Kdo jste četli „KPZ-ku„, víte že jsme na jaře založili v pražských Modřanech/Komořanech skupinu podporující konkrétního sedláka, který nám každé pondělí vozí zeleninu. O tom, jak jsme na to šli a jak to funguje je video v úvodu od mého souseda, kamaráda a „spolu-KPZ-káře“ Magnuse. Zkusil jsem to také stručně popsat i níže v textu. V tomto blogu chci ale hlavně upozornit na fenomén „komunitou podporovaného byznysu“.

Komunitou podporované zemědělství je totiž příkladem modelu, který může využít jakýkoli podnik, který se věnuje něčemu skutečně užitečnému, funguje poctivě a zodpovědně (staví mimo jiné na těchto principech). Na využití mimo zeleninu mě upozornila moje kolegyně Hanka – viz projekt marmelád Ekostatku. Stačí se ale rozhlédnout po internetu a narazíte třeba i na komunitou podporované vydávání knih „Southend Press„, komunitou podporovaná výrob piva „House of Brew Madison„, komunitou podporované restaurace jako „The Bee’s Knees“ či „Claire’s„, komunitou podporovanou výrobu elektřiny „Windshare“ nebo „NRG„… prostě zjistíte, že je toho hromada, a že se tu dnes především díky sociálním sítím nápaditosti se meze nekladou.

Vlastně je to svým způsobem – alespoň v našich končinách – návrat k tomu, co tu už jednou bylo – prvorepublikové družtevnictví (více informací o tomto způsobu podnikání např. v této knize). Jak jsem už říkal, klíčovou roli hrají sociální sítě, bez kterých by bylo v mnoha případech obtížné se propojit s lidmi, kteří sdílejí vizi a hodnoty projektu. Projekty jako hithit nebo startovač mohou posloužit jako jednoduché nástroje k zadministrování peněz.

A jaký byl a je příběh naší KPZ-ky? Někdy zjara jsme se s kamarádkou Janou (naše děti chodí do stejné školy) bavili o tom, co kdo jí a kde si potraviny obstaráváme. Oba jsme znali Honzu Valešku z Probioligy a oba jsme věděli o fungující KPZ-ce v Toulcově dvoře. „Z Modřan je to do Toulcova dvora šíleně daleko.„, řekl jsem tehdy Janě. Jana přitakala a řekla: „A proč tedy nepožádáme Honzu, ať nám pomůže KPZ-ku založit v Modřanech?“ Myslím, že právě tahle otázka to všechno odstartovala.

Vzpomínám si, jak jsem ten den běžel domů, abych napsal Honzovi a zeptal se, zda by něco takového vůbec šlo. Odpověděl mi skoro obratem. Psal, že to je nejenom možné, ale že nám s tím i velmi rád pomůže. Už v prvním mailu mi poslal seznam kroků, které je třeba udělat, aby něco takového vůbec vzniklo. Bylo třeba: 1. najít sedláka, 2. dát dohromady skupinu alespoň deseti lidí či rodin, 3. dohodnout se společně na tom, jakou zeleninu bychom chtěli, 4. najít odběrné místo a 5. dohodnout se se zemědělcem.

Společně s Janou jsme o vznikající skupině napsali ostatním rodičům a učitelům u nás ve škole. Já o tom napsal také sousedům u nás v domě. Kromě toho jsem dal článek do blogu  (KPZ-ka) a dal ho na facebook k sobě a do skupiny modřanských sousedů. Deset potřebných lidí/rodin se přihlásilo takřka obratem. Z Honzova seznamu sedláků jsem napsal třem. Všichni mi odepsali, že na nás mají kapacitu. Po několika emailech jsme si vybrali Miloše Kurku a s pomocí Honzy jsme se s ním dohodli na podmínkách. Od Modřanského biografu jsme si následně pronajali sklípek, kam nám Miloš jednou za týden zeleninu doveze.

V úvodním Magnusově videu vidíte úvodní schůzku s Honzou Valeškou, společnou přípravu sklepa a první závoz zeleniny. Systém funguje následovně. V rámci naší skupiny je možné si dohodnout tzv. podíl (7,5 kg) a půl-podíl (5 kg) s odběrem jednou za týden či jednou za 14 dní. Celkem tedy čtyři varianty. Tento svůj závazek jsme si potom každý dopředu předplatili na celou sezónu dopředu, tj. někdy do konce listopadu. Miloš nám jednou za týden přiveze několik beden zeleniny podle toho, co mu právě dozrává s tím, že na nástěnku vždy pověsí, co obsahuje podíl a co půl-podíl. Každý (včetně něho) máme od toho sklípku klíče, a tak si tam můžeme přijít podle našich možností v pondělí vždy od 13.00 výš. Zeleninu si podle Milošova seznamu navážíme či napočítáme, nabereme do tašky, odškrtneme se v tabulce a je to. Celé to tedy funguje jako, když máte vlastní zahrádku a chodíte se na ní v pravidelných intervalech natrhat či nařezat zeleninu. Na rozdíl od bio-bedýnek nedostáváme každý bedýnku, ale zeleninu si nabíráme jako v supermarketu podle zmiňovaného rozpisu. Komunikujeme spolu (včetně Miloše) v rámci uzavřené skupiny na facebooku.

O důvodech proč se pro něco takového rozhodnout jsem už psal v prvním článku. Zaprvé – podporuji konkrétního podnikatele, ne anonymní finanční skupinu. Podporuji tím i styl jeho podnikání – zodpovědný, k přírodě šetrný, ne-chemo zeleninu. Nepodporujeme kamióny na silnicích nebo „okurky v igelitu„. Kromě vlastní, případně sousedské, komunitní zahrádky je to pro mě ten nesprávnější způsob, jak si potraviny obstarat. A jeden z (zatím neprobádaných) způsobů, jak se velmi elegantně a radostně pustit do podnikání.

P.S.: Kdybyste se chtěli někdo přidat, napište mi: tomas@peoplecomm.cz. Je nás momentálně 17 a strop je 30, tzn. máme místo a i Miloš kapacitu najde.

P.S.2: Předvčerejší povídání o životě bez internetu a mobilu – zde.