Co Vám v poslední době dělá největší radost? (Rozhovor pro Denik.cz)

Foto: můj táta
V tomto blogu najdete nezeditovaný rozhovor, který vyšel na podzim v Deník.cz - s odkazy a aktualizacemi. 

Spisovatel, spoluzakladatel nakladatelství PeopleComm a organizace Slušná firma. Dále stojíte za projekty Svoboda v práci, KPZ u vás v Modřanech (Komunitou podporované zemědělství – pozn. red.) či Zpátky k jídlu. Díky značnému dosahu na sociálních sítích Vás lze označit i za influencera. Tomáši, na jaké Vaše současné aktivity jsem zapomněla a jak byste vlastně definoval, kým z pracovního hlediska jste?

Na otázku “Kým/kdo jsem?” jsem se naučil odpovídat, že jsem, respektive se snažím žít tak, abych byl, bez usilování o to být někým. Čím jsem starší, tím mám blíž k náhledu původních národů, které chápou naši vzájemnou propojenost. A tak bych odpověděl, že jsem Mitakuye Oyasin (všechny moje vztahy), Ubuntu (já jsem vy), případně já jsem já.  
Co se týče mých profesních aktivit, nejvíce času věnuji našemu nakladatelství, Slušné firmě, psaní, ať už do knih nebo na internet, besedování a přednášení. 

Jak vypadá Váš běžný pracovní den? Vzhledem k množství projektů, na kterých pracujete, mi připadá, že je aspoň čtyřicetihodinový…

Běžný den nemáme, každý je dost jiný. Během školního roku kopíruje rytmus našich dětí, tj. po - pá věnujeme nějaký prostor práci u počítače, setkáním s lidmi, skládání a přepravě knih. Jaro a podzim jezdím po přednáškách a besedách. V zimě jsem zpravidla v útlumu a profesně toho moc nenadělám. Zpravidla hodně čtu. Během kalendářního roku určuje můj rytmus i zahrada -  hospodařím na dvou malých městských a na třetí, u rodičů, pomáhám. Od jara do zimy je to denní práce, vlastně už v lednu seju první semínka. Kromě toho je vždy hromada péče o život - okolo jídla, domácnosti, dětí, sousedství, rodiny, přátel… Co se týče mé profese, když zrovna nedělám na nějaké knize, pracuji relativně málo - odhaduji to na třídenní pracovní týden. Jenomže provozujeme ve třech lidech eshop, a tak jsme tak trochu otroci, kteří si musí k počítači sednout skoro denně. A protože si doma děláme řadu věcí sami a jsme relativně aktivní lidé, kteří furt něco organizují, tak jsou i období, kdy večer padáme vyčerpáním :-). 

Často zmiňujete, že máte za sebou osm let úspěšné korporátní kariéry, přičemž opustit tento svět Vás přiměl až syndrom vyhoření. Pozoroval jste však už předtím, že žijete život, který nesouzní s Vaším vnitřním nastavením?

Cítil jsem se často unavený, ale nebylo mi ještě třicet, a tak jsem jel na záložní baterky. Bylo to v době, kdy korporace byla vnímána jako nevvyšší vývojové stádium organizace, nezpochybňovaným smyslem života bylo nahánění radovánek a já byl jaksi “v komatu”, tj. o životě jsem moc nepřemýšlel. Obecně to byla adrenalinová jízda, zážitků bymbilion, tempo obrovské, nebyl ani čas si ničeho všimnout. O tématu traumatu a tedy odpojení od naší bytostné podstaty jsem tenkrát ještě nevěděl. 

Opustit dobře rozjedou kariéru není snadný krok. Jak to bylo u Vás? Co Vám dodalo odvahu vykročit takříkajíc do neznáma.

