Pořád se ještě vzpamatovávám z toho, že si Američané zvolili Donalda Trumpa. Leká mě, kolik tomu všemu tleská lidí, vč. našinců. Podle Václava Klause zvítězil v amerických prezidentských volbách i jeho Institut, na což jsou patřičně pyšní (zde). Miloš Zeman je hrdý na to, že ho tu někteří lidé nazývají českým Donaldem Trumpem (zde). A nejsou zdaleka jediní. Tato prohlášení mě lekají. Přemýšlím, co dělat v době, kdy lidé tohoto ražení přicházejí k moci.

Už to tu bylo. V historii nespočetněkrát. Lidé pociťují problém, s kterým si nedokáží poradit sami. V tu chvíli hledají vůdce, mesiáše. Ten přijde a ukáže na nepřítele, který za tu šlamastyku může.

Otázka zní, jak moc se dokážeme poučit a historii nezopakovat. Vůdci, které si volíme jsou na prvním místě produktem našich nálad, našeho vidění světa. V roce 1990 jsme měli dost totality a všudypřítomného špiclování, byli jsme vyhladovělí po svobodě. Vybrali jsme si Václava Havla. Nikdo nám naše představy o novém ne-totalitním světě neztělesňoval lépe, než tento ostřílený disident. Jak šel čas, média a reklama nás začaly znejisťovat v tom, že nemáme dost, a že bychom tedy rozhodně měli chtít víc (než ostatní). Chuť mít, vlastnit a tedy především vydělávat rostla. S touhou vydělávat a bohatnout se pojí nejvíce aura Václava Klause. Především on byl naším ranně kapitalistickým mesiášem.

Po více než dvaceti letech usilovného pachtění ale začalo přicházet „vystřízlivění“. Většina národa se honí jako nikdy předtím, ale stále větší počet z nás (dnes už čtyřicet procent českých domácností) nestíhá už ani základní složenky natož, aby něco pořádného vlastnili. Stále větší počet lidí se tak propadá do nejistoty a do deprese. Ideální situace pro lidi jako jsou Andrej Babiš, Miloš Zeman a další s jejich nepřáteli, kteří za to všechno můžou. Stará dobrá – evolucí ověřená – strategie „odvedení pozornosti“ stále funguje.

Skutečným problémem stále většího počtu rodin v západním světě ale začíná být to, že se propadají do chudoby. Kapitalismus bez ctností se stal prachpustým krysařením s několika málo vítězi a většinou poražených. Hezky o tom mluví například Gary Hamel v Na čem dnes záleží:

Obránci kapitalismu, od Adama Smitha po Ayn Randovou, prohlašují, že obecnému blahu nejvíce prospívá, pokud každý jednotlivec může svobodně jednat ve svém vlastním zájmu. Myslím, že toto tvrzení je správné, s jedním důležitým upozorněním. Stejně jako jaderné štěpení, funguje vlastní zájem pouze v rámci ochranné nádoby — soustavy etických zásad, které zajistí, že se osvícený vlastní zájem nezhroutí do nezřízeného sobectví. Spodní vody podnikání jsou dnes bohužel silně kontaminovány odpadem z morálně krátkozraké egománie.

Čtyřicet procent Čechů tak dnes není pořádně schopno uživit své rodiny a podle všeho nebude (v tomto ohledu) líp, spíš hůř. Stále větší počet rodin nemá třeba ani školní obědy svých dětí. Na druhé straně je tu úzká skupinka stále bohatších lidí s tím, že s rostoucím bohatstvím samozřejmě roste jejich moc a vliv na směrování společnosti. Vše samozřejmě funguje na principu spojených nádob – na jedné straně (pro pár lidí) bohatsví a moc roste, na druhé (pro většinu) musí zákonitě klesat. Trendem, který v tom hraje a bude hrát roli je pokračující automatizace práce (a tedy další – a též stále rychlejší – mizení pracovních míst), změna klimatu a to, že stále větší část planety nebude k životu. A to nás je už 7,5 miliardy.

Právě čtu Precariat od Guy Standinga (před třemi týdny mluvil i na pražském TEDxu), od jednoho z lidí, který umí popsat pravé příčiny a nebezpečí dnešního světa.

Donald Trump, u nás třeba Miloš Zeman, Václav Klaus, ve Francii Marin Le Pen, v Holandsku Geert Wilders, v Rusku Vladimír Putin, v Maďarsku Viktor Orbán, v Indii Nárendra Módí jsou lidé, kteří jsou produktem systému. Jsou důsledkem našeho strachu, našich nálad, naší vzrůstající nejistoty. Čím méně jsem si schopni uvědomit pravou příčinu toho, co nás znejisťuje o to více čekáme na vůdce, na onoho mesiáše, který ukáže na ty druhé a naše strachy, nejistoty a problémy tak pominou. Hitler ukazoval na Židy, Trump nyní ukazuje na Mexičany a další přistěhovalce, většina dnešních euro-amerických populistů uzkazuje na Muslimy. Stará píseň. Necháme se tím zase zblbnout?

Zatím se necháváme. A to vcelku slušně. V poslední době si často vzpomenu na známou indiánskou historku o dvou vlcích. Leká mě to, že toho zlého jsme za poslední dobu nakrmili a dále ho krmíme řádně. Např. včera jsem si pustil Výchovu k válce a to vám je tedy síla!

