Ve středu jsem zase zažil jednu absurdní situaci. Stojím na tramvajovém ostrůvku (krásný název ten ostrůvek) uprostřed Žižkova. A kolem ostrůvku v tom moři okolní dopravy chvíli proudily a pak zase stály nekončící štrůdly aut. Většina s naftovými motory. Zbytek s benzínovými. Netřeba říkat, že většina s jedním člověkem uvnitř.
Na ostrůvku byste našli lidi od půl do osmdesáti let věku. Bylo ráno: převažovaly děti na cestě do školy/školky. A tak tam stojíme a „inhalujeme“, co nám moře (dopravy) přináší. Tak to u moře chodí…
Najednou se odkudsi vyloupla slečna s ošatkou žlutých kytiček (bylo 11.5. a tedy „Den proti rakovině„) a prý ať přispějeme na „boj“ proti rakovině.
A to se mi chci vždycky rozplakat, utýct nebo se aspoň opít. Na mol.
Proč máme proboha potřebu bojovat proti něčemu, co je naprosto přirozenou součástí společnosti, kterou jsme si vybudovali? Jak se chceme zbavit rakoviny, když například zcela běžně, dnes a denně většina z nás inhaluje toxický benzo[a]pyren a další rakovinotvorné látky, které nám přicházejí z moře spalovacích motorů? Proč bojovat proti důsledkům toho, jak žijeme? Mně to přijde nemožné. A hloupé.
Ten zážitek mě přiměl k tomu, abych vytáhl další postřeh z knihy Třináct tisíc dní, kapitola „O tom, na co nejčastěji připíjíme — zdraví: lidí & planety„.
Abych to doplnil: nahoře se podívejte na sestřih ranní dopravy (20 min zkomprimovaných do dvou minut) kousek před naší školou (o tom více níže) s tím, že jsem to točil v době, kdy se asfaltovala silnice a aut tak bylo o 1/3 – 1/2 míň než jich obvykle bývá.

Zde je tedy příběh z knihy na téma naší lásky k automobilům (nebo spíše závislosti na nich). V knize najdete k příběhu nespočet odkazů. Nemám sílu to zde v blogu prolinkovávat. Pokud si chcete ověřit cokoli, co zde píšu, zagůglujte si.

Je sychravé říjnové ráno. Venku tma a pro toto období a naši část světa tolik typická inverze. Nechce se mi z postele. Raději poslouchám ranní zprávy na Radiožurnálu, kterým se nás Péťa rozhodla poslední měsíc budit. Po každodenním přídělu zpráv o ucpaných silnicích se moderátor nadechne, aby přečetl — jak sám říká — velmi dobrou zprávu pro českou ekonomiku:

Výroba osobních aut v Česku stoupla za poslední tři čtvrtletí oproti loňsku o 12,2 procenta. Celkově tak výrobní linky smontovaly přes 936 tisíc vozů. Podle Sdružení automobilového průmyslu jich dvě třetiny vyrobila Škoda, čtvrtinu Hyundai a 15 procent TPCA. Pokud se rychlost výroby udrží, padne v Česku letos rekord.

Neuběhne ani hodina od této dobré zprávy a my už s holkama, jako každý jiný všední den, kuckáme na kolech v ranní koloně aut, která patří k běžnému koloritu před naší školou. Smog až skřípe mezi zuby a při pohledu na stovky zapáchajících a krokem se šinoucích aut si opakuji moderátorova nadšená slova.

Do naší velké panelákové školy chodí okolo 750 dětí. Před školou, kde jsou stojany na kola, nenajdete ani za toho nejhezčího počasí více než pět kol. Část žáků bydlí na nedalekém sídlišti a jezdí na koloběžce nebo chodí pěšky. Část těch vzdálenějších jezdí autobusem, část vozí rodiče autem. Autem ale běžně dojíždějí i ti, kteří bydlí třeba jen pár set metrů od školy nebo kteří by to s přehledem zvládli autobusem. Prý by museli brzy vstávat, je to tak pohodlnější nebo nejčastěji rodiče pak pokračují dál do Prahy, do zaměstnání. Oblíbená jsou tu velká SUV či rodinné minibusy. Převažují naftové motory. Před školkou vídám tatínky, kteří nechávají běžet motor celou dobu, po kterou maminka uvnitř převléká potomka. To může trvat deset, patnáct minut. Když jsem se jednoho chronického čmudiče před naší školkou ptal, proč motor nevypíná, odpověděl mi: „Blbě mi to startuje.“ Netopil, nechladil. Jen mu to blbě startuje, tak proč to netúrovat, že?

