09. 02. 2024, TOMÁŠ HAJZLER
V jedenáctém dílu seriálu Škola základ života, který vychází (skoro) každý víkend na mém blogu najdete popis čtyř základních stylů, kterými můžete přistupovat k výchově dětí. Foto: Peťka a já jako skoro ještě novopečení rodiče (foceno 2011).
Naše potřeby nám o sobě dávají vědět pocity či emocemi, které k nám promlouvají přes tělo. Jednou nás bolí hlava, podruhé břicho, jindy zrudneme jako raci, oči se nám topí v slzách, stojí nám chlupy, buší srdce, tuhnou nohy, ježí se nám vlasy... Jen těch rčení, jimiž fyzické projevy emocí popisujeme, je nespočet. Člověk až žasne, s čím vším se rodíme. Schopnost nakládat s emocemi je právě tím, co děti naučí, jak přistupovat ke svobodě své a ostatních.
Důležitost tématu můžeme dobře znázornit na „experimentu“ z fyziky, který zná většina z nás v létě od vody: vezmete nafukovací míč, nafouknete ho, co to dá, a pak ho ponoříte pod hladinu. Tak hluboko, jak můžete. Až začnete ztrácet síly, míč pustíte. Míč prudce vylétne do vzduchu a s ním i „moře“ vody. Možná vás přitom trefí do brady. Stejné je to s emocemi, které se pokoušíme uklidit pod pokličku, nebo je prostě ignorovat.
Dlouhodobě potlačované (negativní) emoce ničí život hned trojím způsobem. Za prvé platí, že když „vyletí míč nad hladinu“, v češtině pro to máme trefné úsloví, že „bouchnou saze“, můžete (si) škaredě ublížit. Většina obyvatel nejstřeženějších věznic by o tom mohla vyprávět, neboť mnoho vražd se stane právě v důsledku takového nekontrolovaného výbuchu negativních emocí – vzteku, nenávisti, strachu. Za druhé platí, že potlačováním negativních emocí ztrácíme část emocí pozitivních. Příklad: odnaučíme-li se plakat, odnaučíme se i smát. A za třetí se objevují stále nová zjištění o tom, že mezi převahou negativních emocí a většinou nemocí je nápadná spojitost (viz Když tělo řekne NE).
Mocenský a partnerský přístup ve vztahu k emocím se projevuje čtyřmi základními rodičovskými styly, které definovali například John Gottman a Joan Declaire (viz The Heart of Parenting: How to Raise an Emotionally Intelligent Child. Každý z nich si stručně popíšeme. Mně osobně toto pojmenování pomohlo pochopit důležitost nastavení si svých vlastních hranic, a to jak ve vztahu k dětem, tak i k ostatním lidem.
_____________
Kritický styl
Kritik je ten tradiční, (podle integrální teorie) "žlutý" rodič, jehož cílem je vychovat poslušné, hodné, závislé dítě. Je to šéf, nadřízený, který vyžaduje od podřízených především poslušnost. Negativní emoce jsou pro něj nepříjemné, nebezpečné a od určité míry nepřijatelné. Od svých rodičů a vychovatelů se naučil, že funguje výhrůžka a trest. S dítětem mluví například takto:
„Přestaň se tak chovat. Nemáš žádný důvod se takhle tvářit. Nikdo nechce být s tako vouhle náladovou holčičkou.“
„Řekla jsem dost! Jestli nepřestaneš, tak uvidíš!“
„Kluci nepláčou. Chovej se jako chlap!“
„Už jsi velká holka a velký holky nebrečí.“
„Přestaň se takhle chovat, starší brácha se takhle nechová!“
„Okamžitě odejdi do svého pokoje a vrať se, až budeš normální!“
Jak se cítí dítě?
Dítě cítí, že s ním není něco v pořádku. Obzvlášť, když cítí smutek, rozčilení nebo vztek. Kritický rodič tyto pocity neuznává, případně je trestá, a to i v případě, že nikoho neomezují.
Jaké jsou následky?
Děti mají potíže důvěřovat svému vlastnímu úsudku.
Pravděpodobně vyrostou s pocitem, že s nimi není něco v pořádku. Pravděpodobně budou trpět nedostatkem sebedůvěry.
Budou mít potíže regulovat své emoce a řešit vlastní problémy.
Budou mít potíže s koncentrací, učením a navazováním a udržováním vztahů se svými vrstevníky.
Cílem kritického rodiče je vychovat poslušné, hodné, závislé dítě. Je to šéf, nadřízený, který vyžaduje od podřízených především poslušnost.