Touha osvobodit se, nebýt "zaměstnaný", mít možnost spát si podle svého, nemuset vstávat na budík. Mám v sobě určitou rebélii, nejsem středněproudý typ, takže od přírody v sobě cítím odpor vůči stádnosti. Klíčovou ingrediencí pro odchod do neznáma byl v mém případě ale kamarád, který mě přiměl, abychom ten odvážný krok udělali. Nebýt jeho, bůhví, co by dnes bylo. 

Měl jste třeba už v té době rozjetý nějaký vlastní projekt, kam jste mohl okamžitě nasměrovat svou pozornost a energii? 

Mám rád pestrost, hodně věcí mě baví, a tak jsem se vždy věnoval vícero projektům. V době mého odchodu ze světa korporací jsme s kamarádem provozovali dva krámky s africkým uměním v centru Prahy (Baobab, Marabu). Směřovalo to ale do ztracena, a tak jsme s kamarádem náš odchod z korporace začali přemýšlením o tom, čemu se věnovat. Zvažovali jsme kavárnu, nakonec jsme zvolili personalistiku. Založili jsme personální agenturu - tím jsme začali, to byl naše úniková cesta. 

Změnil jste radikálně pracovní prostředí, ale řekl byste, že jste i zvolnil pracovní tempo? Máte třeba už nějaký trik, jak rozpoznat, že opět hrozí vyhoření a je čas zpomalit?

Je mi už přes padesát, a tak jsem se snad o sobě už něco naučil. Uzdravil jsem pár traumat z dětství, kvůli kterým jsem vždy tíhl například k workoholismu. Odchodem ze zaměstnání se mi podařilo nastavit si život tak, abych ho mohl žít víc podle vlastních biorytmů a rytmu přírody - tj. spím, jak potřebuji, nepracuji o víkendu, v létě mám hodně volno a v zimě často nic-nedělám. Dny, týdny i rok se snažím si seskládat tak pestře, abych vystačil s energií, hodně mi pomáhá fyzická práce, které mám poprvé od svých 18tin dostatek. Umím se i “přetáhnout”, a to třeba když dělám na 600 stránkové knize a potřebuji ji už dokončit. To jsou období, kdy piju moc kafe a přečerpám se. Když je pak ale kniha venku, tak ale zase umím zůstat týden i déle v posteli a zotavit se. Jak se ale dozvídám nové a nové informace o vlivu prvních let života na naše zdraví (např. Mýtus normálnosti), zjišťuji že sebe-léčení, tj. napojení se na sebe sama, je práce na celý život. 

Co považuje za svůj největší pracovní úspěch?

Že se mi podařilo vylézt z “Platónovy jeskyně” (metafora toho, jak tradiční výchova zničí náš vlastní pohled na svět a naučí nás vidět svět tak, jak ho vidí většina), jakž takž porozumět moderní mytologii (např. svobodná vůle) a fungování světa, nalézt vlastní důlek (svou úlohu). Jsem vděčný za to, že dokážu uživit rodinu něčím, co slouží druhým a co mě zároveň neskutečně zajímá a naplňuje. Děkuji osudu za to, že se nemusím někde od pondělí do pátku nahánět, ohýbat a "lézt někomu do zadku", abych si pak ve "volném čase" mohl dělat, co opravdu dělat chci.   

A co považujete za svůj největší životní úspěch? 

Že vůbec ještě žiju (v dětství jsem byl vážně nemocný), a že v naší části světa stále ještě žijeme relativně v míru. A hlavně moje malá rodina a můj domov, tj. moje manželka Petra a její rodina, naše dvě dcery, naši sousedé, přátelé a vzdálení příbuzní. Rodina z které jsem vzešel je totiž po generace zatížená hlubokými traumaty. O to víc si cením toho, že žiji v rodině funkční, kde má jeden druhého rád, kde se lidé navzájem respektují a vycházejí si vstříc. 

Osm z deseti lidí podle Vás dělá práci, kterou nemají rádi. Odkud přesně toto číslo čerpáte? A proč si myslíte, že je tak vysoké.