Vzpomínám si, jak jsme jednou jeli autem z jihu Prahy přes Malou Stranu a odtud dál do Holešovic, kde jsme v té době bydleli. Mezi Újezdem a Malostranským náměstím jsme toho ale moc nenajeli — podobně jako ti rodiče, kteří k nám do školy každé ráno přivážejí své děti. Ti, co šli z Újezda pěšky, byli na náměstí dřív než my v autě nebo i v tramvaji, neboť v tomto úseku auta i tramvaje stojí v jednom pruhu. Většinu času jsme strávili v zácpě a stejně jako většina ostatních s běžícím motorem.

Po chodnících proudily davy lidí, turistů i místních obyvatel. Mezi chodci zasvítila i skupinka malých dětí v reflexních vestičkách. Nejspíš vyrazily „na vzduch“, stejně jako se tu každý den procházejí děti z desítek škol a školek v centru Prahy. Jako by to bylo nějaké znamení, přesně ve chvíli, kdy nás míjela skupinka dětí, jsme stáli vedle tramvajové zastávky s inzerátem na kampaň nadace Dobrý anděl. Sevřelo se mi srdce. Jen život dokáže vymyslet podobně absurdní situace: na jedné straně nekonečná řada stojících aut vypouštějících rakovinotvorné látky, na druhé straně zástupy dětí, které tyto škodliviny nedobrovolně vdechují. A v pozadí slogan Dobrého anděla — Pomáhejte dětem v boji s rakovinou!

Smutnou realitu našich měst potvrzují i vědecké výzkumy. Na konci ledna 2014 umístili vědci z Ústavu experimentální medicíny AV ČR několik měřicích přístrojů na balkon jednoho bytu na sídlišti Praha-Spořilov. Během celého měření byly překračovány na balkoně bytu limity pro polétavý prach (PM2,5). S výjimkou víkendu byly nadlimitní hodnoty i přímo v bytě. Následné analýzy ukázaly, že majitel bytu po celou dobu dýchá i nadměrné množství rakovinotvorného benzo(a)pyrenu, a to jak na balkoně, tak během pracovního týdne i v bytě. Právě extrémně nebezpečný benzo(a)pyren je vylučován z výfuků přímo s prachem, na který se váže. Maximální hodnota, které tento jed v měřeném bytě dosáhl, byla 4,75 nanogramu na metr krychlový vzduchu. Podle studií už vdechování jednoho nanogramu prokazatelně poškozuje zdraví. Dávka vyšší než jeden nanogram po dobu několika dní zhoršuje kvalitu spermií a přispívá k rozvoji cukrovky, rakoviny či respiračních chorob u dětí.

V dieselových motorech vznikají při spalování tzv. nanočástice, kterém ovšem „nejsou ještě nijak důkladně prozkoumány, neexistují pro ně tedy ani limity. Už nyní ale víme, že mají schopnost velmi snadno pronikat do lidského organismu, tkání, mozku. Kromě rakoviny a dalších civilizačních chorob to s sebou nese rizika spojená s toxickými účinky, jako je oxidační poškození DNA.

Co je to za svobodu (jezdit autem) bez zodpovědnosti (za poškozování zdraví řidičů i těch ostatních)

Neznámým a v naší společnosti naprosto nediskutovaným je fakt, že automobily neškodí jen zvenku, ale většina i zevnitř. Jindřich Štěpánek v Hospodářských novinách píše: „… především látky PBDE, které jsou v nehořlavých potazích sedadel a ftaláty používané ke změkčování PVC. Bývají zejména v prachu uvnitř au- tomobilu a v tenkém lmu nečistot usazeném na sklech vozů. Řidiči a posádky aut je vdechují, zároveň se prach usazuje na jejich kůži a oděvu. Autoři studie zdůrazňují, že tyto látky způsobují u laboratorních zvířat kromě jiného poruchy porodnosti, otravy jater a předčasné porody.“ Pokud bychom o tom věděli, vozili bychom naše děti v autech každé ráno a každé odpoledne? Jezdili bychom sami auty tak často, jak jezdíme? Kupovali bychom si pravidelně nová auta?

Za pozornost stojí i tahle čísla: Podle Technické správy komunikací bylo ke konci roku 2013 v Praze přes 855 tisíc registrovaných motorových vozidel, z toho 666 tisíc osobních aut. V přepočtu na počet lidí v hlavním městě (1,2 milionu) připadá jedno auto na 1,9 obyvatele.

