13 cílů česko-slovenské výchovy

13 cílů česko-slovenské výchovy

Došel jsem poznání, že první firma, ve které pracujeme je rodina. Táta (někde máma) první šéf. Sourozenci první kolegové. Soused první konkurence :-). Je to právě tam, kde se formují naše základní postoje k životu, tj. i k práci a též náš charakter. Pokud chceme změnit cokoli v našich životech, myslím, že je třeba pochopit, jak moc nás ovlivnila naše první firma. Já to už léta zkoumám. Zde je to, k čemu jsem na příkladu svého života zatím dospěl. Jací tedy jsme my Češi a Slováci?

V osmnácti jsem odjel na rok do Běloruska, pak jsem si dal rok života v Moskvě. Ale sovětská výchova se podobala té naší téměř jako vejce vejci. A já tak musel počkat ještě další dva roky na to, aby mi okolí nastavilo zrcadlo. A to se stalo v roce 1993.

Právě začal školní rok a já seděl v lavici své nové holandské školy. V poslední řadě samozřejmě. Abych byl co nejdál profesorovi a vyhnul se tak přímé konfrontaci. Prostě vše, jak jsem byl zvyklý z českého školního systému. První šok nastal, když se jsem zjistil, že si studenti s profesorem tykají a navíc se oslovují jménem. Že se baví o tom, jaké byly prázdniny, jako rovný s rovným. Podobné to bylo i poté, co se rozjela výuka. Holandský systém prostě nestavěl na schopnosti přesně zopakovat to, co si člověk zapamatoval. Místo toho rozvíjel diskuzi, schopnost tvořit, zaujmout, přesvědčit, naslouchat a spolupracovat.

To jsem já ale neuměl. Jako malé dítě ano, jenomže po letech českého a ruského školství jsem dokonale uměl být pouze ticho. Uměl jsem šprtat a používat taháky.

Rodina je v podstatě první firma, ve které fungujeme. Rodiče a později učitelé jsou naši první šéfové. Sourozenci a spolužáci naši první kolegové. To, co zažijeme v dětství tak mnohdy nesmazatelně ovlivní zbytek našeho života.

Tenkrát jsem dostal facku. Prostě mi to secvaklo. Poprvé jsem v sobě poznal touhu přijít na kloub tomu, proč jsme takoví, jací jsme. S čím se rodíme a co s námi udělá výchova. A od té doby to zkoumám. Přístup PeopleCommu stojí do určité míry právě na pochopení toho, jak nás ovlivnilo chování a pokyny rodičů, učitelů, šéfů a jiných lidí, které jsme měli, nebo máme v životě. Přece jenom rodina je první firma, ve které fungujeme. Rodiče a později učitelé jsou naši první šéfové. Sourozenci a spolužáci naši první kolegové. To, co zažijeme v dětství, mnohdy nesmazatelně ovlivní zbytek našeho života. Pochopení pilířů, na kterých naše výchova stojí, tak patří mezi naprosté základy pro kohokoli, kdo chce uchopit svůj život do vlastních rukou. Proto jsem připravil tento seznam, který snad pomůže i k zamyšlení všem rodičům, vychovatelům, šéfům, úředníkům. Prostě těm, kteří nakládají s mocí. Snad nám lépe dojdou následky toho, co často tak lehkomyslně vypouštíme z úst.

Ve své podstatě jsme ale těch třináct bodů sestavil na jedno ze setkání Cesty kolem světa. A také má naše Valérka od září začít chodit do školky. A já mám logickou obavu, aby se nám tam ze svobodného človíčka nestal člověk ochočený, vystrašený, který neudělá nic bez odměny, nebo který si bude sedat do zadní lavice a bude mít strach cokoliv říct. A říkal jsem si, když už to píšu pro Cestu kolem světa a naši mateřskou školu, proč se o to nepodělit s vámi zde na blogu.

1. Poslušnost (strach z „autority“): Jak říkal Švejk, to hlavní je naučit se „z koho se posrat a na koho se vysrat…“. Neboli slušnějšími slovy – před kým je nutné se ponížit a nad kým je možné se povýšit, což je základní princip života v tzv. pyramidě. A jaké věty (například) to způsobí?

