výrobě tun jednorázových šmejdů přetahovaných po celé planetě a nahánění prázdných radovánek. Je velkou nadějí zjistit, jak se během krátké chvíle kvůli zavřeným továrnám a nelítajícím letadlům vyčistil vzduch, klesly emise toxických látek a CO2 zde.

Je to šance, k tomu, aby láska trumfla peníze a výkon. No řekněte... nedojímá vás to, jak politici - napříč stranami - sedí okolo jednoho stolu, sekají jedno dobré rozhodnutí za druhým, a že se vlastně shodnou? Nedojímá vás vědomí, kolik rodin je nyní spolu a kolik sousedů si právě v této chvíli pomáhá s dětmi, nákupy a dalšími nezbytnostmi? Nemáte pocit, že se do naší společnosti na chvíli vrátila láska, a že na moment porazila výkon a peníze? Já ano a jsem z toho dojatý. 

P.S.1: Být dva měsíce zavřený 24/7 se třema ženama (viz fotky výše) je někdy na hlavu, ale ve finále je to skvělý. Utužili jsme vazby, vyladili se a zažili, co by normálně nebylo možné. Já doeditoval svoji knihu a přečetl horu jiných skvělých knih, shlédli jsme mraky filmů a cítíme se vyspalí. Pokud se už dostanete do izolace, velmi doporučuji. 

P.S.2: Samozřejmě, že mám stažený půlky, sou-cítím s těmi, kteří v tuto chvílí někde bojují o život a s těmi, kteří ztratili blízké. Bojím se, co přijde, ale vím, že to zvládneme. Smekám před všemi zdravotníky, politiky, novináři a všemi dalšími, kteří dělají, co mohou, aby nás zemřelo, co nejmíň. 

P.S.3: A protože sranda musí bejt, naše děti doporučují tento vietnamský song. U nás doma jede několikrát denně. Kdo neumíte vietnamsky, zapněte si anglické titulky.