Teorie rozbitého okna

Teorie rozbitého okna

Foto: Reggie_Lavoie

Dlouho jsem se chystal sednout a popsat, kde všude v životě se setkáváme s teorií rozbitého okna. Pro oblast vedení lidí (nebo třeba i výchovy dětí či výcvik psů) je to naprosto základní koncept. Pro život v práci, kdy od někoho něco stále potřebujeme, je to alfou a omegou úspěšného fungování. Možná jste o ní četli v Bodu Zlomu od Malcolma Gladwella, kde psal o metru v New Yorku!? Nepochopení tohoto fenoménu vede k obrovským problémům. O to víc jsem se zaradoval, když jsem narazil na povedený článek na toto téma z pera Matouše Lázňovského, který vyšel před časem v lidovkách.

S jeho svolením ho zde uveřejňuji:

Kdy zapomeneme na slušnost

Jak významně prostředí ovlivňuje naši ochotu podřídit se normám společnosti, ověřovala skupina nizozemských vědců. Spoustu „klukovin“ provedl během přípravy svého experimentu tým z univerzity v nizozemském Groningenu pod vedením Keese Keizera. Vědci nastražili na své spoluobčany řadu pokusů, ve kterých pokoušeli jejich počestnost. Výsledky svědčící o nečekaných sklonech obyvatel nizozemského města k porušování nařízení a zákonů zveřejnil on–line časopis Science.

V sérii šesti pokusů tu vědci předložili zatím nejúplnější vědecký důkaz pro tzv. teorii „rozbitého okna“, která se pod tímto názvem objevila už v 80. letech. Podle ní má prostředí výrazný vliv na četnost antisociálního chování. Svůj název dostala podle známého příkladu: i banální rozbité okno se může stát signálem, že všechno je dovoleno, a v důsledku vést ke zvýšení i závažnější kriminality. Teorie je stále dosti kontroverzní, navíc pro ni není mnoho jednoznačných, vědecky obhajitelných důkazů.

Experiment: Jak si lidé poradili s letáky?

Keizer s kolegy proto připravili experimenty, které pracují s drobnými změnami prostředí. Například jak ovlivní náš postoj k dodržování veřejného pořádku „signály" o tom, že většina ostatních si s normami dělá nebo naopak nedělá hlavu.

Tým si vybral uličku, do které obyvatelé Groningenu odstavovali kola. Výzkumníci majitelům na řídítka připevnili reklamní letáky na neexistující obchod. Stěny uličky pak navíc vybavili ještě výraznou značkou zakazující provádění graffiti – i když na stěnách žádná nebyla – a vysbírali z místa všechny odpadky, aby nesváděly svým příkladem k následování.

Pak se vědci jen skryli a z „pozorovatelny“ sledovali, jak si pokusné subjekty poradí s obtížným letákem. V uličce nebyl odpadkový koš, a tak cyklisté měli v podstatě tři možnosti: leták hodit na zem, přehodit na jiné kolo (pro účely pokusu označeno jako znečišťování okolí) nebo si ho dát do kapsy a vyhodit jindy. Ze 77 sledovaných v „čistých“ podmínkách si dovolila porušit pravidlo, že „odpadky se na zem nehází“, jenom třetina.

Stačila ovšem malá změna s odpadky vůbec nesouvisející – vyzdobit zeď vedle zákazu graffiti barevnými klikyháky (jednoduchými, aby nevypadaly jako umění) – a na zem odhodily nežádoucí reklamu dvě třetiny cyklistů. Vědci připravili ještě pět dalších sérií pokusů, z nichž nejpřekvapivější výsledky ukazuje dvojice experimentů věnujících se sedmému přikázání: Nepokradeš.

Experiment: Peníze se hodí

Vědci „špatně“ vhodili do poštovní schránky obálku, ve které byla viditelně bankovka v hodnotě pěti eur. Pokud byla schránka čistá v čistém prostředí, obálku vykradlo 13 procent kolemjdoucích. Stačilo poházet po zemi odpadky a poměr zlodějů se zvýšil na 25 procent. Pokud byla schránka ozdobena graffiti, přilepšilo si 27 procent kolemjdoucích.

Zdá se tak, že na prastarém rčení: „Kdo lže, ten krade. A kdo krade, může i zabít.“, je velký kus pravdy.

Ani v jednom z pokusů nejde o výsledek přímé nápodoby. Účastníci nebyli svědky odhazování odpadků nebo krádeže, ale porušení zcela odlišných norem. Přesto zvýšená míra nepořádku, řečeno Keizerovou terminologií, vedla k porušení jiného předpisu nebo zákona. Především když jeho dodržení bylo spojenou s jistou námahou.

Keizer s kolegy chtěli pokusy ověřit hypotézu, že se lidé v prostředí s vyšší mírou nepořádku nezačnou chovat zcela odlišně, ale změní se pořadí jejich cílů. Už se tolik nesnaží vyhovět společenským požadavkům na slušné chování.

Místo toho se dostane vyšší priority jiným cílům, v našem chování vždy přítomným. Například hedonistickým: „Nebudu se namáhat, radši hodím ten papír na zem“ nebo získávání zdrojů: „Tu pětieurovku si vezmu, peníze se hodí vždycky.“

Co z toho plyne? Jednoduše to, že tolerancí malých nedostatků vzniknou velké. Pokud třeba v práci mávnu rukou nad tím, že kolega mi dodal něco pozdě nebo chybně, je velká pravděpodobnost, že příště to bude stejné nebo i horší. Pokud se s někým pohádám, a pak to prostě nechám být, je pravděpodobné, že se hádky postupem času můžou stát „normálním“ jevem mého života.

Prostě pokud se mi určité chování nelíbí je třeba ho netolerovat i v těch nejmenších projevech. Může to znít tvrdě, ale zkuste to pozorovat. Co si třeba sepsat chování vašich nejbližších lidí, které vám hrubě nevyhovuje? A pak si položit otázku: „Jak se to stalo?“ Pravděpodobně si všimnete, že v mnoha případech to začalo nevinně, po malých částech.

Buď jak buď, zdá se, že na prastarém rčení „Kdo lže, ten krade. A kdo krade, může i zabít.“, je velký kus pravdy. Tvrdí to vědci a může si toho všimnout kdokoli z nás. Stačí se jenom dívat.

Petr Lázňovský (Lidové noviny 25. listopadu 2008)