27241554084_0192cba571_o

Děti ve školce dostaly za úkol nakreslit tatínka při tom, co dělá nejraději. Mám pocit, že jsme – do jednoho – dostali krutou zpětnou vazbu. Posuďte sami…

Proklikněte si všechny obrázky na flickru:

Co tvůj tatínek dělá nejraději?

Očima dětí valná většina nás otců ze všeho nejraději (ne nejčastěji!) civí do monitoru či do displaye, vydělává penízky, je nerada rušena, nejraději spí, případně si pohraje s legem. Naše Valentýnka v den, kdy se kreslilo, chyběla. Prý by mě nakreslila, jak: 1) „dělám knížky“, 2) pracuju na počítači, 3) pracuju na zahrádce nebo 4) vařím housky či chleba. Takže taky nic moc.

Vybavil jsem si jeden z kašpárkovských šlágrů. Zpívá se v něm:

Co táta?
Všichni milujem, všichni milujeme svý táty
Co se občas doma objeví
Taky jsou zlatí naši chlapi
Platy se nám hoděj, to se ví

Vzpomněl jsem si i na Johna Maynarda Keynese, který bezmála před sto lety ve své eseji „Ekonomické možnosti našich vnuků“ předpověděl, že v roce 2030 budeme pracovat 15 hodin týdně. Zbytek času budeme trávit tím, co děláme opravdu rádi – tedy tím, co děti dostaly za úkol načrtnout. Mám obavu, že Keynes by nad těmi obrázky zaplakal.

V roce 1930 předpověděl J.M.Keynes, že v roce 2030 budeme pracovat 15 hodin týdně. Zbytek času budeme trávit tím, co děláme opravdu rádi.

Možná to do roku 2030 ještě vyjde. Zatím to ale vypadá, že se škaredě sekl ten pan Keynes. Odhadl sice dobře technologický pokrok: Naši robotičtí a softwaroví pomocníci za nás už dělají první poslední. Jenomže práci zmizely mantinely a my tak dnes běžně pracujeme cestou do/z práce, na záchodě, ve sprše či dokonce uprostřed noci. Nikdy v historii jsme tolik nepracovali.

Keynes nedokázal domyslet, jak moc dokáží reklamní průmysl a média přetvořit naše nejskrytější komplexy a strachy v kolotoč nikdy nenaplněných tužeb a nikdy nekončící závod.

Pan Keynes též nerozlišoval potřeby od tužeb a nebral tak v potaz to, že člověk bude (pakliže si to neuvědomí) vždy chtít udržet krok s ostatními. Že si prostě nevystačí s potřebami, ale začne k tomu i toužit. Nedokázal domyslet, jak moc dokáží reklamní průmysl a média přetvořit naše nejskrytější komplexy a strachy v kolotoč nikdy nenaplněných tužeb a tím nastartuje nikdy nekončící závod. Nenapadlo by ho, že „Johnesovi“ (americká metafora pro udržení krok s ostatními) se zabydlí i v té nejposlednější věsničce.

Snímek obrazovky 2016-06-24 v 19.59.36

Kromě toho, většina lidí dnes dojíždí (oproti roku 1930) déle do práce a, všem kuchyňským robotům navzdory, věnujeme více času i domácnosti. Důvody jsou dva: 1) obchody jsou dál (je třeba za nákupy dojíždět) a my nakupujeme víc, 2) trávíme též mnohem více času péčí o děti, především jejich hlídáním (ve 30. letech se děti hlídaly samy nebo o ně pečovaly babičky, tety a sousedi). A tak, místo abychom žili, na život většinu času pouze vyděláváme…

Snímek obrazovky 2016-06-26 v 12.05.00

Ve světle Lukášova odchodu minulý týden mi ty kresby našich děti vyznívají ještě absurdněji než jak bych je vnímal, kdyby se nic neobvyklého nedělo… Dochází mi, jak moc potřebujeme ve společnosti začít mluvit o tom, co je to vlastně „dobrý život“ a co a hlavně kolik peněz k němu potřebujeme. Kolik vlastně stačí? Potřebujeme mluvit i o tom, jak moc vydělávání na život pohltilo život samotný. Potřebujeme začít hovořit o tom, co přijde po kapitalismu. Jak uspořádat společnost, jakou roli přiřknout práci a jak žít.

Komu nestačí málo, tomu nestačí nic.; Nekažme si to, co máme, touhou po tom, co nemáme. Epikúros

Já se předevčírem – na Lukášově pohřbu – rozhodl začít tento týden pracovat na knize, která bude nadstavbou na moji první knihu Peníze, nebo život? a bude právě o tomto tématu. Chci ji věnovat Lukášovi. Ten uměl žít jako málokdo. Jeho by děti nakreslily nejspíš na procházce, při rozhovoru s ostatními nebo při přípravě či konzumaci dobrého jídla.

Pokud chcete dostávat info o zprávách zde na blogu, nechte na sebe kontakt zde. Zde je kalendář akcí, kdy je možné se potkat: akce.