Těch výzkumů je mnoho. Nejrozsáhlejší studie “angažovanosti” pocházejí od výzkumné společnosti Gallup (zde). Z jejich posledního výzkumu před covidem plyne, že pouze 13% zaměstnanců jejich zaměstnání opravdu těší. Proč to tak je? Protože práce je základní lidská potřeba. Člověk potřebuje pracovat ve smyslu tvorby, tj. tvořit co je ostatním užitečné, s lidmi, které má rád tak, že spolu-rozhoduje o tom, co, jak, kdy, kde bude dělat. Zaměstnání ale většinou není práce. Zaměstnání je způsob, jak si vydělat na živobytí. V typickém zaměstnání nejde o tom, zda děláte, co vás naplňuje, ale co vám někdo zadal, kolegové jsou často lidé, kteří nám nejsou blízcí a svoboda v práci je většinou mizivá. Důvodem toho, proč to tak je, je ekonomický systém, jehož cílem je růst a hierarchicky uspořádaná korporace jako nejtypičtější způsob organizace lidí a práce. 

Na každé práci je však dle mého názoru něco, co člověka nebaví. Také si umím představit, že člověk sám před sebou umí vymyslet spoustu výmluv, proč své jisté místo neopustit. Jak rozpoznat, kdy člověk lže sám sobě; kdy jde proti sobě a měl by uvažovat nad změnou povolání? 

Nejlepším rádcem je, myslím, vlastní tělo a hned potom blízcí lidé. Když mi začne být nedobře - zprvu únava, drobné bolesti, zvýšená nemocnost, alergie, záněty, měl bych zpozornět. Signály jsou často zcela jasné, jen je třeba zastavit a vnímat je. A pak blízcí lidé, ti kteří ke mě jsou upřímní a dokáží mi říct, že se třeba chovám jako idiot, že vypadám hrozně, že už ty moje zdravotní potíže jsou příliš. A nejlepší cesta k po-volání je vyslyšet volání. To volání ale tradiční výchova často zašlape hodně hluboko. Naštěstí ten hlas je v každém z nás a je možné ho znovu zaslechnout. 

Jste autorem knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti. Jak byste stručně popsal, co v ní mohou naši čtenáři naleznout?

Jak funguje “matrix”, jak vážná je dnes stiuace, jak se zpojit do řešení a jak (si) i v moderní společnosti vybudovat život, který bude dobrý. 

Co je podle Vás „dobrý život“?

Život, kdy můžete milovat a tvořit tak, jak potřebujete. To jsou totiž dvě základní ingredience pro to, abychom se cítili naplnění. Obzvlášť vztahy jsou klíčové - vztah k sobě, ostatním lidem a ostatnmu životu v přírodě. V moderním světě byly tyto vztahy rozbity. Člověk s rozbitými vztahy je člověk nemocný. Chceme li se uzdravit, je třeba začít uzdravovat naše vztahy. 

Kdyby jste měl kouzelný prsten a mohl cokoli na fungování dnešního světa změnit, co by to bylo?

Přál bych si toto v následujícícm pořadí: 

1) Ze všeho nejvíc asi snížení CO2 v atmosféře na 330 ppm (objem před spuštěním dnešní změny klimatu).
2) Hned pak skokové zrychlení evoluce vědomí našeho druhu tak, aby se většina lidí posunula do tzv. tyrkysové fáze, což je podle tzv. integrální teorie způsob, kdy jsme znovu napojení na vyšší smysl, zacelili jsme naši oddělenost, organizace společnosti staví na respektu a sebeřízení, lidi jsou tím kým jsou, není třeba mít, aby mohl člověk být.
3) Zatřetí bych si přál změnu ekonomického systému od posedlosti růstem poměřovaným HDP k nerůstu a měřítkům dobrého života, ukončení politiky ekonomické globalizace ve smyslu nadnárodních smluv a institucí zvýhodňujících korporace na úkor místních podniků a lidí.
4) Za poslední bych si moc přál úplné zhojení traumat mé rodiny tak, aby se její členové znovu naučili mít rádi sebe sama a navzájem - viz ilustrační foto v úvodu - já, maminka, můj bratr Marian a táta za aparátem. Marian a táta se se mnou, s mojí rodinou, ani s naší maminkou nebaví. Tento způsob řešení konfliktů je v naší rodině normální.  

