Hromadnou dopravou okolo Baltu: Hromada inspirace (18. díl seriálu o car-free životě)

Věřím v potřebu inspirace a v sílu příkladů. Po letech života a cestování v/po jiných kulturách vím, že největší dávky inspirace dostávám při návštěvách cizích zemí. To byl i můj profesní důvod pro naší nedávnou cestu okolo Baltu. Osobním/rodinným, tj. hlavním důvodem, byla návštěva přátel ve Stockholmu a v Gdaňsku. Kromě toho jsem se chtěl (tentokrát i s celou rodinou) nostalgicky vrátit do Rigy (v roce 2014 jsem tu běžel půlmaraton), do Tallinu (v roce 1990, ještě za Sovětského svazu, jsme tu zažili zajímavé věci, v roce 2000 jsem tu stonal) a do Helsinek (kam jsem v roce 1990 pašoval ruskou vodku). Všechny tyto zážitky najdete popsané v knize Třináct tisíc dní). Co se týče výzkumu - na cestě jsem hledal příklady místní ekonomiky, funkčnosti a dostupnosti veřejné dopravy, zajímal mě rozsah a příklady cyklodopravy, míra a příklady lokalizace i globalizace, dobrého života, dostupnost jídla, nezávislá knihkupectví, místní literatura a pak samozřejmě i dopady klimatických změn a vliv přímého  sousedství s Ruskem.
Do tohoto blogu chci sepsat to, jak jsme se na cestě dopravovali, neboť veřejná doprava tam funguje parádně a je (až na pár výjimek) překvapivě dostupná. Inspirace to byla veliká. 

Pro kontext, zde je rozpis naší cesty. Co se týče cen jízdného, uvádím ho v eur nebo czk - cestujeme 2 dospělí a dva náctiletí (12, 16 let).

Cestujeme relativně na lehko: 25 l batoh + stejně objemný kufr na kolečkách. Vali, Týna, Peťka - všechny mají menší batůžek. Já taška přes rameno s jídlem, pitím a věcma, které se jinam nevešly (viz obr. z autobusáku v Rize). Na cestě občas ťukáme, a tak s sebou vezeme i 3 laptopy.

V roce 2014 jsme jeli do Rigy busem. S Ecolines to jede 23 hodin. Na tuto cestu jsme v kalendáři našli 14 dní, a tak jsme si první část cesty museli zkrátit Ryanairem. Zajímavé je, že zatímco dlouhá a ne zcela pohodlná cesta s Ecolines, pravděpodobně s nepříjemným řidičem a stevardkou (jel jsem s nimi 3x a vždy jsem si přišel - co se týče přístupu/protivnosti - jako za tuhého komunismu) by nás vyšla na 8520 Kč, S Ryanairem to bylo 6521 Kč.

Z Rigy do Tallinu jsme ale s Ecolines jeli. Cena á 20,90 Eur, tj. € 83,60. čas 12.00 - 16.30. Vyhlídková cesta. Řidič ultra-protivný. 
Vlaky mi přišly obtížný, zato autobusových spojení tam mají neskutečně. Dívejte, kolikrát to jede jen do Tallinu: 

Busy Ecolines jsou fajn - široké, pohodlné sedačky s obrazovkama, mraky filmů, wifi, funkční záchody, teplé nápoje, co hrdlo ráčí. Dbají na to, aby jezdili na čas. Jen - jak jsem psal - já vždy zažil extrémně protivný rusko-jazyčný personál před kterým máte pocit, že jsou vám čtyři - rovnají vás jak děcko. Ale s tím je na východě holt třeba počítat. Na mnoha místech to ještě dnes patří k místnímu folklóru. 

Riga mě překvapila mírou automobilismu. Od roku 2014 tu proběhl raketový nárůst počtu automobilů, cyklodoprava skoro nulová - přitom město by na to bylo ideální. Chvílema jsem si přišel jako doma v Praze, kde máme na milion obyvatel k milionu registrovaných aut: sen automobilové lobby a ODS, království autíčkářů. 

Z Rigy jsme jeli jeden den k moři do Jurmaly. Lístky jsme kupovali zde, cena milých 1,43 eur na člověka, cesta trvá 30 min. Jezdí staré sovětské vlaky, každou chvíli. Zaujalo mě, že v celém vlaku není jediná toaleta. To mi vždycky připomene tu ne-úctu k základním lidským potřebám v komunistickém systému a raduji se, že jsme se v tomhle posunuli. To samé platí i o bez-bariérovosti dopravních prostředků. Když lezete do těchhle vagónů, máte pocit, že šplháte na strom :-).

