IMG_4158

Předminulý víkend jsem absolvoval druhé (obnovené) setkání naší širší rodiny. Napsal jsem pár řádků o tom, proč mi tato setkání přijdou i dnes důležitá a jaký vztah má funkční rodina k práci a k naplněnému životu.

Začnu ze široka.

Totiž, až teprve nedávno mi došlo, že moji rodiče se narodili do úplně jiné rodiny než, do které se narodily moje děti. Příjmení máme sice stále stejné, ale to je asi tak všechno. Moji rodiče a vlastně ještě i já jsme vyrůstali v prostředí, ve kterém spolu-žily babičky, dědové, strejdové, tety, bratranci, sestřenice z prvního i x-tého kolena a vlastně i spousta tehdejších sousedů, kteří byli též našimi strýci a tetami. V neděli se ne-dělalo. Byli jsme spolu. A spolu jsme byli i mnoho jiných dní. Bydleli jsme od sebe, co by kamenem dohodil. Děti měly navíc svojí (věkově různorodou) dětskou smečku, ve které se – lépe než jinde – učily pravidlům fungování lidské společnosti – schopnosti spolupracovat, vést a nechat se vést, pečovat o druhé, řešit konflikty, prosadit se nebo říci ne. Ve smečce, která „lítala“ většinu času venku se též učily poznávat a chápat přírodu. Co nepochytily ve smečce – pokud je ale vůbec bylo třeba vychovávat – se naučily od celé té široké rodiny: hlas tety měl tehdy ještě stejnou váhu jako hlas maminky a hlas strejdy znamenal to, co hlas otce.

Hlas tety měl tehdy ještě stejnou váhu jako hlas maminky a hlas strejdy znamenal to, co hlas otce.

Tento způsob „široké“ rodiny praktikovaný od počátku lidstva (hezky o ní píše Petr Jasinski v knize Rozšířená rodina) oceňovaly nejvíc právě děti:

Především ony zde nacházely pocit bezpečí, bezpodmínečného přijetí celou „smečkou“, možnost učit se od nepřeberného množství dospělých i dětských vzorů a následně tu tak budovaly zdravý základ pro budoucí dospělý život. Tuto širokou rodinu oceňovali stejně i ti starší a nejstarší, pro které byl okruh širší rodiny zdrojem radosti, náplně, pocitů bezpečí, zdrojem životní síly a ssamozřejmě i možností předávat odžitou moudrost. Velmi praktický byl ale i pro rodiče a ostatní dospělé, neboť na děti nebyli sami. Nebyli to tak ti dnešní rodiče, kteří s jazykem na vestě a s kruhy pod očima sedí za volantem (viz např. Co dělá tatínek nejraději?), kdy buď rozvážejí děti na kroužky, jedou na nákup do supermarketu nebo pospíchají do zaměstnání, aby to na to vše vydělali. Pro všechny byla tato široká rodina výhodná i ekonomicky – v případě nouze či potřeby byl po ruce vždy někdo, kdo pomohl.

Model široké rodiny byl velmi praktický i pro rodiče a ostatní dospělé, neboť na děti nebyli sami.

Moje děti se narodily do diametrálně jiného světa… prarodiče jsou daleko a v názorech na výchovu dětí se s nimi nezřídka rozcházíme. Naše děti jsou tak „naší zodpovědností“, do které nám nemá nikdo co mluvit! S většinou (pra)tet, (pra)strýců, bratranců a sestřenic se nestýkáme či stýkáme jednou za uherský rok. Vztahy nám celkově od roku 1989 nějak vychladly či se porouchaly. Stejně tak už dnes neznáme své sousedy. Pro naše děti už to nejsou tety a strejdové, ale „cizí lidé“. V dnešní podobě kapital-ismu je na prvním místě kapitál, ne vztahy. I my uvěřili radám „šedých mužů„, kteří doporučují trvale toužit a vlastnit. Čím více totiž člověk vlastní, tím více znamená. Vztahy s ostatními lidmi nemohou od tohoto cíle zdržovat. Uvěřili jsme jim, nechali jsme rodinu rodinou a rozeběhli se za věcmi, zážitky a za domnělou svobodou a rádoby-štěstím.

Čím méně budeme držet spolu, tím více budeme nakupovat. Čím více nakupujeme, tím více musíme vydělávat. A to je pro společnost postavenou na spotřebě a trvalém růstu klíčové.

Mně se osobně se tato iluze kapitalistické „á la svobody“ a „rádoby-štěstí“ začala drolit s narozením Valérie. Netrvalo dlouho a já začal chápat, že smysl života, radost a harmonie tkví v něčem jiném než v trvalém úprku za věcmi a za zážitky. Pochopil jsem, že už nechci sedět od nevidím do nevidím v práci a pak večer sám doma (o tom více v Korporizaci). Začal jsem chápat Freudovo „Lieben & Arbeiten“ neboli potřebu blízkých vztahů a smysluplnné činnosti jako podstatu radostného a harmonického života. Došlo mi, že to je právě ten aspekt mého dětství, který jsem v dospělosti postrádal. Vlastně jsem se i zastyděl nad tím, v jakém stavu bych měl jednou předávat rodinu našim dětem. Pochopil jsem, že rodina není jen táta, máma a děti, ale neodmyslitelně i pra-rodiče a všechny tety, strejdové, bratranci, sestřenice se vší tou dlouhou minulostí, včetně z generace na generaci děděných křivd. Zařekl jsem se, že se pokusím udělat, co bude v mých silách, abychom se alespoň zčásti pokusili naši širší rodinu zrecuscitovat.

