18 postřehů z 1/2 maratonu

08. 04. 2011, TOMÁŠ HAJZLER

Minulou sobotu jsem dělal něco poprvé. Zaběhl jsem si pražský 1/2 maraton. Extrémně mě to bavilo! Přišlo mi, že jsem se celou cestu usmíval a v cíli jsem se dokonce dojal. Mám z toho běhu pár postřehů na téma svobodného života, a tak je tu s dovolením nabídnu.

Pro lepší pochopení kontextu je nejspíš třeba říct, že moje rodina dlouhá léta věřila v to, že budu invalida. V sedmi letech jsem totiž chytil revmatickou horečku a moje srdce se z toho nechtělo hodně dlouho vzpamatovat. Moje vzpomínky na dětství jsou tak do určité míry vzpomínkami na doktory, sestřičky nebo na pravidelné injekce do zadku. Jsou také ale poněkud traumatickými vzpomínkami na léta sezení na schodech při hodinách tělocviku na naší základní škole (nemohl jsem sportovat, a tak jsem trávil tělocvik sledováním ostatních). Možná právě tam se zrodil můj sen jednou sportovat jako ostatní děti a možná si jednou i zaběhnout maraton. V té době naprosto bláhová představa. Možná i proto jsem měl v sobotu od A do Z pocit, že jsem skoro jako na drogách. Splnil jsem si totiž dávný sen. Už jsem nemusel jakoby sedět na schodech, když ostatní děti sportují…

Možná vám to zní pateticky. Mně se tyhle myšlenky ale v sobotu honily hlavou. A kromě dumání jsem se samozřejmě i díval. Zde je osmnáct věcí, kterých jsem si mezi Rudolfinem a Rudolfinem všiml. Mnohé jsou „jasné“ ale mě přesto nadchly. Třeba budou něčím zajímavé i pro vás.

1. Síla vzorů – Asi před rokem jsem si začal dopisovat s Julie, Kanaďankou, která ve čtyřiceti začala běhat maratony. Letos se rozhodla si zkusit ten pražský. Na základě toho jsme si vyměnili byty a my tak byli letos v únoru v jejich haciendě v Mexiku. Myslím, že díky ní mě napadlo sebrat odvahu a přihlásit se na to. Sobotní půlka byla generálka. A kdyby zůstalo jen u ní, jsem šťastný. Ale nebýt Julie, tak jsem to nezažil. A přijde mi, že tak je to i jinde v životě. Až mě leká, jak často dělám něco, co bych bez druhých vůbec nedělal.

2. Síla davu – Nikdy jsem neběžel v davu. Obecně se davům vyhýbám, a tak jsem se těšil, že otestuju, co to se mnou udělá. A nadchlo mě, jak ten stejný smysl, stejný cíl, stejný směr, nebo třeba i ta blbá startovní čísla přišpendlená na triku, z jednotlivce udělají skupinu, která by mohla hory přenášet, ale bohužel mnohdy i  bourat. Zajímavý si tohle vědomě zažít…

3. Síla vášně – Miluju pohyb, miluju venek a běhám s přestávkami od dob, co mě lékaři propustili z péče. A sdílet, co mě mega–baví s další desetitisícovkou lidí, kterou baví stejná věc, je slovy těžko popsatelný zážitek. Prostě dav to násobí.

4. Síla soutěže – S výjimkou mých jezdeckých let jsem v životě nesoutěžil. Považuji se za velmi nesoutěživého jedince. Myslím si, že hraní na body, soutěžení a vůbec poměřování se ve mě tak nějak zvláštně vypíná motivaci. Byl jsem zvědavý, jestli ve mně tenhle běh něco neprobudí. Těžko říct, jestli probudil. Běžel jsem si své tempo, pozoroval jsem Prahu, lidi okolo a pomaličku jsem předbíhal lidi před sebou. Ale když jsem si dal v Karlíně pauzu s kolenem tak mě štvalo, že mě druhý předbíhají. Takže v sobě asi nějakou latentní soutěživost mám. Bůhví. Budu to pozorovat.

5. Limity – Považuji se za velmi intuitivního člověka, a proto většinu věcí v životě neměřím. Nikdy jsem tak třeba neměřil ani své běhání. Mám zároveň ale dojem, že jsem nikdy v životě neuběhl víc než deset, možná patnáct kilometrů. Asi proto mě od patnáctého kilometru začalo bolet koleno. Ale říkám si, kde je můj limit? Jak se dozvím, na co mám a na co nemám. Co maraton? Mám na 42,5 kiláku? A na co v životě vůbec mám? Jak to zjistím? Myslím, že nejspíš tím, že vědomě půjdu do věcí poprvé a budu posouvat laťku.