_____________
Ochraňující styl
Pro ochraňující typ rodičů s převažujícím „zeleným“ či „oranžovým“ náhledem na život je nepříjemné až bolestné, když u svých dětí spatří smutek či zlost. Negativní emoce považují za nebezpečné a zbytečné. Snaží se jim proto vyhnout a ideálně je zcela vymazat ze života. Věří tomu, že život dítěte by měl být ze 100 % růžový a že je misí rodiče dítěti takové dětství zajistit. Cílem je ochránit dítě před okolním světem i před ním samým. Rodič dítě tiší, uklidňuje či rozveseluje. V případě nepříjemností je častou technikou odvedení pozornosti. Např. takto:
„To nic není. Nemáš důvod být smutný.“
„Hele, podívej se támhle, jak se ta holčička usmívá.“
„Nebuď smutný. Neboj se. Neplač. Tak už ticho.“
„Maminko, tohle asi není naše holčička. Naše Janička takhle nepláče/se takhle nechová.“
Jak se cítí dítě?
Dítě cítí, že rodiče ignorují a přehlížejí jeho city. Naučí se, že pocity smutku nebo zlosti jsou „špatné“ emoce a že je nemá dávat najevo. Nenaučí se, jak s nimi zacházet, a v dospělém životě pak má u sebe i u ostatních potíže s přijetím a zpracováním těchto pocitů.
Jaké jsou následky?
Naučíme dítě potlačovat jeho negativní emoce. Potlačením negativních emocí ztratí část emocí pozitivních. Odnaučí se plakat a tím se odnaučí i smát.
Dítě se odnaučí chodit za rodiči (a v dospělosti za svým partnerem nebo přáteli) se svými emocemi. Vazba se drolí, vztah se ochlazuje a kazí.
Dítě se odnaučí důvěřovat svým vlastním emocím. Sníží se celková sebedůvěra a sebeúcta dítěte.
O ochranitelích se v odborné terminologii hovoří jako o protektivních, případně až hyper-protektivních rodičích. Tento přístup se může v extrémním případě projevit tím, že rodič dítě „nespustí z očí“. Snaží se ho ochránit před vším špatným a hlavně před „zlými“ lidmi. K rozšířeným názorům patří, že „doma je nejbezpečněji“, v důsledku čehož tráví dítě většinu času uvnitř. Mnohdy takový rodič také například omezuje dítěti styk s prarodiči a dalšími členy rodiny, pokud jejich působení na dítě vyhodnotí jako nevhodné. Dál se snaží dítě ochraňovat i před ním samotným. Často se tak stane, že dítě až v dospělosti poprvé drží nůž, otevírá troubu nebo vaří vodu. Důvodem těchto extrémních forem ochrany je samozřejmě strach, jehož kořeny tkví v neléčených traumatech rodiče a nezřídka jsou posíleny dnes tak častými potížemi s početím a/nebo odkládáním rodičovství do pozdějšího věku. Důsledkem, kromě již výše uvedeného, bývá přenesení strachu a úzkostí na dítě, problematické vztahy s druhými lidmi, nesamostatnost, neznalost přírody a vyšší nemocnost.
O ochranitelích se v odborné terminologii hovoří jako o protektivních, případně až hyper-protektivních rodičích. Tento přístup se může v extrémním případě projevit tím, že rodič dítě „nespustí z očí“.
Syndrom malého císaře
Ze všech čtyř stylů rozlišuje ochranitelský rodič u svých dětí nejhůře potřeby od přání. Jak víme, v případě nenaplněných potřeb (žízeň, hlad, chlad, bolest...) fyzicky nebo psychicky onemocníme. Pokud stav nenaplněných potřeb trvá dlouhodobě, zemřeme. Když se ale nenaplní tužby, můžeme být maximálně rozmrzelí či vzteklí. Nic vážného se však nestane. Jak ukazuje Bill Plotkin ve své knize Příroda a lidská duše ((Plotkin, B. Příroda a lidská duše. Praha: Maitrea, 2013, s. 141–153. 122), potřebuje dítě pro svůj zdravý vývoj určitou míru frustrace plynoucí právě z neuspokojování jeho tužeb. Tyto tužby se objevují ve velkém už od 2. roku života, kdy ochraňující rodič začíná dítěti zajišťovat, co mu na očích vidí – zahrnuje ho hračkami, pamlsky, zábavou. Důsledkem tohoto „rozmazlování“ je pak sebestřednost, vztahové a komunikační pro- blémy. Plotkin upozorňuje na to, že uspokojování většiny tužeb učí dítě, jak řídit svět stylem bezcharakterního developera nebo všemocného prezidenta namísto toho, aby se světem komunikoval a budoval vztahy. Učí ho být konzumentem. V minulých stole- tích byl tento styl výchovy doménou šlechty a bohatých městských rodin. V posledních desetiletích se ale epidemie sebestřednosti rozšířila i mezi střední třídu napříč bohatými společnostmi. V moderní Číně se bleskurychle rozšířil s politikou jednoho dítěte a je znám pod termínem „syndrom malého císaře“.