  • „Dokud tě živím, budeš poslouchat!“
  • „S tebou jsem husy nepásla.“
  • „Nejsi se svými kamarády!“

Následkem těchto pokynů jsme se začali bát, jsme poslušní a často těm, kteří mají moc, tzv. „lezeme do zadku“.

2. Správné (přijatelné) chování: Člověk, stejně jako pes, bez smečky nepřežije. Proto základní filozofie, která určuje naše chování, je „Co na to řeknou druzí?“ Věty typu:

  • „Co na to řeknou lidi?“ či „Co si o nás pomyslí druzí?“
  • „Na stole se nesedí!“ nebo „Jak se říká?“
  • „Jdi do svého pokoje a vrať se až budeš normální!“
  • Obzvlášť těžký kalibr, který vytahujeme, když se naše dítě chová jinak než bychom si přáli: „Maminko, tohle není naše holčička!“

Následkem toho se náš život podobá tomuto příběhu. Prostě neděláme už to, co chceme, ale co chtějí druzí. A to mi přijde velmi, velmi smutné.

3. Bezchybnost: Posledních sto let se masivně věnovalo industrializaci. Při výrobě strojů je klíčové nedělat chyby. Přestože se doba mění, náš většinový vzdělávací systém stále stojí na snaze omezit dělání chyb:

  • „Dneska je to za tři, protože 2 chyby, příp. za jedna = bez chyby.“

4. Nezlobit (cukr): Cílem je, aby se dítě chovalo tak, jak požaduje autorita (viz výše). Proto odmalička saháme po dvou nástrojích – po cukru a po biči. Dítě se ale rodí s tím, že dělá pouze to, co miluje. To ale často není „správné“, a tak se snažíme jeho pozornost přesměrovat jinam:

  • „Když budeš hodný, dostaneš čokoládu.“
  • „Protože jsi to dokázal, zasloužíš si odměnu.“

5. Nezlobit (bič): Opakem cukru, kterým se snažíme dítě zatlačit do „ohrádky“ správného chování, je bič. Vyjasněme si správný význam slov hodný (= chová se, jak si přejeme) a zlobivý (= chová se jinak, než si přejeme):

  • „ Jestli budeš zlobit, dostaneš na zadek.“
  • „Ještě jednou a uvidíš.“
  • „Chceš, aby ti to řekl táta?“
  • „Dones si vařečku!“

6. Správná holka/kluk: Odmalička se snažíme své děti natlačit do krabiček přijatelného chování ve vztahu k pohlaví (viz bod 2, 4, 5):

  • „Velká holka dělá/nedělá… (oběť – velký problém většiny dospělých žen).“
  • „Vypadáš jako lesba/teplouš.“
  • „Ženská/chlap přece musí umět.“
  • „To je správnej kluk!“
  • „Kluci nepláčou (silák - velký problém mnoha dospělých mužů).

7. Opatrnost (strach): Máme o ně strach. Logické, ne!? A tak se je snažíme všemožně chránit před nebezpečími, která číhají na každém kroku:

  • „Spadneš!“ „Vyliješ to!“ „Rozbiješ to!“ (Jako kdybychom měli schopnost vidět do budoucnosti, říkáme jim, co se stane…)
  • „Nehýbej se!“ „Nechoď tam!“ „Nedělej to!“
  • A když už spadne, tak zpravidla prohlásíme: „No vidíš! Neříkal jsem ti, že spadneš?!“

8. Hledání viníka: Nežijeme ve světě příčin a následků, jako mnohé moudřejší národy. Nechápeme koncept zodpovědnosti, a tak hledáme viníka, kdykoli se stane něco negativního, neočekávaného:

  • „Kdo to udělal? Kdo za to může?“
  • „Přiznej se, nebo…!“
  • „To on/ona/oni je blbý(á, í), x, y, z…“

