S vlastní ženou v cizím pokoji Naděje a budoucnost “ekonomiky sdílení” - 11. díl seriálu "Příběhy z okraje aneb naše budoucnost je lokální"

19. 11. 2022, TOMÁŠ HAJZLER

Po skoro celodenní úmorné cestě přistáváme v Orlandu. Tma, únava a neznámé město. V půjčovně si vyzvedáváme objednaný chevrolet. Ormond Beach, kde je náš cíl, má být podle mapy hodinu a půl jízdy. Samozřejmě se ale několikrát ztratíme a na místo dorazíme až někdy po půlnoci. 

Je leden 2009, ještě před navigacema i před rozmachem Airbnb a Bookingu. Přijeli jsme do bytu, který jsme vyměnili s jednou starší paní z Kanady, původem emigrantkou z Litvy. Danute se jmenovala. Přijeli jsme na dva měsíce. 

Konečně jsme na místě, ulevilo se mi. Manželka Péťa ale podle výrazu tváře rozhodně spokojená nebyla, spíš vyděšená. Ptám se, co se děje. „Vždyť se na to podívej!“ Rozhlédnu se po bytě: starý a místy polorozpadlý nábytek, uprostřed obýváku hora knih a časopisů zakrytá zaprášenou americkou vlajkou a kuchyň se zaschlými vrstvami mastnoty, které nešly umýt. Pro Danute byl totiž byt v Ormond Beach něco jako chata; většinu roku žila v Kanadě. A víte, jak to někdy na chatách vypadá — velmi často je to skladiště starého harampádí, které by se ještě mohlo hodit, ale doma na něj už není místo. A tak se vezme a „odklidí“ na chatu. Danute to dělala stejně. 

Dva měsíce je dlouhá doba, a tak jsme hned ráno vyrazili na nákup do místního Walmartu. Přivezli jsme deky, povlečení a hlavně náčiní na úklid. Já si tedy říkal „vyměněnému koni na zuby nehleď“ a byl jsem šťastný, že to vůbec celé vyšlo, ale Peťka to viděla jinak.

Ta zima v Ormond Beach pro nás byla první zkušenost s výměnou bytů. Do té doby jsme při cestách bydleli vždy jenom v hotelu, hostelu, penzionu,… za peníze. Bydlet u někoho doma považuji za jeden z nejlepších způsobů, jak poznat místní lidi, kulturu, život. Vyspat se v cizí posteli, uvařit si něco v jejich kuchyni nebo třeba jen přijít na to, jak si napustit jejich vanu (u Danute byl právě tohle pořádný oříšek), je něco, co člověk v uniformních hotelech po celém světě sotva zažije. A hlavně komplet bezpeněžně, jen na důvěře. 

Všechno začalo tím, že jsme se kdesi v novinách dočetli o výměnách bytů. Našli jsme si homeforexchange.com, za mikro-poplatek se zaregistrovali, nafotili náš byt, napsali o něm pár vět a vše vyvěsili na web. To, co následovalo, mně změnilo život. Během následujících let jsme kromě Floridy spali v cizích postelích v Mexiku, ve Francii, Španělsku, Dánsku, Slovinsku, v Austrálii nebo na Novém Zélandu. Podotýkám, že to nebyly nějaké anonymní airbnb noclehárny s keyboxem tak jak je to běžné dnes, většinou jsme bydleli u lidí doma. U nás doma pak spali nejčastěji Kanaďané, Australani, Američani a Francouzi. Překvapilo mě, jak snadno jsme se stali členy globální komunity lidí, kteří si jsou často blíž než členové rodiny nebo sousedé. Stejně tak mě překvapilo, kolik přátelství se nám z té doby podařilo udržet.  

Jak jsem psal, výměny probíhaly striktně bez-peněžně a na základě důvěry. Žádní právníci, žádné šustění smluv, žádná razítka a v té době ještě ani žádné internetové platformy á la airbnb/booking se skrytými algoritmy a poplatky, které za posledních několik let proměnily nejedno město v turistické gheto a zásadně přispěly k dnešní krizi bydlení. 

Na těch výměnách bytů se mi libilo nejvíc, že se nad vším vznášel jakýsi pomyslný virtuální účet, který udržoval přirozenou rovnováhu mezi dáváním a braním… už jsem to zmiňoval v osmém dílu těchto Příběhů napříklady naší výměny v Kodani. U Danute na Floridě jsme bydleli dva měsíce, ona u nás v Praze ani ne týden. Na druhou stranu jsme u nás doma hostili Kanaďany z Ottawy, Vancouveru a řadu lidí z dalších míst, kam jsme se nikdy nepodívali a už ani nepodíváme. 