V Rize jsem si zamiloval centrální tržnici. Prý největší v Evropě. Pod patronací UNESCO. Na fotky mrkněte zde.

A kdybyste v Rize byli, moc doporučuji jejich Muzeum okupace. Pro nás, pro Čechy může být oči-otevírající uvědomit si, že jsme i my byli kolonií Sovětského svazu, jen "jsme měli to štěstí", že nám byla ponechána jistá autonomie a druhé "S" ve zkratce názvu našeho státu (ČSSSR) tak neznamenalo "sovětská", ale "socialistická". Nafotil jsem tam řadu oči-otevírajích informací - mrkněte sem, chcete-li. 

V Tallinu mají taky skvělou tržnici (se spoustou místního jídla od místních lidí) a pak je tam i čtvrť Telliskivi Loomelinnak (zde fotky), což je obrovská inspirace pro urbanisty, developery, sociology a ekonomy. Přál bych si něco takového i v Praze. Jenomže to je zatím jen sen. 

Po Rize i Tallinu jsme se přepravovali pěšky, na větší dálky pak párkrát Boltem. V Tallinu jsme "museli", neboť Bolt pochází odtamtuď. Rozhovory s řidičema Boltu bývají oči-otevírající - často jsou to cizinci s kritickým pohledem na danou zemi a velkým rozhledem. Ve Stockholmu nás takhle vezl inženýr geologie z Afgánistánu a rozhovor s ním mi ještě teď zní v uších. 

Do Helsinek jsme se přepravili trajektem. 58 eur za všechny, 2 hodiny 15 min, s finskou Eckerö Line. Jezdí to každou chvíli. Opouštíme Tallin: 

Helsinky jsme projeli hromadnou dopravou na Day ticket. Překvapila nás jeho dostupnost: 2 denní lístek pro dospělého 12 eur a 6 pro dítě, tj. 32 EUR za 2 dny na nás 4. Jízdenka platí i na Suomenlinnu, což je trajektem moc prima výlet:

V Helsinkách nás překvapilo, že jídlo je podobně dostupné nebo častěji i dostupnější než v Česku (o Tallinu a Rize platí toto tvrzení dvojnásob  o tom, proč je u nás jídlo tak předražené, mluvím v této přednášce). 

Co je ale v Helsinkách extrémně drahé, je bydlení. My sehnali nějaké základní airbnb za cca 3 tisíc Kč za noc a dostali k tomu silný zážitek navíc. Byt byl uprostřed obřího staveniště, přímo proti vlakovému nádraží Pasila. V bytě pro 4, byly dvě deky, žádné světlo, žádná wifi. Napsali jsme paní, co se děje. Ona nám odpověděla, že tam wifi prostě není a není tam ani světlo, a deky, ty prý nepotřebujeme, v bytě je podle ní teplo. S airbnb jsme už zažili hodně věcí, ale tohle řadíme do top 3. 

Do Stockholmu jsme si objednali trajekt z Turku. Do Turku je to 2,5 hodiny vlakem, cena od 25 eur. Já to bohužel kupoval na poslední chvíli za 80 eur a už skoro nebyla místa. Vlak čistý, milý, další vyhlídková jízda, 15 min sekyra kvůli stromu na kolejích. Vlak nás dovezl na centrální nádraží v Turku, pak busem do přístavu. 

Na cestě z Turku do Stockholmu - za kajutu pro 4, včetně vlastní koupelny na zbrusu nové, 12 patrové lodi s názvem "Viking Grace" s kapacitou 2660 cestujících, jsme platili 90 eur. Odjezd z Turku 20.55, příjezd do Stockholmu v 6.30. Lístek jsem kupoval 14 dní dopředu na Viking Line. Takhle vypadá kajuta: 

Cesta je to vskutku scénická - na obou stranách zálivu jsou desítky tisíc ostrovů a ostrůvků, mezi kterými loď kličkuje. Vyjížděli jsme za nádherného západu slunce a přijížděli za východu. Mrkněte na pár fotek:

Takhle jsme před půl sedmou druhý den ráno přijížděli do Stockholmu. Tyhle lodě projíždějí před domem kamaráda, který nás u toho natočil:

Stockholm byl plný emocí - setkání s kamarády, hromada inspirace. 