9. Daleko to dotáhnout: Rodiče si do nás zpravidla projektují své nenaplněné sny a ambice. Mají často jasnou představu o tom, co je pro nás dobré. Ta představa ale mnohdy nemá nic společného s tím, co dítěti jde, nebo co ho baví. V naší pyramidálně uspořádané společnosti ti, co sedí výš, se zpravidla mají lépe (nebo si to aspoň myslíme). A tak nás rodiče ženou:

  • „Chceš skončit jako popelář!?“
  • „Musíš si udělat vysokou!“

Snažíme se to dotáhnout vysoko. Nutí nás sbírat papíry i tam, kde opravdu nechceme být. Následkem toho jsme zpravidla „vyflusaní“ a navíc se naučíme rozdělovat práci na dobrou a špatnou. Dobrá je ta „nahoře“ a lépe placená. Špatná je ta „dole“ a hůře placená.

10. Předhonit druhé: Porovnávání máme do určité míry v genech. Výchova tuto schopnost ovšem výrazně posiluje:

  • „Podívej se na Davídka jaký je to šikula!“

Následkem toho určujeme do velké míry vlastní hodnotu na základě porovnání s ostatními. Pociťujeme závist a naše životní směrování určuje to, co vlastní a dělají druzí, místo abychom dělali, co nás baví.

11. Hra nerovná se práce: U malých dětí si všimnete, že dělají výhradně to, co je baví. My dospělí ale „víme, o čem je život“, a tak dětem vysvětlíme, že to tak nejde, že v dospělosti se určité věci musí (tak jak nám to vysvětlili naši rodiče a jim zase jejich rodiče).

  • „Nejdřív si uděláš úkoly, potom si půjdeš hrát.“
  • „Nejdřív práce, potom koláče.“
  • „To musíš! To je povinnost! Neexistuje!“

12. „Špatné“ emoce: Všimli jste si dětské spontánnosti, schopnosti se smát, plakat, prostě svobodně vyjadřovat emoce? A možná jste si všimli i toho, že většina dospělých (hlavně muži) plakat neumí. A neumí se (proto) také smát. Jak se to stalo? Většina rodičů chápe pláč jako problém – dospělému mozku je nepříjemný a velí ho utišit. A tak tišíme, jak nás to naučili naši rodiče (viz také Čtyři cesty, jak na emoce):

  • „Ticho! Neřvi už!“
  • „Přestaň už řvát nebo…“
  • „Nemáš žádnej důvod brečet.“
  • „Co je to za uřvaný děcko? Ještě chvíli řvi a já ti dám pádnej důvod!“

13. Nediskutovat: Diskuze a hlavně otázky narušují status quo a ohrožují tak uspořádání lidské smečky. Proto v minulosti, která byla svázána společenskými pravidly typu Nejsme si rovni bylo velmi neslušné pokládat otázky a vůbec se snažit diskutovat s autoritou. Vládl monolog a věty typu:

  • „A už žádné hloupé otázky!“
  • „Ticho! Jsem řekl.“
  • „Hlavně furt něco neřeš!“
  • „Proč? Prostě proto!“
  • „Na tebe tady není vůbec nikdo zvědavej!“

A ještě pár myšlenek na závěr:

  • Mojí ambicí nebylo sestavit vyčerpávající seznam. Spíše nabídnout zrcadlo a přimět nás k zamyšlení a přispět tak k diskuzi na téma výchova a její následky.
  • Kdo jste žili/žijete mimo naši zemi, možná jste si všimli, že ta naše tradiční česko–slovenská výchova se od té francouzské, brazilské či korejské zase tolik neliší. Co myslíte?
  • Ale hlavně ta stará autoritativní, na ponižování stavějící výchova začíná naštěstí mizet a stále častěji se setkáváme s přístupy, které dítě rozvíjejí a nikoli zabíjejí.

Přeji hodně zdaru při zkoumání, odstraňování následků a hlavně při výchově dalších generací! Jak už jsem říkal, pokud se nepovažujete za ovčana, ale výhybkáře, pochopení principů výchovy mi přijde jako podstatný krok ke svobodnému šťastnému životu. Co říkáte? Těším se na debatu.