Vzít život do vlastních rukou. 20.9.

Jako děti jsme uměli dělat, co jsme chtěli. Pak ale většině z nás řekli, že musíme poslouchat a když budeme něco chtít, je třeba se pěkně dovolit. Jak šel čas, zapomněli jsme, že jsme se kdysi uměli rozhodovat sami. Naučili jsme se muset a poslouchat. Nejprve jako dítě, později jako zaměstnanec, občan nebo třeba pacient vzhlížet k autoritě a nechat se jí vést nebo ještě častěji s-vést.

Já mám ale silný pocit, že schopnost "vzít život do vlastních rukou" zůstává v každém z nás. Stačí si to jednou otestovat a na vlastní kůži prožít. Já si začal tím, že jsem si zkusil opakovaně vytvořit práci (ne ji hledat). V loňském roce jsem se zapojil do fungování školy, do které chodí naše Valérie (jsem ve sdružení rodičů, pomáhám se žákovským parlamentem a píšu školní blog). Letos jsem se rozhodl přestat jíst anonymní jídlo a spolu-založit jsme "KPZ-ku" (viz též "KPB-čko"). Koncem května jsme si u nás doma v Komořanech "odpilotovali" první sousedskou slavnost (viz video nahoře). 20.9. pořádáme další pod hlavičkou Zažít město jinak - viz leták níže.

Trvalo mi než mi došlo, jak povznášející může být zkusit si přešaltrovat ze závislého zaměstnance, který má sice mnohdy výstavní zlatou klícku, ale svobody asi tolik kolik průměrný občan Československa sedmdesátých let. Podobně fascinující pro mě bylo okusit si roli rodiče, který má možnost spolu-utvářet chod školy, kde se vzdělává jeho dítě (na rozdíl od možnosti své dítě ráno pouze přivést a odpoledne si ho zase odvést). Radost z možnosti pěstovat si vlastní potraviny nebo nebo je kupovat od lidí, které znám a nemuset při tom chodit do supermarketů, neumím slovy popsat (i když jsem to zkusil zde). Letos zatím úplně nejlepší, je pro mě sedět se sousedy na ulici, jíst s nimi dobré jídlo a při tom probírat život.

Žijeme v systému, který nás tlačí do rolí závislých, poslušných žáků, občanů, konzumentů nebo občanů. Vymanit se z toho, vzít život do vlastních rukou a vytvořit si svůj sub-systém je překvapivě snažší než by se mohlo zdát. Navíc platí, že jakmile jednou člověk z té klece vyleze, už se mu nechce zpátky.

Když o tom přemýšlím, osvobodit se (ze závislosti na oné domnělé autoritě a anonymních institucích) je snažší, než by si člověk myslel. Jakmile z té klece jednou člověk vyleze, už se mu tam nechce zpátky. Ovšem, moje zkušenost je taková, že si o tom nestačí jen číst na blogu, koukat na videa nebo poslouchat kamaráda. Je třeba do toho jít "s vlastní kůží". Zkusit rozjet projekt nebo založit firmu. Založit "KPZ-ku" nebo se přidat do existující. Jít pracovat do nějaké neziskovky. Zapojit se do chodu vaší školy. Zburcovat sousedy a uspořádat sousedskou slavnost... Přijde mi, že zkusit to v jedné oblasti automaticky posiluje chuť a schopnost zkusit to i jinde. Dnes tak třeba (spolu)uspořádáte sousedskou slavnost a zítra založíte vlastní firmu.