Co se týče městské dopravy - lístek na 2 dny jako v Helsinkách neprodávali, pouze třídenní. Ten tu ale stojí 330 SEK dospělý a 220 SEK děti, tj. za naší rodinu 1100 švédských korun ( = 2545 CZK, 103 EUR). Oproti 32 EUR v Helsinkách nám to přišlo přestřelený, navíc jsme už byli utahaní na nějaké velké křižování městem. Kupovali jsme proto lístky na každou jednotlivou jízdu. Pro rodinu do centra a zpět nás ale metro vyšlo na 660 Kč. Tak jsme 2x zkusili Bolt, který vycházel na naši skupinu levněji. Stalo se nám ale v obou případech, že Bolt ukazoval cenu 100 SEK, ale strhl si 200 SEK. Napsal jsem do Boltu několik zpráv, ale (zatím) ticho. 

Ve Stockholmu mě nadchla cyklo-doprava. Je to kopcopvité město, možná kopcovitější než Praha. V Praze slyším, že na kole se tu jezdit nedá, protože jsou tu právě ty kopce. Najednou jsem ve Stockholmu a pozoruji ty davy cyklistů a v hlavě se mi rozpadá další český mýtus.... Navíc ve Stockholmu je většinu roku počasí, že by psa nevyhnal, cyklodoprava přesto úžasná. Mrkněte na pár střípků, které jsem tam natočil: 

U kamaráda, v bytovém domě jsme žasli nad několika prostornými kolárnami a nabíječkami u parkovacích míst. V naší nocležně nic takového nemáme :-(. Žádná kolárna, kočárkárna, žádné společné prostory. A nabíječky na auta prý nejsou možné. Zajímavé vidět, že jinde to jde. 

Pak přišlo největší AHA cesty. Potřebovali jsme se přepravit do Gdaňsku. Věděl jsem, že Polferries provozují tenhle trajekt a těšil jsem se, že ho zkusíme. Po Viking Line jsem byl natěšený na další noční cestu. 

Když jsem šel objednat lodní lístky, čekal jsem něco v relaci Viking Line, tj. max 200 euro (18 hodin cesty vs. 9). Jenomže nejnižší cena za nás čtyři byla 10 tisíc Kč. Zeptal jsem se holek, co s tím a prý, že se mám podívat na letadla. To jsem teda nechtěl, neboť jeden Ryanair mi už stačil. Ale podíval jsem se. A to mi vyrazilo dech. Ryanair pro 4 lidi, hod'ka letu vyšel na 1000 Kč (i s batohama). 10 tisíc vs. 1 tisíc. 18 hodin vs. 1 hodina. Dokonalá ukázka nastavení dnešního světa, kdy to ničivější je zpravidla vždy i levnější. Vemte si bio vs. chemopotraviny. Chceme-li ty bez pesticidů, je třeba si připlatit. Pokud se tohle nezmění, nemáme šanci. P.S.: Let byl i za tuhle cenu z poloviny prázdný. 

A tak jsme letěli. Kdyby se zase někdo vytasil s kritikou, že jsme letěli, tak jen zopakuji, že s rodinou nevlastníme soukromý tryskáč a nelétáme na prodloužený víkend na Maledivy (znám lidi, kteří to takhle dělají; Elon Musk a jemu podbní lítají na vzdálenosti pěti statnic metra). I já jsem naletěl BP a jejich PR mastrštyku, kterým je "uhlíková stopa". Pochopil jsem, že problém a řešení jsou někde jinde. Proto už "nedělám hrdinu" a jsem celkem v míru s tím, že občas vlezu do letadla nebo se nám do domácnosti dostane něco v jednorázovém obale. 

V Gdaňsku to bylo super. Naše kolegyně/kamarádka se tam o nás starala jako o vlastní, Gdaňsk je nádherný město, všude spousta skutečnýho, dostupnýho jídla, fascinující Muzeum Solidarity, blízkost moře a nádherné pláže. 