6. Brácha – Pocházím z cyklistické rodiny. Táta i brácha oba oblékali bledě modré dresy s červeným, bílým a modrým pruhem na zádech a i dnes věnují veškerý volný čas šlapání na kole, z toho část závodění. Mě to někdy přišlo až moc. Ale po týhle jedný malý zkušenosti mám pocit, že bráchu chápu o 500 % víc. Chápu, že je to adrenalin, který člověku může chybět, pokud ho chvíli nemá. A chápu jeho lásku ke kolu. A myslím, že i mé lásce k němu upadla po tomhle zážitku potřeba hodnotit a soudit. Prostě si říkám, že teprve potom, co člověk prožije, co prožívají druzí (jak moc to vůbec jde?), může porozumět tomu, proč a jak se chovají.

7. Síla biče – Vloni v únoru se nám narodila Valentýna. A já věděl, že se potřebuju pořádně hýbat, abych to období chronického nevyspání přežil. A tak jsem si kromě ambice sáhnout si na dětský sen, přihláškou na maraton ušil bičík, který mě prakticky denně vyžene ven a který i doma legalizuje mojí potřebu se hýbat venku. Možná tyhle externí bičíky také využíváte. Já bych bez nich fungoval v mnoha oblastech jen s obtížemi.

8. Dobro–volníci – Podobně jako třeba při loňském TEDxu mě fascinovalo množství lidí, kteří pomáhali tuhle událost organizovat. To mi vždycky dává naději, že existují mraky lidí, kteří nepovažují práci za něco povinného, co se musí. A že, když existuje nějaký vyšší smysl, řada lidí zvedá ruku a pouští se do díla. Ukázkou je i moje prosba z tohoto týdne, na kterou se ozvalo pro mě naprosto překvapivých téměř dvacet lidí.

9. Síla povzbuzování – To byl jeden z nejsilnějších dojmů. Ke konci mě fakt bolelo koleno. Karlín jsem prostě probolel. Ale jakmile kolem trati někdo zaskandoval, nedovedl bych si představit nemakat podle očekávání. Běžet sám, dám si svých deset kiláčků a jdu domů. Ale tady? Opak. Opakovaně mi na tom došla nutnost povzbuzování, hecování a podpory od ostatních.

10. Síla zrazování – Kromě povzbuzování jsem zažil i zrazování. Myslím, že tak to v životě prostě chodí. Vždycky člověka něco strká (dopředu) a něco tahá (zpět). Moje manželka Péťa o mě měla strach, a tak se mě snažila různě zrazovat větama, že „je to nezodpovědné“ a „nebezpečné“ a co bude, když si při tom něco udělám. Díkybohu to byl široko daleko jediný zrazovatel. Třeba před naší letošní cestou do Mexika to byly desítky lidí, kteří si sahali na hlavu z toho, že tam bereme dvě malý děti. Stejně jsme se odvážili. A nelitujeme toho.

11. Tempo – Všiml jsem si také jedné naprosto jasné věci. Každý má své tempo. Ti nejlepší si ten půlmaraton zaběhli za hoďku a kousek. Mně to trvalo hoďky dvě a kousek. A dumám o tom, zda je rychlejší lepší nebo horší? Při závodě určitě lepší. Ale protože většinová společnost nahlíží i na život jako na závod, tak nezřídka považujeme rychlost za nadřazenou pomalosti. Ještě dnes dostávají děti ve školách poznámky za to, že jsou „pomalé“. Pomalý je tak často synonymem méněcenného, někdy i hloupějšího. Já si to nemyslím. Jednoduše si myslím, že každý má své tempo a podle toho bychom si každý možná měli vybírat svůj „závod“.

12. Startovní pozice – Všiml jsem si taky, jak moc záleží na startovní pozici. Zatímco někteří lidé vybíhali ve 12:00, my se startovními čísly mezi 5 – 6 tisíci jsme startovali ve 12:08. Ti první byli v té době už na Výtoni. Přijde mi, že tak je to i v životě. Každý máme hold svůj handicap – vrozenou nervozitu, traumata z dětství, pochroumané sebevědomí, skálopevná přesvědčení o tom, jací jsme a jak funguje svět. Prostě svojí startovní pozici. Přijde mi ale, že i z mizernýho místa se člověk může propracovat k solidnímu výsledku. Já jsem třeba v sobotu podle výsledků předběhl tisíc lidí, kteří byli přede mnou.

