Co máte rádi na své zemi a dalších sedm inspirativních otázek

Dostal jsem od Michala Čagánka osm otázek, které mě přiměly k zamyšlení.
Co byste na to řekli vy?

Jaké to je být Tomášem Hajzlerem?

Už nějaký pátek mám pocit, že dokážu vcelku být bez toho, že bych potřeboval být někým. Jinými slovy, daří se mi méně lpět na tom či onom a častěji jen tak plynout tam, kde právě jsem.

Příroda mě vybavila pozorovacícm instinktem a vychován jsem byl k soucitu a spravedlnosti. Vybaven těmito dvěma vlastnostmi jezdím už třicet let po světě a to, co se o jeho stavu dozvídám mě vrhá do smutku. Kdosi přišel s termínem enviromentální žal a já mám pocit, že přesně pojmenoval to, jak se poslední léta planetárně cítím. Mám strach, co bude.

Když si ale žiji jen ten svůj malý, obyčejný život, tak ten se mi jeví jako dobrý. Jsem obklopený milujícími lidmi a většinu času tvořím, co mě naplňuje a druhým snad i prospívá. Daří se mi vytvářet sub-systémy, v kterých je možné obstojně existovat i v dnešní toxické konzumní společnosti.

Kromě toho se stále smiřuji se svým workoholismem, ke kterému jsem přišel v dětství, kdy mě ostaní (v dobré víře) říkali, že nemůžu jen tak na prázdno sedět, protože musím něco dělat. Zdá se, že jsem byl hodný kluk a poslechl jsem je na slovo. Můj vnitřní otrokář mě tak stále žene víc a rychleji, než by mi bylo milé s důsledky pro mé zdraví, vztahy a celkovou schopnost prožívat život. To je takový šrám na tom “být Tomášem Hajzlerem”, aby to všechno nebylo dokonalé, protože to v životě dokonalé ani být nemůže.

Čím bys byl rád, až budeš velký?

Přál bych si být. Sním o harmonii, vzhlížím k moudrosti, potřebuji spravedlnost. Ze všeho nejvíc však potřebuji lásku. Takže chci být tím, co je v harmonii s těmito ctnostmi.

Čím jsi jako člověk výjimečný? Jaký je tvůj dar ostatním?

Pozoruji v sobě určitou posedlost přijít životu na kloub, poukazovat na bezpráví a bít se za slabé. Miluji naslouchat. Pozoruji v sobě odvahu stát si za svým a jít tak často i proti proudu - nebo raději z “proudu odejít na břeh” a tam budovat něco zdravějšího. Potřebuji “pít víno, když ho kážu”. Učím se zkušeností, a tak testuji své myšlenky na sobě, své rodině a svých blízkých. Život považuji za experiment. Cítím, že se mi daří propojovat lidi, oprašovat staré objevy a snad srozumitelně vysvětlovat některé rádoby složité koncepty.

Vzpomínáš si na okamžik, kdy ti došlo, že na světě musí být víc, než jen všechno?

Těch okamžiků bylo, je a snad ještě bude. Narození mých dvou dcer. Úmrtí blízkých lidí. Vlastně každá přítomnost smrti. Každé setkání s živly. Některé cesty za horizont vědomí…

Co máš rád na naší zemi(ve smyslu státu)? A co naší Zemi (ve smyslu planety)?

Co mám rád na naší zemi? Maxipsa Fíka a Arabelu :-) a s nimi tu introvertní, rozvážnou, tvořivou, často i pragmatickou českou duši. Tu naši systémovost, techničnost a důraz na funkci. Miluju svýho souseda Vláďu nebo Petra a svýho strejdu Jirku, což jsou pro mě příklady ztělesnění lidí se selským rozumem, poctivostí, ochotou pomoct druhým a schopností přijít všemu na kloub a všechno si opravit. Miluju svoje tety - Květu a Líbu, což jsou pro mě zase příklady pečujících, milujících žen, které by se rozdaly pro druhé a kromě mnoha jiných věcí umí tu naši českou kuchyni.
Miluju ty naše české libůstky jako například vodáctví, tramping, zahrádkařství nebo kutilství. Taky českou schopnost si za každé situace poradit.
Taky si považuji toho, že se nacházíme v Evropě s tak bohatými tradicemi. Třeba toho, že jsme tu dokázali žít po staletí v míru, ať si člověk říkal Žid, Němec, Polák, Slovák, Ukrajinec nebo Čech. To mě naplňuje nadějí, že to zase jednou půjde. Vážím si toho, že máme momentálně pas, s kterým se dá přijet do více jak 150 zemí bez víza.
Těší mě, že tu mluvíme všichni stejným jazykem, sdílíme fóry, zvyky, obavy i naděje a jedno, čemu kdo zrovna věří.
Líbí se mi, že tu žil Kundera, Čapkové, Kafka, Masaryk, Havel a Švejk :-). Žije tu tolik nádherných, moudrých, odvážných lidí, kteří žijí velmi inspirativní životy.
No a je super, že se tu střídají dokonce 4 roční období (ne jen 2).

A co miluju na naší Zemi? Že je možné tu žít - jíst, pít, dýchat, milovat a tvořit. A že tu nejsme sami.

Máš hlavě otázku, na kterou bys rád znal odpověď?

Jedinou: Přežijeme krizi, do které jsme se dostali? Jak dlouho ještě?

Co ses zatím naučil?

Hahá. Já jsem stroj na učení, tj. tahle otázka je na knihu. Obecně se zdá, že do nějakých pětadvaceti jsem se učil. Od pětadvaceti dál se spíš učím odnaučovat.

Za nejpodstatnější považuji, že jsem se snad naučil žít sám se sebou - Jakási zakřiklost a věčná pochybovačnost o všem budu asi vždy já, ale jinak si už přijdu docela fajn a když jsem na facku, tak si umím prominout a o to samé požádat i své okolí.

Líbí se mi taky, že jsem se snad už naučil učit. Od hromadění vědomostí se mi podařilo přejít k po-chopení a po-rozuměmí toho, jak svět, lidi a já fungujeme. Od vědění se snad sunu k moudrosti. To je milý pocit.

Co je smyslem?

Žít a nechat žít. A když už žiju, někam to tu posunout. Vyčistit alespoň část traumat předchozích generací a dál poslat menší nálož než jsem dostal já. Jo, tohle mě naplňuje.

Děkuju za otázky, Michale :-).