Ze všech čtyř stylů rozlišuje ochranitelský rodič u svých dětí nejhůře potřeby od přání.
_____________
Styl laissez-faire
Styl, pro který se nejčastěji používá francouzský termín laissez-faire (nechat dělat), případně se hovoří o „svobodné výchově“, je typický pro „zelenou“ fázi vědomí. Praktikují ho ponejvíce rodiče, kteří na vlastní kůži zažili autokratickou výchovu postavenou na výhrůžkách a trestech. Tito rodiče respektují své děti se vším všudy, ovšem neučí je respektovat potřeby a hranice druhých lidí. Svobodu chápou jako možnost dělat si, co chci (bez ohledu na ostatní). Podle jejich přesvědčení by si svou svobodu měl ohlídat, tj. vůči ostatním protlačit každý sám. Ohledně emocí věří, že jsou přirozenou součástí lidského života. Svým dětem dávají k jejich vyjádření naprostou volnost, bez ohledu na okolí:
„Jen se vyplakej, to pomůže.“
„Jestli chceš křičet, klidně křič.“
„Dobře, ať je po tvém.“
„Mně to nevadí, cokoliv chceš dělat, je v pořádku.“
Jak se cítí dítě?
Dítě se cítí svobodně ve vyjadřování emocí a ví, že je přijatelné vyjadřovat radost stejně jako smutek nebo zlost. Chybí mu ovšem vedení v tom, jak si s některými emocemi poradit, tj. naučí se, že vyjadřovat emoce je správné, ale nenaučí se, jak je správně řídit. Především se však neučí vnímat a respektovat hranice druhých lidí.
Jaké jsou následky?
Dítěti často chybí schopnost uklidnit se v případě rozčilení, smutku nebo nazlobení. Často dochází k problémům s koncentrací na učení se novým věcem.
Dítě má často obtíže s rozpoznáním společenských zvyklostí a s tím spojené problémy s navazováním vztahů. Nedokáže vnímat a respektovat potřeby druhých. Člověk, který se nenaučí zodpovědnosti, nemůže být v lidské společnosti dlouhodobě svobodný.
Svobodní rodiče na to jdou z druhé strany než ochranitelé. O co víc zažili ve svém dětství omezování svobody ze strany dospělých, o to víc nechávají svým dětem volnost. Tato volnost může mít nespočet podob. Pár příkladů z mého života: chlapeček se sklonem k agresivitě nepředvídatelně napadá ostatní děti. Rodiče do toho nezasahují a hranice nenastavují. Argumentují tím, že druhé dítě jejich ratolest vyprovokovalo a že se tedy jednalo o sebeobranu. Nebo: dítě na návštěvě u kamarádů večeří tak, že běhá po bytě a občas si odskočí ke stolu, kde ručičkou hrábne do talíře s těstovinami, sousto si nacpe do úst a běží dál. Mastné ručičky otírá o gauč, případně o stěny, kde po něm zůstávají viditelné skvrny. Další: chlapci, kteří mohou doma malovat po stěnách, přijedou na návštěvu ke kamarádům. Protože vědí, že mohou cokoliv, malují s gustem i tady. Rodiče v tom nevidí problém. A ještě jeden: při pikniku na louce chlapeček vběhne na bílou deku jiných lidí, jenže právě proběhl rozbahněnou kaluží, takže za ním zůstávají viditelné blátivé šlápoty. Ani v jednom případě přítomní rodiče slovíčkem nezasáhnou, protože ve jménu svobody nechávají dítě dělat naprosto cokoliv.
Laissez-faire rodiče respektují své děti se vším všudy, ovšem neučí je respektovat potřeby a hranice druhých lidí. Svobodu chápou jako možnost dělat si, co chci (bez ohledu na ostatní).
_____________
Respektující styl
Toto je přístup "tyrkysového rodiče", označovaný někdy jako respektující. Tento rodič považuje emoce za přirozenou součást života a chápe, že úlohou rodiče je naučit dítě rozlišovat emoce a chování. Staví na tom, že každý má na emoce plné právo, ale právo pouze na takové chování, kterým neomezuje druhé lidi.
Rodič respektujícího stylu:
Dokáže rozeznat, o jakou emoci se jedná.
Chápe emoce jako příležitost se s dítětem sblížit. Snaží se empaticky naslouchat a pochopit, co dítě cítí. Pomůže dítěti emoci pojmenovat.