Během jediného dne najezdí auta po Praze téměř 22 milionů tzv. vozo-kilometrů. Tedy 550krát objedou zeměkouli, jejíž obvod na rovníku je zhruba 40 tisíc kilometrů. Kromě „pražských“ řidičů vjede do Prahy každý den dalších 300 tisíc vozů.

Příklad ze Švédska: Ve Stockholmu cestuje za prací polovina lidí městskou hromadnou dopravou, 15 % na kole, 10 % pěšky, 10 % pracuje z domova a pouze 15 % jede autem. To je oproti pražským 55 % enormní rozdíl442, ale zároveň i příklad toho, že to jde.

Automobil se stal symbolem pohodlí, svobody a společenského postavení. Bavíme se ale dostatečně o tom, co nás to pohodlí a svoboda stojí?

Automobil se stal symbolem pohodlí, svobody a společenského postavení. Bavíme se ale dostatečně o tom, co nás to pohodlí a svoboda stojí? Je to vůbec svoboda, nebo jen ryzí sobectví? Je rekordní výroba osobních aut opravdu tak jednoznačně dobrá zpráva? Málokdo si uvědomuje, jak moc mění naše auto- mobilová kultura podobu měst — jak moc stavíme tunely, nadjezdy, podjezdy, dálnice nebo parkoviště namísto cyklostezek, stezek, chodníků nebo parků, ko- lik orné půdy pod těmito stavbami každoročně mizí a jaký vliv to má třeba na zadržení vody v přírodě. Jak moc stávající silnice navíc ještě rozšiřujeme a o co raději investujeme do automobilismu v porovnání s hromadnou přepravou. Na úkor automobilismu jde i vylidněnost našich měst: Když je všude tolik aut, je to nebezpečné pro děti. Bojíme se pustit je ven na ulici. Ani pro dospělé není kličkování mezi auty nic příjemného. A tak sedíme doma nebo jezdíme auty. Každý sedíme ve svém betonu či plechu, odtud tleskáme každému novému vyrobenému autu. Dříve bývaly ulice plné lidí, dnes jsou plné aut. Tleskejme, ale položme si i otázku, co všechno nás přemíra používání aut stojí. Možná bychom tolik nejásali.

Ale zpátky k výfukům. Jako dítě jsem sedával v pokoji, kde by se vzduch dal krájet — děda totiž doma běžně kouřil. V sedmdesátých letech to bylo normální. Když pozoruji, jak jsme ve veřejném životě dokázali tento zlozvyk vytěsnit, věřím, že nebude trvat dlouho a dokážeme porozumět i škodlivosti zplodin z aut a postavit se k tomuto problému čelem. Vždyť co je to za svobodu (jezdit autem) bez zodpovědnosti (za poškozování zdraví řidičů i těch ostatních).

Když jedeme někdy ráno z Komořan autobusem, do jehož obyčejné verze se vejde 31 sedících a 68 stojících a do kloubové verze 45 sedících a 122 stojících cestujících, a my stojíme, protože silnice před námi i za námi je beznadějně ucpaná automobily, v nichž z 90 % sedí jediný člověk, kroutím hlavou. Jeden kloubový autobus = odhadem 150 automobilů. Jeden plný autobus = 0,7 kilometru aut (průměrná délka auta + mezery 4,5 metru × 150).

A řešení? Můžeme čekat, až politici zavedou tzv. nízkoemisní zóny, které do center měst nepustí ta nejškodlivější auta. Nebo až přestanou podporovat plány měst, které nadřazují jízdu autem všem ostatním formám dopravy. Můžeme čekat, až vynálezci a automobilky začnou produkovat dostupné elektromobily. Anebo se můžeme rozhlédnout i po jiných možnostech přepravy, jako jsou vlaky, busy, tramvaje, kola, koloběžky, chůze nebo aspoň sdílení aut, a jednotlivé možnosti si v životě namixovat tak, aby nám to vyhovovalo. To je moje cesta.

Vyzkoušel jsem ji a funguje!

Myslím, že tenhle obrázek vystihuje část řešení:

kampan-verejna-doprava

P.S.: Fascinuje mě, kolik neziskovek musí dnes vznikat, abychom alespoň trochu vyhladili důsledky toho, jak dnes fungují ziskovky – viz minulý týden krátká úvaha níže. Někdy si říkám, jestli to v tom nezisku neděláme blbě. Dumám, kolik lidí si koupí kytičku na klopu a s tím i pocit, že pro to, aby nedostali rakovinu už netřeba nic dělat. Co myslíte?