Kamarádi! Přeji nám všem, ať se i v roce 2017 daří.
Padla na mě tradiční potřeba si – s přelomem let – zabilancovat. Sepsal jsem si proto 22 experimentů, objevů či dojmů tohoto roku. Mrkněte :-).

 1) Kniha Svoboda učení – Moc milá spolu-práce se spolkem Svobody učení na 2.vydání textů Petera Graye hned zkraje roku. Díky nim jsem – mnohem lépe – pochopil, že kruh se uzavírá, a že se jako lidstvo vracíme tam, kde jsme už jednou byli.

2) Cesta do Sudbury – Léta jsem si myslel, že Summerhill je vrchol – jakýsi ideál, na který se můžeme my lidé v uspořádání společnosti dostat. Únorová cesta do Jeruzalémského Sudbury mi ukázala, že je možné jít ještě dál. Dvě stovky dětí si tu mohou bez větších zásahů dospělého světa rozhodovat o svých životech a učit se o životě tím, že ho žijí. Navíc jsem jel do Izraele tentokrát i s tátou, a to je pro pouto rodič/dítě vždy posilující:-).

3) Cesta na Srí Lanku – Moje první zkušenost s buddhistickou společností, kde my je víc než já, kde soucit je víc než egoismus, kde duše je víc než ego, kde hlavním uměním je hledání správné míry. Navíc pět týdnů posilování pouta s mými ženami, práce na dálku a  školy na cestě udělá vždy divy. Několik postřehů z cesty je na mém youtube nebo zde na blogu – Moc veřejných nápisů. P.S.: Mimochodem – monologických úvah i dialogů jsem letos zažil nespočet. Většinu najdete na mém youtube. Za nejmilejší považuji snídani s Petrem Márou nebo další povídání s Davídem Chábem.

4) Kniha Třináct tisíc dníKniha, na které jsme s Hankou Valentovou (a nakonec i s Aničkou Jurkovou, Bohoušem Bednářem a s Péťou Hanušem) pracovali přes dva roky. Kniha, která mi pomohla pochopit další součástky dobrého (i mého) života a kniha, přes kterou jsem navázal nespočet zpřetrhaných vztahů. Kniha, která mě nepřestává udivovat především tím, že dokáže potěšit dvacátníky, stejně jako osmdesátníky.

5) Kniha Vlastní cestou – Od doby, co jsem si poprvé přečetl první text Jána Košturiaka si lámu hlavu nad tím, jak myšlenky tohoto pozoruhodného člověka přinést do Čech. Tato kniha je proto mým malým splněným snem. Byla to zároveň poslední kniha, kterou vysázel Bohouš Bednář, který nás tento rok opustil. Držím nám palce, aby se 25.1. uskutečnil kurz s Jánem v ekocentru Loutí – ZDE.

6) Odchod Lukáše – To byla jednoznačně nejsilnější a zároveň nejabsurdnější událost celého roku. Lukáš mi chybí neskutečně. Někde v koutku duše si furt myslím, že je to jen jeho další fórek. Truchlení a loučení s ním bylo mimo-řádné, nezapomenutelné. Mám pocit, že jsem tím vším začal na smrt nahlížet jinak než dřív a o co jinak jsem začal měnit svůj pohled na smrt, o to víc mám dojem, že se se začal měnit můj pohled na život.

7) Rodina – Naše (širší) rodina se podobá většině rodin v moderní kapitalistické společnosti – je rozbitá. … oddělnost ega od duše, iluze oddělenosti jednoho od druhého, bláhové následování sobecké svobody, zduřelá touha mít povyšující se nad vrozenou potřebu být, epidemie nudy a prázdnoty, … to všechno přineslo i k nám nespočet lichých soudů, křivd a křivdiček, kostlivců a nenávistí.
Všemu navzdory se nám ale letos vydařil druhý sraz a navíc jsme navázali vztah se ztracenými bratranci, strýcem a jejich rodinami. Zažili jsme pocity blízkosti s naší pardubickou rodinnou větví…