Podobné “sdílecí stránky” (zdaleka nejenm bytů) se začaly objevovat ve velkém v reakci na hospodářskou krizi v roce 2008. Tehdy se objevil i termín “ekonomika sdílení”. Zdálo se, že se s pomocí internetu dokážeme propojit a společně se vymanit z pasti konzumu, v které si každý sám musíme všechno koupit. 

„K čemu je člověku například vrtačka, kterou v průměru použije 15 minut za život? Nepotřebuje vlastnit vrtačku. Potřebuje vrtat,“ ptala se tehdy vtipně Rachel Botsmanová, jedna z protagonistek této nové ekonomiky. Sdílení známe z rodiny, z vesnice nebo odkudkoli jinud, kde se lidé znají a kde si důvěřují. Ne však z anonymního města. Půjčit náhodnému kolemjdoucímu vrtačku, kolo nebo byt bez smlouvy jištěné právníkem by se mohlo nevyplatit. Okolo roku 2010 se zdálo, že právě sociální sítě jako v našem případě homoforexchange.com budou moderní alternativou suplující vesnické prostředí, kde se všichni znají a mohou si důvěřovat a bez obav ze ztrát a zneužití tak dávat, brát a měnit. 

Možností získat, co člověk potřebuje, aniž by za to zaplatil, nebo naopak dát druhým, co nevyužívá se začaly objevovat jako houby po dešti. Byla to dokonalá revoluce, která nám ve zcela nové dimenzi slibovala návrat před dnešní dobu konzumního individualizmu do jedné velké vesnice, kde se všichni známe, můžeme si důvěřovat, a tudíž i bez obav spolupracovat, měnit či pronajímat. Možná si na to někdo vzpomenete. 

O sdílení se v té době psalo hodně i u nás. Rad Hetmánková v časopise Nový prostor (č. 448) v článku „Umět se podělit“ vysvětlovala podstatu trefně na příkladu s heverem: „Soused si potřebuje půjčit hever. Přátelsky s ním poklábosíme, poptáme se, jak se má, hever mu bez mrknutí oka půjčíme a nezapomeneme říct, ať si jej přijde půjčit kdykoli a s vracením ať nespěchá. Stejně jej vlastně skoro nepoužíváte. Když ale soused přijde podruhé, potřetí, hlavou vám proletí myšlenka, proč si nekoupí vlastní? Když přijde počtvrté a popáté, už mu neotevřeme. Co pořád otravuje, myslíme si. A co to má sakra za kraksnu, proč si raději nekoupí nové auto? Náš hrdina bez heveru si nakonec nástroj koupí a stane se pozoruhodná věc. V ulici o šedesáti domech bude v šedesáti garážích šedesát heverů na šedesát aut. Každý ze sousedů bude potřebovat hever dvakrát do roka. Otrava s kraksnou čtyřikrát. Rovnice bude vypadat takto: 59 heverů × 2 (dny použití) = 118 dní použití + 4 (otravovačovy dny) = 122 použití za rok. 243 dní bude 60 heverů ležet ladem. Co je však ještě pozoruhodnější, když nastane situace, kdy je na ulici hever jenom jeden, rovnice se skoro vůbec nezmění: 59 (domácností) × 2 (dny použití) = 118 (dnů použití) plus 4 (otravovačovy dny) a dostaneme se k nezměněnému číslu 122 (dnů užití) JEDNOHO heveru.“

Vlastnit něco, co použiju dvakrát do roka nebo třeba jen dvakrát za život, prostě nedává smysl. Stojí to peníze, které musíme vydělat. Vydělat znamená pro většinu dnešních lidí odjet někam mimo domov a tam dělat něco, co většinu lidí netěší s lidmi, kteří nám nejsou blízcí. Vydělávat zpravidla znamená trávit život jinak než si člověk přeje (a logicky se pak cítit o-trávený). 

