O dvojitém prokletí…

15. 03. 2009, TOMÁŠ HAJZLER

Foto: mgratzer

V jednom testu se vědci snažili zjistit, jak objektivně klasifikují studenti své vlastní výkony a schopnosti. Zjistili zajímavou věc. Ti, kteří jsou v nejslabší čtvrtině skupiny, se hodnotí až o třicet procent lépe než zbytek třídy. Je to ukázka dilematu, kterému vědci říkají – „dvojité prokletí“.
Schopnosti, které člověk potřebuje pro to, aby uspěl v určité oblasti, jsou totiž velmi často shodné se schopnostmi si uvědomit, zda se člověku v dané oblasti daří. Platí tak pravděpodobně to, že pokud člověk nemá nadání, znalosti nebo dovednosti, aby zvládl konkrétní zodpovědnost, velmi pravděpodobně mu chybí nadání, znalosti nebo dovednosti k tomu, aby si to uvědomil. Proto je extrémně důležité nastavit lidem zrcadlo. Tedy říci jim, co si myslíme o jejich chování. Někde tomu říkají zpětná vazba, jinde kritika. Ale ať už je název jakýkoli, pokud chceme růst, potřebujeme názory druhých.

Pokud člověk nemá nadání, znalosti nebo dovednosti, aby zvládl konkrétní zodpovědnost, velmi pravděpodobně mu chybí nadání, znalosti nebo dovednosti k tomu, aby si to uvědomil.

Jako příklad toho, jak málo se známe, se podívejte na výzkum, který provedli v sousedním Německu.

Celkem tisíci lidem ukázali dvě fotografie zalesněné a kopcovité krajiny. První fotka byla plná turistů, na druhé fotografii se nacházelo jen pár lidí. Všem respondentům položili dvě otázky: „Ve kterém z těchto dvou míst byste chtěli trávit svou dovolenou?“ Okolo 60 % lidí si vybralo krajinu bez lidí. Pouze 34 % zvolilo tu s lidmi. Druhá otázka zněla: „Ve kterém z těchto dvou míst si myslíte, že většina Němců tráví svou dovolenou?“ 61 % dotázaných řeklo, že varianta s lidmi by byla určitě populárnější než krajina bez lidí. Pouze 23 % si tiplo krajinku bez lidí jako populární místo pro dovolenku svých krajanů.

Co z toho plyne? O lidech a jejich skutečných preferencích se dozvíme daleko víc, když se jich zeptáme na to, co si myslí, že chtějí druzí, spíše než na to, co chtějí oni. Fakt je ovšem ten, že na špičku vlastního nosu dohlédneme přece jenom obtížněji než na nos druhých lidí. A proto, abychom mohli úspěšně fungovat s ostatními a růst, zoufale potřebujeme to, čemu nejčastěji říkáme kritika. Říkejme si o ni. A učme se ji přijímat.