Jarmila a Vilemína
11. 02. 2008, TOMÁŠ HAJZLER
Foto: forzadagro
Jarmila s Vilemínou jsou dlouholeté přítelkyně. Jedna pochází z Tábora a druhá z Plzně. Přesto spolu tráví množství volného času. Oblíbeným koníčkem jsou společné výlety. Milují české hory a lázeňská města. Pravidelně tak chodí po hřebenech Jizerek či Beskyd nebo korzují po kolonádách Mariánských a Františkových lázní.
Snad od nepaměti mají jednu společnou, poněkud neobvyklou vášeň. Tou je čerstvý chléb. Na cestách vždy vyhledají pekárnu a „testují“, jak dobrý je místní bochník. Obě souhlasně říkají, že není nic tak dobrého jako čerstvý, ještě teplý chleba.
Jejich ochutnávání má však jeden háček. Jarmila příliš nemusí patku a celkově kůrku. O to víc si vychutná prostředek. Vilemína naopak patky zbožňuje. „Ty dámy to nemohly vymyslet lépe!“, řeknete si. Jarmila sní prostředek, Vilemína si vezme kůrky a obě budou spokojené.
Bohužel, v jejich případě je to krapet komplikovanější. Protože ty dvě ženy se mají opravdu rády, starají se jedna o druhou a až nadpozemsky si vycházejí vstříc. A tak v případě jejich vášně pro chléb Vilemína pečlivě okrajuje kůrku pro Jarmilu a ta zase přenechává střed Vilemíně. Logické, ne? Přece příteli dáte to nejlepší! A tak již 62 let (tak dlouho trvá jejich známost!) dělá jedna pro druhou to nejlepší. Bohužel ideál v očích jedné není ideálem v očích té druhé. Díky obrovskému respektu a slušnosti si nikdy nedokázaly říct, co jedna od druhé opravdu potřebuje.
Místo abychom se ostatních zeptali, co mají rádi, dáváme jim to, co si myslíme, že potřebují. Žijeme v domněnkách a pak se divíme, když ten druhý udělá něco, co nás zraní.
Jejich příběh může být ukázkou toho, co většina z nás dělá běžně dnes a denně. Místo abychom se ostatních zeptali, co mají rádi, co chtějí nebo po čem touží, dáváme jim to, co si myslíme, že potřebují. Žijeme v domněnkách a pak se divíme, když ten druhý udělá něco, co nás zraní.
Pokud vedete lidi v práci, kdy naposledy jste se jich zeptali na jejich sny, představy a potřeby? Jestli máte děti, jak často s nimi debatujete o tom, co jim vyhovuje a co by si přály dělat? Jak často se ptáte svých partnerů, přátel, rodičů?
Nevím, jak vy. Já to nedělám dost často a mnoha blízkým lidem dávám patky, protože je mám rád. Nedochází mi ale, že oni kůrky neradi.