Myslíte si, že jsou ty tři první změny možné i bez kouzelného prstenu?

Pokud se to nestane, život, jak jsme ho znali skončí, Homo Sapiens nebude nebo se jeho počty drasticky sníží. 

Jak by podle Vás vypadala společnost, kde může doslova každý prožít naplněný život?

Tak jak vypadají v tzv. modrých zónách, což jsem místa na této planetě s nadprůměrným výskytem stoletých lidí. A pak tak jak to ještě dnes vypadá v mnoha menších obcích na jih od Alp, kde lidé ještě dnes žijí v úzce proletených sousedsko-rodinných komunitách. 

Jste spoluzakladatelem nakladatelství PeopleComm, které vedete z vizí nejekologičtějšího evropského nakladatelství. V čem konkrétně se odlišuje od ostatních nakladatelství.

Vydáváme pouze knihy, které nás osobně uchvátily a u kterých cítíme, že by mohly otevřít oči a změnit svět. Vyrábíme je tak, aby vzniklo co nejméně odpadu s co nejnižšími dopady na planetu a lidi. Nepoužíváme manipulativní marketing jako jsou slevy, reklama a knihy k lidem dostáváme mimo mainstreamovou distribuční síť. 

„Věříme, že knihy stále ještě dokáží změnit svět. Snažíme se jejich prostřednictvím přispět k vybudování společnosti, ve které bude možné žít, a to i pro budoucí generace.“ Tak zní motto PeopleCommu. Jakým přesně tématům se knihy vydávané ve Vašem nakladatelství věnují?

Začali jsme tématem svobody v práci, pak se přidala respektující výchova, pak souvislosti dobrého života a téma toho, jak se dostat ke skutečnému jídlu. Pojítkem je dnes lokalizace a humanizace práce. Věřím, že to jsou dvě hlavní věci, ke kterým dokážeme našimi knihami přispět a které budou mít největší dopad na to, zda se dokážeme postavit krizím, kterým čelíme. 

Podle čeho vybíráte knihy, které vydáte?

Valnou většinu těch překladových nám někdo doporučil a řekl, že si je určitě musíme přečíst. A když nás pak kniha nadchne a zjistíme, že ji v češtině ještě nikdo nevydal, jdeme do toho. U původních textů je to pak často tak, že známe práci autora, cítíme, jaký dopad by na naší společnost mohla mít a chceme mu/jí pomoct jeho/její práci šířit. 

Jaká kniha či knihy změnily život Vám osobně? Je třeba něco, co byste doporučil přečíst každému?

Považuji se za knihomola, tj. za svůj život jsem přečetl už pěknou hromadu knih. Mám dojem, že můj život změnilo mnoho knih - v každém mém období nějaká. V dětství to byly Verneovky, na vysoké ruské klasické romány... Solženicin, Pasternak, Dostojevkij. Pak přišlo období Kundery. Po třicítce mi učaroval De Mello a Krišnamurti. Pak třeba Temná stránka hledačů světla od Debbie Fordové, Děvčátko Momo a nakonec knihy od Gabora Matého. Když bych mohl doporučit, potom: Bdělost a Cesta k lásce od De Mella, Temná stránka hledačů světla a cokoliv od G. Matého (v tomto pořadí). 

Co Vám v poslední době dělá největší radost?

Moje rodina, do které řadím i přátele, život na zahradách a řada projektů, které se rodí na okraji společnosti, kdy se lidi probouzejí, propojují a pouštějí se do skvělých věcí. 

P.S.: Zde je odkaz na jeden z milých rozhovorů z poslední doby na téma výchovy, vzdělávání, hledání školy a vlastní cesty: 

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.