Ciťte se tu jako doma!

Ciťte se tu jako doma!

Mi casa es tu casa!“ – „Můj dům, tvůj dům,“ řekla mi Manuela – paní, ke které jsme se nastěhovali v mexickém Creelu během cesty napříč zemí. Vzhledem k mé ubohé znalosti španělštiny se mi tehdy velmi ulevilo. A podobnou úlevu cítím v okamžiku, kdy mi hostitelé, u nichž jsem na návštěvě, řeknou, ať se u nich chovám jako doma. Tak nějak mám pocit, že si potom naše setkání můžu více užít.

A Rome, fais comme les romains!“ řekl mi kamarád Thiebault při naší poslední návštěvě Paříže. „V Římě se chovej tak, jak se chovají Římané.“

Dvě cesty, po kterých chodíme na návštěvu stejně jako do práce. Buď dáme lidem svobodu chovat se, jak se chovat chtějí, anebo jim předložíme listinu pravidel, požadujeme jejich dodržování a trestáme chování, které s naším řádem není v souladu.

Devadesát devět procent firem si vybírá tu římskou. V GE jsme měli vyhlášku, která stanovovala množství tzv. „předmětů osobního charakteru“ na stole. Maximální počet byl dva. V praxi to znamenalo, že si člověk mohl přinést například květinu a jednu fotografii. Když si chtěl vystavit další fotku, měl zpravidla smůlu. Řád to nepovoloval a mnozí lidé se „neřádu“ bojí (a tak ho raději zakáží). Ovšem ne všichni si byli stejně rovní, a tak to od určité úrovně (přímo úměrně s tím, jak se zvětšovala kancelář) přestávalo platit.

Římská cesta s sebou nese jednu velkou výhodu a jednu, ještě větší nevýhodu. Výhodou je relativní řád, pořádek, uniformita, předvídatelnost, a tím pádem lepší přehled o dění. Nevýhodou je vliv na motivaci a náladu lidí, které systém nutí do stejnosti. Právě ta je však v 21. století hodnotou stále menšího a menšího počtu lidí.

V GE se nám (z dnešního pohledu) povedl husarský kousek. Prosadili jsme si, že kout, v kterém jsme jako manšaft tehdy seděli, vymalujeme oranžovou barvou. Následkem toho bylo, že nás i jiné části firmy začaly kopírovat, a firma tak postupně začala ztrácet svou uniformní, unylou šeď.

V GE existovala vyhláška, která stanovovala množství tzv. „předmětů osobního charakteru“ na stole. Maximální počet byl dva. V praxi to znamenalo, že si člověk mohl přinést například květinu a jednu fotografii.

Jedním z klíčových principů brazilského Semca je pokynutí pracovníkům, ať se v práci cítí jako doma, což je myšleno doslova. Nikdo jim nebere svobodu vyzdobit si své pracovní prostředí podle vlastního vkusu (který se mezi lidmi, jak jste si asi také všichni všimli, často velmi různí). A tak se mnozí při návštěvě Semca možná na první pohled vylekají bleděmodrých stropů s mráčky, žiraf a palem na stěnách nebo chvíli vydýchávají pomalované stroje postavené cik-cak podle toho, jak se na tom ta která pracovní skupina dohodla.

Příklady z firem, jako je Semco, případně i mnohých dalších pražských reklamních agentur však ukazují, že je možné zaměstnancům tuto základní lidskou svobodu a právo ponechat. Že firma, ve které se zaměstnanci můžou chovat stejně jako doma, funguje zpravidla výrazně lépe než firma, která vám při příchodu do práce předá manuál na to, co se smí a co se nesmí.

Jakou cestu volíte vy?