8) Rozšířená rodina – Tzv. Rozšířenou rodinu pasuji na svůj objev roku 2016. Mimochodem … fascinuje mě, jak se mi zprvu oddělená témata v mém bádání :-) postupně spojují – například téma práce s potřebou žít tam, kde člověk bydlí. V modelu rozšířené rodiny jsem našel jeden z důležitých návodů, jak na to. Založil jsem proto třeba blog Doma v Komořanech, kde společně se sousedy píšeme o tématech komunitního života. Stejně tak se stále ucelněji snažíme vytvářet záminky k tomu, abychom se se sousedy mohli potkávat a aby tak i u nás ve čtvrti vznikaly a dál se prohlubovaly tolik potřebné sousedské vztahy, tedy ona „rozšířená rodina“ :-).

9) Soběstačnost – Decentralizované komunity (ať už sousedské, zájmové, firemní či třeba vzdělávací) byly jednoznačně mým hlavním profesním tématem. Už léta se snažím většinu idejí testovat na sobě a na svých blízkých – zde je jeden z reportů o tom, co všechno zkouším: „O mém odchodu z eskalátoru„.

10) Cesta do Atén – Od doby, co jsem žil v krachujícím Sovětském svazu (1989 – 1991) jsem po letech zase na chvilku nahlédl do státu, který de facto zkrachoval. “Každý Řek je minimálně v pěti spolcích.”, řekli mi tam – a mně zase o kousek líp došlo, co pro společné blaho může znamenat stát a hlavně, jak spolu dokážeme držet, když stát nefunguje. Hlavně jsme tu ale konečně mikro-zažili, jak tu žijí naši kamarádi Katka, Tim a Andonis, jak funguje místní český krajanský spolek a také se v říjnu v Evropě vykoupali v moři.

11) Rok za školou – Frank a Joyce – naši holandští přátelé. Seznámili jsme se před lety kdesi mezi Perú a Ekvádorem. Oni byli na cestě kolem světa, my s Péťou měli půlrok na to, abychom se dostali z Kalifornie do Ohňové země. Tenkrát jsme si řekli, že bychom to chtěli někdy zkusit s dětmi. Oni to letos dokázali. To s čím přijeli mě ohromilo a otevřelo mi oči – zde.

12) Džumandži – Týden dělání věcí, které jsem v životě nedělal uprostřed lesa. Jen já a moje dcera Valérie ve skupině cca patnácti ostatních rodičů a stejného počtu dětí. Moje první zkušenost s PŠL. Přivezli jsme si odsud třeba „Kostku“ – každovečerní rituál, kdy si večer píšeme, co jsme ten den zažili. Podobných výletů – já a moje děti – bylo letos požehnaně – do Brna, do Bratislavy, do Atén, na Mácháč,… Věřím, že každý vztah potřebuje vždy i rovinu jeden na jednoho a tak se raduji, že se mi to letos dařilo i s dětmi. (Foto v úvodu není Movember, ale právě Džumandži).

13) Domácnost bez odpadu – Koncem května se mi ozval Petr Hanzel z Bezobalu, zda bych nechtěl na jejich konferenci zmínit, jak doma žijeme – zde. Samozřejmě, že jsem kývl a nelituji toho. Seznámili jsme se tu totiž s Beou Johnsonovou, které jsme zkraje prosince vydali její knihu. Ta kniha nás doma posunula zase o kousek dál na cestě k zodpovědnějšímu životu a já se nepřestávám radovat, že po Summerhillu jsme vydali další opravdový bestseller, který by naší společností mohl zase trochu pohnout.

14) Budoucnost organizací – Domácnost bez odpadu ani Budoucnost organizací jsme letos vydat vůbec neměli. Nebyly v plánu, neměli jsme na ně peníze, já si chtěl letos uvolnit ruce a sepsat příručku s tématem vytvoření si vlastní práce. V obou případech nás ale někdo přemluvil a přesvědčil, že ty knihy prostě musíme v češtině mít.
Dnes jsem za to rád. Obě jsem totiž přečetl jedním dechem a mám pocit, že jsou svým způsobem vyvrcholením našeho nakladatelského úsilí a důvodem, proč jsme peoplecomm před lety založili. Budoucnost organizací je osvobozující kniha – po přečtění se vám může stát, že přestanete bojovat, vyhraňovat se a místo toho pochopíte, že svět (a my lidé s ním) se prostě jenom vyvíjí. Hlavně je to ale první skutečná kuchařka, podle které přestavíte celkem snadno jakoukoli firmu, školu, neziskovku, státní instituci nebo dokonce rodinu tak, aby v ní většině lidí bylo opravdu dobře a aby daná organizace byla ostatním ku prospěchu.