Pomůže dítěti stanovit hranice a najít cestu ven. Může to vypadat třeba takto:
„Řekni mi, jak se cítíš. To by mě asi taky naštvalo. Ale kopat do maminky, když se zlobíš, není možné. Zkusme spolu vymyslet, co jiného bys mohla dělat, až se budeš příště takhle cítit.“
„Když jsem byl malý, taky mi bylo smutno, když můj táta odcházel do práce. Odcházím proto, že na mě čekají lidi, se kterými potom pracujeme. Jak to uděláme zítra ráno, až budu odcházet?“
Jak se cítí dítě?
Dítě chápe, že pociťovat emoce je přirozené a přínosné. Naučí se je pojmenovávat a roz- lišovat. Pochopí, že jeho práva končí tam, kde začínají práva druhého člověka, a naučí se tedy emoce správně řídit.
Jaké jsou následky?
Sebepoznání a zdravé sebevědomí.
Schopnost navazovat vyrovnané a upřímné vztahy. Schopnost zpracovat své emoce. Toto rozlišení rodičovských stylů bylo jednou z nejdůležitějších věcí, které mi po naro- zení Valérie pomohly uchopit svou roli rodiče. Zjistil jsem tak, že moji rodiče praktiko- vali ochraňující styl, a když jim „ruply nervy“, sahali po kritickém stylu. Moji prarodiče a učitelé však byli ukázkovými 100% kritiky. Patřím proto ke generaci rodičů, kteří podle pravidla ode zdi ke zdi začali vychovávat své děti zčásti ochranitelsky a zčásti laissezfaire.
Až díky Gottmanovi mi došlo, že jediná udržitelná cesta je ta, která učí oboustrannému respektu. Touto cestou se snažím už přes deset let jít.
Kdybyste chtěli vědět, jak mi to jde, tak nic moc. Někdy nijak, když jsme dlouhodobě nevyladění, je nesprávná fáze Měsíce, sourozenecká rivalita našich dětí překročí únosnou mez a já jsem nevyspalý a unavený. A někdy zase dobře, když jsem odpočatý, cítím dost energie a mám potřebný nadhled, a to vše je podepřené Měsícem, který je ve správné fázi. Mým největším učitelem je však – kromě mých rodičů, mého bratra a po generace děděných traumat celé naší široké rodiny – moje žena, jejíž emoce mě učí jako máloco. Nedávno mi poslala citát v tomto znění: „Ticho je nejsilnější křik ženy. Když přestane křičet, je unavená. Je unavená to vysvětlovat, je unavená o tom mluvit, zachraňovat, je unavená z obhajování, je unavená z přesvědčování. Je připravená rezignovat a ignorovat. Takže dokud žena křičí, tak jsi pořád ve hře. Jak přestane, hra skončila.“
„Ticho je nejsilnější křik ženy. Když přestane křičet, je unavená. Je unavená to vysvětlovat, je unavená o tom mluvit, zachraňovat, je unavená z obhajování, je unavená z přesvědčování. Je připravená rezignovat a ignorovat. Takže dokud žena křičí, tak jsi pořád ve hře. Jak přestane, hra skončila.“
A na závěr prozradím svůj největší rodičovský objev: děti kašlou na to, co jim říkám. Zajímá je jen to, co dělám. Jinými slovy, emoce se učí zvládat především podle toho, jak je zvládají jejich rodiče. Na to se snažím pamatovat každý den, ale samozřejmě zapomínám. Ze všeho nejvíc mi v tom pomáhá vědomí, že když se milujeme, všechno si odpustíme. A my se milujeme.
____________
Všechny díly najdete zde: Škola základ života.
Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.
Výchovu dětí nezměníme, pokud se současně nezačneme uzdravovat z generačních traumat, které si předáváme z generace na generaci. Obrovskou nadějí je pro mě to, že se to již děje - alespoň soudě podle toho, že našimi nejprodávanějšími tituly jsou Respektovat a být respektován (téma výchovy) a všechny knihy od Gabora Matého (téma traumatu).
Kromě výše jmenovaných šíříme k tématu tohoto seriálu, přes Peoplecomm, další knihy: Vůdce smečky: Láskyplné vedení v rodině, Důkaz, že sebeřízené vzdělávání funguje, Jak děti získávají "akademické" dovednosti bez formálního vyučování, Summerhill a další.
Podobně, jako vzniká tento seriál věnovaný prvním letům života, vznikl i seriál o tom, jak jak funguje firma, jak jsme se v podnikání dostali tam, kde jsme dnes a v čem všem ovlivňuje byznys naše životy. Jmenuje se Byznys 101 a má 69 dílů. Co je mi známo, je to nejkomplexněji zpracované téma fungování byznysu v naší mateřštině.
____________
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.