17.11. na Václavském náměstí vyzývala Bára Štěpánová k tomu, abychom „používali kritického myšlení. A když ne kritického tak aspoň myšlení.“ To mi přijde jako klíčové. Jenže se ptám: Dokážeme to po letech strávených v debilizujícím povinně docházkovém školním systému, jehož hlavním cílem je naučit děti poslušnosti a drilu, ale rozhodně ne samostatnému myšlení? Nevím. Přijde mi, že to rozhodně nebude snadné.

„Používejme kritické myšlení. A když ne kritické, tak aspoň myšlení.“ Bára Štěpánová

Shlédl jsem teď i dokument „Záměrně proti proudu“ o poslední prezidentské volbě ze zákulisí kandidatury Táni Fischerové a přijde mi, že rok 2016 se (nejenom v politice) od roku 2012 liší jako 21. století od 20tého. Fascinovaně zírám, o kolik méně empatie a naslouchání je v naší společnosti (ne že by tu naslouchání někdy bylo nazbyt) a na to, o co více je tu pravdaření, především toho radikálního, pozornost odvádějícího. Fascinuje mě, jak se posouvají hranice toho, co je normální a společností přijatelné. Fascinuje mě, jak žvásty převálcovaly fakta a jak nepozorovaně splynula pravda se slží, jak se smíchalo prospěšné s neprospěšným. Myslím, že i Orwell by dnes plakal.

Moje hlavní otázka (a proč o tom dnes píšu) je to, co může v této době udělat obyčejný člověk jako já. Naposledy jsem to probíral s Papou, s mým kamarádem z Mali (Kdo jste četli Třináct tisíc dní, znáte ho intimně). Papa žije léta na sídlišti v pražských Stodůlkách. Říkal mi, že on dělá tři věci: 1) Snaží se dělat svou práci (učí francouzštinu), jak nejlépe umí. 2) Jak může, věnuje se svým dvěma dětem a rodině; 3) Chodí do hospody u nich na sídlišti, kde svým sousedům na příkladech z vlastního života trpělivě vysvětluje, co je to Islám nebo to, že problémy dnešního světa leží jinde než tam, kam ukazuje většina dnešních politiků. Potíž je například v tom, že mnozí jeho sousedé na penzi mají na život okolo 9000 Kč měsíčně, z čehož 5000 zaplatí za bydlení s tím, že ceny se rok od roku zvyšují. A za to nemohou žádní Muslimové. Za to může dnešní forma kapitalismu.

Rozebíráme to samozřejmě i s mojí manželkou Péťou. Ta mi včera říkala: „Když chceš zachránit svět, jdi domů a miluj svojí rodinu!“

„Když chceš zachránit svět, jdi domů a miluj svojí rodinu!“

Když bych si dal dohromady, co radí Bára Štěpánová, Papa Sissoko, Petra Hajzlerová nebo Guy Standing plus to, co cítím v sobě tak bych to viděl zjednodušeně zhruba takto:

1) Používejme kritické myšlení. Když ne kritické tak alespoň myšlení. Přijde mi důležité odpojit se od středně-proudých populistických médií a politiků, najít si své zdroje informací a pídit se potom, jak ten svět a lidský život vlastně opravdu funguje. Otázky jsou důležitější než odpovědi. A to především ty správné otázky.

2) Milujme svoji rodinu a svoje další blízké. To se vztahuje i na ty geograficky blízké, tedy na sousedy. Čím větší hmotná nouze, tím více mohou být blízké vztahy se sousedy jedním z řešení dnešní nejistoty a také stále větší sociální izolace. Milovat (tedy respektovat a přijímat) druhé,  ale obnáší milovat na prvním místě sebe sama. Umíme to?

3) Dělejme poctivě svoji práci. Jak nejlépe dokážeme. To ovšem obnáší na prvním místě to, že vaše práce je druhým lidem opravdu potřebná (že není na hovno, že vyplývá z vaší úlohy). Tj. pokud takovou práci (nebo žádnou) nemáte, je třeba si ji vytvořit. Jak? Třeba tenhle blog je toho plný.

V poslední době jsem si pouštěl několikrát ten Chaplinův diktátorský projev v úvodu. Myslím, že žijeme v době, kdy k nám opět promlouvá, pokud ovšem kdy přestal od roku 1940 promlouvat. Stejně tak si myslím, že je na čase si uvědomit, že jediný mesiáš jsme pro sebe my sami – stačí si přečíst pozpátku „JÁ JSEM“.

Mějte se hezky!

P.S.1: Vyhlásili jsme 2 týdny bez odpadu. ZDE se můžete zapojit – od 2.12.

vyzva

P.S.2: Pracujeme intenzivně na rozjezdu Slušné firmy. Zde je to s čím nám můžete pomoct. Momentálně hledáme především firmy, které staví prospěch nad peníze. Víte-li o někom, propojte nás.

P.S.3: Setkání s Beou Johnsonovou 2.12. a Svobodná firma 6.12. jsou naše dvě velké sešlosti, které připravujeme.

P.S.4: Naše dvě poslední letošní knihy Budoucnost organizací a Domácnost bez odpadu budou v prodeji od 2.12.

P.S.5: Chcete-li zůstat v kontaktu – nejlepší se zdá být fejsbuk nebo newsletter – takhle vypadal ten minulý – zde.