Mám pocit, že Domácnost bez odpadu a Budoucnost organizací jsou svým způsobem vyvrcholením našeho nakladatelského úsilí a důvodem, proč jsme peoplecomm před lety založili.

15) Slušná firma – To je jedna z mých velkých letošních radostí. Pracovali jsme s kolegy přes rok na tom, aby vznikl web, který pojmenuje podnikání, které prospívá (spíše než škodí) a které skládá účty všem pěti hlavním zainteresovaným (spíše než pouze vlastníkům – zde) a web, který pomůže tyto firmy v našich končinách vyhledávat a propojovat. Spustili jsme ho koncem roku nyní se chceme věnovat tomu, aby začal co nejrychleji sloužit ostatním. Je to zároveň projekt, který mi letos pomohl trávit čas s mými kamarády – kolegy – s Lenkou, s Mišem, s Petrem,… a projekt, který mě nutí dívat se tam, kde se daří a který je tak pro mě velkou nadějí, že „podnikání“ nebude časem sprosté slovo.

16) Zbytečné škody – …. „nepůsobit zbytečnou škodu…“ – tuto formulaci má ve svém poslání Patagonia (zde) – momentálně můj hlavní vzor, co se budoucnosti podnikání týče. I díky nim jsem si zase o trochu lépe uvědomil, že naše knihy donedávna škodily víc než by musely. Naše dvě poslední jsou už proto vytištěné na eko-papíře, potištěné nezávadnými barvami. „Domácnost bez odpadu“ je dokonce bez lepení (zde). Technologii budeme dále ladit a další knihy budou už jen eko. Stejně tak si lámu hlavu nad balením a celkově nad distribucí. Hned zkraje roku se s kamarády z Bluewebu pouštíme i do dlouho slibovaných ebooků. Začínáme od konce: Domácnost bez odpadu, pak Budoucnost organizací, pak další. Už raději neslibuju :-). Jen to, že to teď už musí být.

17) Zuby & energie – V říjnu 2015 mi moje zubařka objevila chronické záněty pod třemi zuby. Domluvili jsme se, že „mi dá“ půl roku na to, abych zkusil zuby zachránit. Byl to půl-rok fascinujících zkušeností s čínskou i jinou celostní medicínou a snahy vystopovat některé potravinové netolerance mého těla. Bylo to obohacující a život měnící. Výsledky ale přesto nic moc = o jeden zub jsem přišel (před deseti dny), jeden jsme zatím zkusili zachránit chirurgicky a na třetí se chystáme od února dál (též chirurgicky).
Zuby, nezuby – tento podzim se mi vrátila energie, kterou jsem předtím (nejspíš díky těm zubům) dlouho nepociťoval… možná přece jenom ty moje čínské pokusy nějaký efekt měly?

18) Dětská onkologie – Slyšet o dětské rakovině a mít ji v rodině je jako nebe a dudy. Letošní návštěvy (i když pár a kraťoučké) v Motole mě přiměly k tomu, abych si určitá – s rakovinou související – témata (…. automobilismus, znečištění vzduchu, elektrosmog, jídlo, spánek, výchovu, mezilidské vztahy, projekty á la zdravá prsa…) začal brát ještě osobněji než předtím a ještě víc se opřel do tématu slušné firmy.

19) Strejda – Strejdův odchod byla poslední ze čtyř smrtí, které se okolo mě letos ochomejtly. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem se s někým loučil s vědomím, že je to opravdu naposledy – zde, a že není v silách nikoho, abychom se ještě někdy jako živí shledali. Ve strejdovi jsem ztratil svůj velký životní vzor a částečně i naději, že je možné žít s lehkostí, s grácií, velkým handikapům na vzdory.