Proč tedy sdílení a půjčování není častější, ptala se Rad Hetmánková: „Vlastnit věci není jenom o tom, že tyto věci musíme nutně používat. Vlastnictví je mnohem víc než užitnost. Je to něco, co nás identifikuje, vykresluje náš obraz ve společnosti a připisuje nám určité postavení. V příběhu s heverem se jedná o postavení osoby s heverem a status osoby bez heveru. Je to věc natolik podstatná, že pak na člověka, který si přijde něco půjčit, nahlížíte jako na otravu, anebo se mu rovnou posmíváme. Hlupák, který je závislý na ostatních. MY závislí nejsme, jelikož »máme«. Dostáváme se tak k podstatě individualismu: ke strachu ze závislosti na ostatních a strachu o naše společenské postavení.“ 

Je to tak. V konzumní společnosti je třeba mít, aby člověk mohl být. Čím víc máte, tím víc jste, a tak kupovat je víc než sdílet, nové je víc než staré a určité “značky” prostě “musíte mít”. Průměrný obyvatel západního světa je denně terčem 4-10 tisíc reklamních a mediální sdělení, z nichž většina nám právě nutnost vlastnictví podprahově podsouvá.

“Ekonomika sdílení” byla nadějí, jak se z toho vymanit. Vděčíme za ní finanční krizi z let 2007 - 10. V Řecku, když po krachu v roce 2012 klesly průměrné platy o třetinu a čtvrtina lidí nedokázala zavadit o placenou práci, sdílení se stalo jednou z hlavních strategií přežití. Já miloval server Cookisto.com, který jen v Aténách přilákal 12 000 amatérských kuchařů, kteří vám uvařili to nejlepší jídlo z domácích surovin za 2 eura.

Bohužel, jak jste si určitě taky všimli, velká část “ekonomiky sdílení” zanikla stejně rychle, jak se objevila. Doména Cookisto.com je dnes na prodej. Homeforexchange.com založila a provozovala jedna paní z Holandska. Dnes se stránka jmenuje “Love Home Swap”, vlastní ji RCI Europe, korporace vlastněná ještě větší korporací Wyndham Holdings. To samé se stalo s CouchSurfingem, sítí, která propojovala cestovale s volnými gauči. Z neziskovky se stala korporace, která se dnes snaží propojování zpeněžovat, co může. Velký byznys prostě zavětřil příležitost a zprivatizoval, co mohl. Sdílení bytů si zabrali Airbnb s Bookingem, aut UBER nebo Bolt, hudby Spotify, tržiště Amazon,… a tak dál. 

Mysleli jsme si, že si budeme moc dělat řadu věcí sami, bez korporací, bezplatně, na bázi důvěry. Bohužel to dopadlo jinak. Většinu “sdílení mezi lidmi, kteří se neznají” si zabraly obří internetové platformy. O dopadech této dominance se začínáme dozvídat teprve nyní.  

Dobrá zpráva je, že řada webů propojujících lidi bez korporátních prostředníků, tj. provozovanými lidmi pro lidi, přežívá na okraji. Co se týče cestování, my dnes používáme helpx.net a wwoof.net, obojí stránky, které propojují farmy a další místní “podniky” s dobrovolníky. Přes ně jsme s dětmi pracovali v Japonsku, Austrálii nebo na Samoi. Vedle toho existují www.mindmyhouse.com propojující cestovatele s lidmi, kteří potřebují “pohlídat” dům a další podobné. Jen je třeba trochu pohledat. 

Reakcí na deziluzi s privatizací ekonomiky sdílení ze strany korporací byly tzv. internetové družstevní platformy, tj. sdílecí weby vlastněné svými uživateli. Tak vznikly například: Fairbnb jako “Airbnb” vlastněné pronajímateli, Fairmondo jako online á la Amazon/Alza tržiště vlastněné prodejci, Green Taxi Cooperative jako UBER vlastněný řidiči, Resonate jako Spotify, tj.  hudební síť vlastněná komunitou,.. Loconomics je aplikace propojující lidi, kteří nabízejí část své kapacity na drobné úkoly, u nás funguje podobně hearth.net nebo různé lets systémy, např. pralets.cz.

Shrňme si to. Sdílení máme v DNA. V rodině, mezi přáteli a blízkými sousedy je běžné. V době krizí je sdílení hlavní strategií přežití, těžké časy je přesně ten kontext, kdy nám jde sdílení samo. Internet je skvělý nástroj, jak se propojit i s těmi, které osobně neznáme. Jen za stránkami provozované lidmi pro lidi s cílem propojení je dnes třeba jít až na okraj. Ale je jich tam dost a bude jich o to víc, o co víc je budeme používat. 

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Všechny moje články: Linktree 
Peoplecomm: Zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.
Slušná firma: Zde - Propojte nás s podobně smýšlejícími firmami. Díky.