Hledáme sousedy! Zn.: Cohousing
02. 03. 2009, TOMÁŠ HAJZLER
Foto: MomLes
Přátelé!
Přes půl roku pracuji intenzivně na jednom projektu, k němuž jsme včera spustili www stránky: Kde domov můj. Je to pro mě jedna z nejdůležitějších věcí roku 2009 a možná i celého života. Mám z toho obrovskou radost, a tak to nemůžu nedat i do blogu.
Vše je (snad) obsaženo v názvu. Ano, smyslem toho projektu je najít si sousedy. Možná to zní podivně. Já si však myslím, že se téma sousedství, společenství a komunit se týká snad každého (kromě těch, kteří se rozhodnout pro poustevnický život). A otázku „Kde, jak, s kým bydlet?“ si klademe v určité fázi života snad všichni.
Proč to sem dávám? Samozřejmě z pragmatických důvodů. Jak už jsem říkal – hledáme sousedy. Proto moc prosím, šiřte to dál – ať si to najde ty správné lidi. Také si myslím, že je to téma, které oceníte, které možná i vám pomůže přemýšlet o tom, zda žijete na správném místě, se správnými lidmi, správným způsobem… A nakonec chci říct, že jsem se sám za ten půl rok strašně moc naučil o možnostech spolužití v moderním světě a přišlo by mi škoda se nepodělit jak o vědění tak o radost, kterou z toho mám.
Pro vás, kdo máte rádi kontext a souvislosti, podívejte se na kus textu z webu na téma lidských společenství :
Celých 7–9 miliónů let lidské evoluce žil člověk od narození až do smrti v menších skupinách. Existovat mimo skupinu bylo z hlediska přežití nemožné. Proto máme potřebu být součástí většího celku v krvi tak silně, jako je nezbytné nadýchat se čistého vzduchu nebo se najíst zdravého jídla.
Začátkem 19. století, poté co se rozjela průmyslová revoluce, jako bychom na tuto součást naší přirozenosti zapomněli a začali se masově stěhovat za prací – zpravidla do měst. Rozlehlá venkovská stavení jsme vyměnili za skrovné byty, své blízké nechali na venkově a naši potřebu společenství se snažili uspokojit kolegy z práce.
Po zhruba 200 letech si už několik generací na vlastní kůži vyzkoušelo anonymní městský život. Většina lidí tráví čas buď s kolegy z práce, s rodinou či sám/a v bytě (domě), kde nezná své sousedy nebo se s nimi nestýká. Tento životní styl se stále častěji začíná podepisovat na psychickém stavu lidí v moderním světě. Podle WHO je mezi deseti nejčastějšími chorobami vyspělého světa pět psychického původu. Výzkumy zabývající se pocity naplnění, spokojenosti a štěstí přitom uvádějí, že příčinou č. 1 jsou právě narušené vztahy – jinými slovy odcizení, které prožíváme posledních 200 let. Nikdy předtím si nebyli lidé v rozvinutém světě tak vzdálení a tak odcizení.
I proto se již od 60. let v USA a od 70. let v západní Evropě začínáme vracet k tomu, kde jsme byli do 18. století. Zdá se, že nějakých mrzkých dvě stě roků ani náhodou nevymaže milióny let evoluce, které jsou za námi. Přestože létáme na měsíc, běžně léčíme dříve smrtelné choroby nebo se běžně dožíváme osmdesátky, uvnitř jsme stále ten pračlověk, který potřebuje jistotu své tlupy. Když ji nemá, je na prášky. A tak ve své podstatě opět budujeme ta stará známá společenství, ve kterých naši předkové žili odnepaměti.
Přestože létáme na měsíc, běžně léčíme dříve smrtelné choroby nebo se běžně dožíváme osmdesátky, uvnitř jsme stále ten pračlověk, který potřebuje jistotu své tlupy. Když ji nemá, je na prášky.
V naší části světa jsme přirozený vývoj člověka pozastavili socialistickým experimentem. Co se týče spolužití, systém tlačil lidi do různých umělých spolků, jako svépomocná stavební družstva nebo třeba svým způsobem výjimečný projekt Koldům. Tato díla zajistila masám lidí slušné bydlení. S komunitou lidí, která vznikla a existuje na základě společného zájmu, však měla pramálo společného.
Čím více nás systém tlačil do uniformity, tj. stejnosti, tím více jsme se od roku 1990 snažili odlišit. Naši neukojenou potřebu individualismu si můžeme všichni prohlédnout v jakémkoli satelitu většího českého města. Někde až zrak přechází z toho, jaké příbytky jsme za necelých dvacet let dokázali vybudovat. Navíc se zdá, jakoby heslem porevolučního stavění bylo: „Můj plot, můj hrad!“ Čím více jsme byli do roku 1989 nuceni spolužít s ostatními, tím více to nyní chceme po svém a „hlavně nezávisle!“ Chceme sobě i ostatním dokázat, že na to máme.
Obvykle teprve potom, co člověk zjistí, že nezná nebo nemusí své sousedy, že nemá s kým pořádně a upřímně poklábosit, že je mu blbé druhé požádat, aby se mu postarali o dítě, psa nebo zalili kytky, teprve potom, co člověku dojde, že přátelé, rodina a jiní blízcí lidé jsou daleko…, pak člověk často pocítí, jak důležité je mít podobně naladěné blízké lidi, se kterými může sdílet radosti i starosti. Lidi, o které se může opřít, když mu není nejlíp, a které zase naopak on může podržet, když se nedaří jim. Lidi, kteří vás vždy vyslechnou a poradí. Lidi, s nimiž se máte rádi. Lidi, které svým způsobem považujete za svou rodinu.