13. Vytrvalost – Ať už je handicap jakýkoli, přijde mi, že tou nejdůležitější ingrediencí úspěchu (v čemkoli) je vytrvalost. Že prostě když to člověk nevzdá, tak se to jednou podaří. Ať už je to sportovní výkon nebo třeba prezentování před lidmi. Možná to nebude extra třída, ale možná ani nejde o to být všude nej, nej, nej.

14. Příprava – hodně známých, kteří si ten běh dali, si stěžovali na vedro. Mě to přišlo akorát. Možná proto, že jsem trénoval v Mexiku v teplotách okolo třicítky, mi ta sobotní dvacítka přišla naprosto super. Překvapilo mě, jak různě vnímáme realitu. Nejspíš proto, že za sebou máme každý svoji minulost, přes kterou skutečnost vnímáme. Je tedy vedro nebo zima? Jak komu. Je to dobré nebo zlé? Jak pro koho.

15. Metody a postupy – Večer před během jsem se trochu vylekal na netu, když jsem si četl rady a tipy od velkých trenérů jako například přelepit si bradavky, namazat vazelínou podpaždí, chodidla a vnitřní strany stehen nebo boty o číslo větší. Udělal jsem, co jsem mohl. Zalepil jsem bradavky, namazal se od hlavy k patám a bylo to super. A také jsem zavolal kamarádovi Pepovi, zkušenému maratonci, který mě významně zklidnil. Zdá se, že je občas dobrý poslouchat lidi, který už to před náma prošlápli. Proč si sám nabíjet kokos?

16. Agendička – Fascinovalo mě sledovat, co lidí mělo nějaký nápis na dresu. S tím, že v mnoha případech nešlo o náhodně navlečené reklamní tričko. Prostě mi přišlo, že hodně lidí si cíleně vzalo dres, který hlásal, co mají na srdci (oni nebo jejich zaměstnavatelé). Zahlédl jsem třeba „Pray for Japan!“; „43 milionů lidí hladoví“; „ING konto pro každého“; „ČSOB pro výbor dobré vůle“ nebo „Decathlon.cz – Nabíráme lidi!“. Bůh ví, jestli to v detailu nebylo lehce jinak, ale nějak takhle mi to zapadlo do paměti.

17. Odpadlíci – Od nějakého patnáctého kilometru někde v Holešovicích mě začalo lekat množství lidí, kteří leželi okolo trati. Od Karlína už mi to místy přišlo jako na tréninku první pomoci. Pytlík s výživou zapíchlý do žíly, třesoucí se chlápek, pár lidí v bezvědomí, houkající sanitky, paní bledá jako smrt, zvracející lidi. Z toho mi teda fakt nebylo dobře. A říkám si, že takhle to při závodění nejspíš chodí. I při tom krysím. Pro každého to tempo, to soutěžení, ten tlak, ta potřeba nezklamat, prostě není.

18. Plasty – Díkybohu za všechno to občerstvení na trati! Ale všechny ty plasty a kelímky!?  Představte si, že bezmála deset tisíc lidí několikrát za trať do sebe kopne 1–2 kelímky vody a ty kelímky okamžitě odhodí na silnici. Připomnělo mi to ty hory plastu v moři v Mexiku nebo různě po Africe. Tohle mě vždy nutí přemýšlet, jak ta naše láska k plastu a obecně k ropě jednou vlastně dopadne. V kostech cítím, že to nebude dobrý.

Buď jak buď, léta jsem toužil běžet jako zdravý člověk. V sobotu se mi to splnilo. Byl to pro mě nepopsatelný zážitek, přestože jsem to právě popsat zkusil. Snad to nejhlavnější, co mi z toho plyne, je to, že mnohdy žijeme celý život v přesvědčení o tom, kdo jsme, na co máme a na co nemáme. A tato sebenaplňující se proroctví se logicky stávají postupem času skutečností. Já žil léta v přesvědčení, že jsem nemocný člověk. Minulou sobotu se mi změnil svět. Věřím v něco jiného a logicky tím i žiju malinko jiný život. Život, který je zase o kousíček víc můj.