Začal jsem chápat Freudovo „Lieben & Arbeiten“ neboli potřebu blízkých vztahů a smysluplnné činnosti jako podstatu radostného a harmonického života.

Za důležitý „nástroj“ pro tyto recuscitační snahy považuji právě ony srazy, které naše rodina uspořádala předminulý víkend. Kdo jste to zažil, víte, že to jde i mimo svatby a pohřby. Sranda to ale není: A) Většina lidí se ve společnosti žene za výkonem tempem tak šíleným, že jen tak někde pobýt tři dny je nemyslitelné mrhání časem a ušlý zisk; B) Alternativ (často mnohem zábavnějších než vysedávat s „tetou, kterou nesnáším“) je v dnešním světě nespočet; C) Pro obnovu rodiny dnes nemáme ekonomické důvody – co potřebujeme si hravě koupíme a když nemáme dost peněz, banky nás s radostí zadluží; D) Většina činností, při kterých naši předci v minulosti zcela automaticky tužili vztahy, je pryč – málokdo dnes dere peří, kydá krávy nebo kosí louky. D) Poslední trabl je v tom, že se ještě nedávno široké rodiny, rozprchly a dnes žijí často po celém světě – společné setkávání tak může pro někoho znamenat i 24 hodinový let.

Důvody pro obnovu rodiny jsou tedy především emocionální – přece jenom pocit bezpodmínečného přijetí v kapitalistické společnosti na zemi jen tak nenajdete. Je něco, co buduje lépe sebevědomí než právě bezpodmínečné přijetí? Kromě toho pochopit lépe fungování rodiny znamená pochopit do velké míry i sebe sama. A o tom, co znamená rodina pro nejmladší a pro nejstarší jsem už psal. Netřeba se opakovat.

Důvody pro obnovu rodiny jsou dnes tedy především emocionální – přece jenom pocit bezpodmínečného přijetí v kapitalistické společnosti na zemi jen tak nenajdete. O tom, co znamená rodina pro nejmladší a pro nejstarší jsem už psal.

V mém dětství se nad rámec společných nedělí, svateb, pohřbů, společných prázdnin a všelijakých oslav jezdilo například i na tzv. pouť, kterou pořádala teta ve Stříteži u Poličky. To bylo něco, na co jsme se celá rodina – jednou za rok – těšili víc než na vánoce. Tam jsme se setkávali i s těmi z několikátého kolena. Všiml jsem si, že někteří moji kamarádi, např. Ján Košturiak (viz zde) nebo Blanka Toulová podobné poutě ve svých rodinách už léta pořádají. Třeba u Košturiaků se jich každoročně sejde na 250. Dodalo mi to odvahu a vloni na podzim jsem svolal první sraz – ten jsem popsal ve své knize Třináct tisíc dní. Předminulý týden jsme se sešli podruhé a bylo nás 27. Přijela mimo jiné i sestřenice s rodinou až ze Sydney (do dospělosti jsme se neznali a dodnes se nad tím podivujeme) nebo z maminčiny strany bratranec s rodinou z České Třebové (s ním jsme se neviděli deset let). Na druhou stranu nepřijeli letos ani jeden strýc nebo teta a ze zdravotních důvodů se nemohli zúčastnit naši osmdesátníci. Zúčastnil se i můj kamarád Papa s rodinou (toho považuji za staršího bráchu).

Pravděpodobnost, že ještě během našich životů zažijeme masívní krachování států a velkých firem vzrůstá. Nastane situace, kdy se široká rodinná (stejně jako sousedská) síť bude opět zatraceně hodit.

Bylo to fajn. Probrali jsme život, děti chytily smečku (chvílemi jako by se vrátil čas), společně jsme vařili, hráli hru, kterou mi poradili kamarádi na fejsbuku, opékali jsme špekáčky na veřejném ohništi s dalšími sousedy nebo jsme s dětmi lepili rodinný strom (viz foto v úvodu). Mimochodem, když už mluvím o sousedech, bez by to letos nešlo. Nesehnali jsme totiž v létě chatu, a tak jsme letošní „pouť“ svolali k nám domů. Dva sousedi nám půjčili své byty na přespání, matrace, další pekáče na pečení, vajíčka a bůhvícoještě. Vzpomněl jsem si na sousedy na míru. P.S.: Na některé naše – minulými křivdami zatížené vztahy – jsme zažili jen jednu hádku. To považuji za úspěch a možnost na recuscitaci rodiny pracovat i jinde než na těchto větších setkáních.

Chcete-li, mrkněte na pár fotek z toho víkendu – (klikněte na fotku):

Rodinný sraz 2016

PS2: Pokud chcete newsletter – (1x 4-8 týdnů) informace z mého (především) profesního života, objednejte si ho.

PS3: Podívejte se též na aktuální přehled mých podzimních akcí. Mimo jiné nás čeká:

1) Cyklus Život v 21.století: „Jak?“, který se sestává ze tří přednášek a následných besed:  4.10. Život bez škatulek, 3.11. Důlek a 6.12. Svobodná firma. Vždy v Praze od 16:30 do 20:30.

2) Workshop Důlek, 19.-21.10, uzavírka přihlášek 30.9.

3) Workshop Tvrdě, kamarádsky nebo jinak?, 26.-27.10.2016, uzavírka přihlášek 30.9.