Co se dopravy týče, za posledních deset let se tu opřeli do cyklodopravy, a tak tu hodně jezdí na kole. My byli v jednom ze satelitních předměstí Gdaňsku, celkem 16 km od města. Na kole se jede z velké části lesem nebo se dá jet kolem pláže. Je to super. Veřejnou dopravou se do města dá dostat tak, že jde člověk 2 km na bus, který jede ve špičce 2x do hodiny a jinak 1x do hodiny. Busem dojedete buď na 2 km vzdálenou vlakovou zastávku, kde jsou vlaky krapet frekventovanější, nebo do Gdaňsku, kde se dá přestoupit na MHD. Cena je dostupná. Jenomže, protože autobus 1 x do hodiny je naprd, tak si každý pořídil auto, spíše několik aut. Upřímně jsem dlouho neviděl před domy tolik aut, standard jsou 2 auta i víc na domácnost (viz foto). Zácpy na silnicích jsou tu proto permanentní a pokud jedete autobusem, musíte počítat s tím, že budete trčet v zácpě. 

Gdaňsk, Sopot a Gdyně tvoří tzv. trojměstí. Doprava tu ale není integoraná, do každého místa potřebujete jiný lístek. 

Cestou z Gdaňsku zpět do Česka jsme si koupili v předprodeji lístky na vlak do Varšavy - 3h 15 min za 231 zlotých (1200 Kč), ale z ultra-nepřehledné nabídky slev pro děti jsem špatně zvolil něco, co se vztahuje jen na ty polské. Cestou jsme pak museli doplatit ještě dalších 55zl (280 Kč). Jinak ve vlaku jsem se tam cítil jako doma. Byl natřískaný, lidi seděli i na zemi, nefungovala klimatizace a do Varšavy jsme přijeli se 100 minutovým zpožděním. Mezi Trojměstím (Gdyně, Sopoty, Gdaňsk) a Varšavou jezdi "Pendolina", vetšinou prý na čas, pouze místenkou, jede 2h 45 min, ale cena je 160 zl, tj. na nás čtyři ke 3000 Kč. 

Naštěstí jsme měli do odjezdu z Varšavy rezervu, kterou jsme chtěli věnovat prohlídce města. Z toho nakonec tedy sešlo a my se zvládli jen najíst. Poslední část cesty jsme měli zvládnout nočním vlakem Varšava-Praha. Objednal jsem spací vagón. Odjezd 18.54, příjezd Praha 7.55, cena pro všechny 3272,- Kč. Na peróně nás ale čekalo smutné déjà vu. Ve vlaku byly dva spací vagóny. Jeden starý, ojetý německý (stejné používá ve velkém Regiojet a holky mají z poslední cesty v takovém vlaku trauma) a druhý hyper-moderní, ultra-čistý, prostě sen moderního cestování na větší dálky. Hádejte, kde byla naše místa? 

Ano v tom německém, zrecyklovaném. Ve Varšavě bylo přes 30C, uvnitř bez klimatizace 45C. V porovnání s Regiojetem byl ale vagon čistý, fungovaly toalety, pouze na tento vagon byl pan stevard, navíc jeden z nejmilejších lidí, které jsem za poslední dobu potkal. Když viděl, jak jsme z toho zlomení, dokonce mi daroval svoje pivo. Představte si to! Nakonec to ale nebylo vůbec špatný, spali jsme jak zabití, večer se rozjela klimatizace a venku se ochladilo. Myslím, že problém bylo jen to holek regiojetí trauma a srovnání s tím ultra-moderním vagonem hned vedle. 

A bonbónek na závěr: Do Prahy jsme přijeli včas! 

Tolik k cestě z Rigy přes Tallin, Helsinki, Stockholm, Gdaňsk, Varšavu zpět do Prahy. Překvapilo mě, jak funkční a až na těch pár výjimek i dostupná (za předpokladu, že člověk kupoval jízdenky v předprodejích a přímo u dopravců). 

Jinak, čekali jsme, že se na severu - se v tomto horkém létě - zchladíme. Nic takového se samozřejmě nestalo. Ve Stockholmu a ve všech dalších místech jsme se potili víc než v Panamě. Sebastian z Gdaňsku, který vyrůstal na pláži v Sopotech nám říkal, že okolo 7.8. vždy končilo léto, teď je normální, že se v půlce září ještě koupou v moři. To člověku dojde, jak drasticky se planetární klima mění, a to jsme teprve na začátku. 

Předchozí díly seriálu o Carfree životě najdete zde

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.