20) Třetí rok s KPZ-kou – Máme za sebou třetí rok fungování vlastního potravinového systému. Letos poprvé v symbióze se Svobodným statkem. Byl to velký zážitek (např. zde). Díky Jardovi Lenhartovi, Honzovi Valeškovi a všem spolu-jedlíkům za zdravé a chutné jídlo, za pocit svobody a též za víru v to, že alespoň trochu podporujeme zemědělství šetrné vůči přírodě a lidem.

21) Naše škola – Věřím, že čím víc změníme přístup k dětem, tím spíše změníme naši budoucnost. Já proto věnuji už pátý rok díl své energie škole svých dětí. Po třech letech se mi podařilo předat práci s žákovským parlamentem. Dál píšu školní blog, pořádám besedy a snažím se pomáhat s čím je třeba tak, abychom společně s našimi bezmála 200 dětmi, cca 20 učiteli, cca 250 rodiči ověřili, zda je i ve státním, veřejném školství možné základní vzdělání stojící na svobodě a zodpovědnosti – pro mě dlouhodobě velmi fascinující experiment! … podívejte se např., co mají naše děti na své škole rády zde (točili jsme zkraje prosince).

22) Knihy roku – Ze všeho, do čeho jsem letos „zalehl“ bych vyzdvihl tyto čtyři knihy: Hold on to your kids (zde jsem pochopil potřebu a dynamiku pouta), How much is enough? (ta mi prospěla v uchopení tématu Dobrého života), Budoucnost organizací a Domácnost bez odpadu. Všechny čtyři změnily můj pohled na svět. Dvě z nich jsme vydali – z tohy vyplývá, že musím dávat sakra bacha na to, co čtu :-).

Tolik dvaadvacet bodů, které mi k letošku přišly něčím zasádní.

Aby ale ten můj letošní seznam nevyzněl moc do růžova, je třeba uvést i to s čím se potýkám, s čím si nevím rady, a co mě trápí. Cítím to jako Goethe: „Měl jsem velmi šťastný život. Ale nepamatuji si ani jediný šťastný týden.“ Kromě radostí mám samozřejmě i svá dlouhodobá trápení. Co mi tedy ještě – vedle ztrát mých blízkých – nedá spát:

A) Zcela rozbitý vztah mých stárnoucích rodičů. Léta se s tím nevím rady. Přál bych si – když už jim neumím pomoci – aby to alespoň tolik nebolelo.

B) Přítomnost – mám pocit, že jsem letos v přítomnosti nepobyl zdaleka tolik, kolik bych si přál – meditace se mi nedaří, z jógového zvyku pravidelně vypadávám, těžko nesu ta letošní úmrtí, po letech (po tom, co odešel Lukáš) jsem pocítil „KOPR“ (= kurevský odpor k práci), dělal jsem málo toho, co dělám opravdu rád – místo toho jsem vydával a prodával knihy, vyvíjel weby, organizoval mraky setkání, počítal peníze a přemýšlel, z čeho to všechno poplatíme. Na své nejbližší jsem byl proto nevrlejší než by mi bylo milé. Důvodem mých častých nepřítomností a nevrlostí bylo ale především chronické nevyspání (celoročně vstáváme celá rodina jako stroje na budík do školy), vztah mých rodičů a moje přetrvávající trable se zuby.

C) Kamarádi – možná by se dalo říct moji nejbližší lidé. Těm opravdu nejbližším jsem nedal letos to, co bych si přál, co bych mohl. Chybí mi.

D) Bída, strach & populismus – Pozoruji, co se děje okolo nás (viz např. Deprese pod stromeček) a přemýšlím, co dělat.

Buď jak buď… Mějte se krásně!

Na závěr ještě příležitosti se v roce 2017 vidět:

12.1. Je v konzumní společnosti možný nekonzumní život?, Hub Praha
14.1.-29.1. Podivíni západu
25.1. Vlastní cestou s Jánem Košturiakem, Ekocentrum Loutí
24.-26.4. Důlek, Moravský Karlov
15.-16.5. Tvrdě, Kamarádsky nebo jinak, Ekocentrum Loutí

Aktuálně zde. Chcete-li zůstat v kontaktu, zkuste fejsbuk nebo newsletter.