Minulý čtvrtek jsem strávil den s týmem z firmy IKEA, na jehož agendě je udržitelnost. Cílem jejich práce je zajistit, aby se jejich dodavatelé chovali, co možná nejzodpovědněji vůči svým zaměstnancům, zákazníkům a přírodě – na Svobodě NaŽivo o tom mluvila Tereza Bendlová (video v úvodu).

Já si v souvislosti s tím kladu otázku, zda může být korporace vůbec zodpovědná…

Už jsem o tom psal. Nespočetněkrát. Podnikat dnes znamená vydělávat peníze. Je jedno na čem. Je fuk, jestli to někomu k něčemu opravdu poslouží. Pokud je to legální, nezáleží na tom, zda podnikání zničí přírodu ani zdraví zaměstnanců, zákazníků, případně kohokoli, kdo přijde s firmou nebo s jejími výrobky do styku. Tak to holt je. Je to součást ducha doby.

Podnikat znamená vydělávat peníze. Pokud je to legální, nezáleží na tom, zda podnikání zničí přírodu ani zdraví zaměstnanců, zákazníků a dalších lidí.

Lidé se ale probouzejí, začínají si získávat informace (informacím též rozumět) a především díky sociálním sítím postupně i moc. U nás sledujeme například „Peklo na talíři„, „A dost„, čteme „dTest“ a další organizace i jednotlivce, kteří nás informují o tom, jak moc a kde se realita liší od vnímání (re-klamy). Vyhnali jsme na základě toho dokonce některé „šmejdy“,  zastavili jsme pančování alkoholu, bouříme se proti falšování datumů spotřeby v supermarketech, spolčujeme se proti loupeživým exekutorům, bojujeme za práva hospodářských zvířat a momentálně třeba bojkotujeme firmy, které přeprodávají palmový olej…

Moje naděje to je to, co před časem prohlásil Gary Hamel, a to že největší riziko pro firmu 21.století není konkurence, ale informovaný zákazník. Jen si říkám, kdy to konečně začne platit…

I dnešní korporace, jejímž často jediným smyslem existence je maximalizace zisku pro akcionáře, si tohoto trendu začínají všímat. Odděleně od svého podnikání zakládají svá CSR oddělení, vypracovávají CSR strategie, hlásí se do soutěží o zodpovědnou a udržitelnou firmu… Philip Morris tak třeba založil nadaci na podporu starých lidí. McDonald’s zavedl nové ekologické jednorázové kelímky, Agrofert založil nadaci a podporuje českou kulturu, Avon pochoduje za rakovinu, a tak dál… viz baterie příkladů v textu s názvem:  „Válka je mír. Svoboda je otroctví„.

Dnešní korporace si zodpovědnost či udržitelnost vykládá jako tzv. CSR – bez sebemenšího ohledu na škody působené podstatou svého podnikání a odděleně od své hlavní činnosti začne konat dobro.

Byznys jede dál “as ususal”. Ve vlivu na zaměstnance, zákazníky, komunitu a planetu (což jsou ti hlavní, kterých se podnikání týče) se nic moc nemění. Tabákový průmysl zabije polovinu svých zákazníků (zdroj). Potravinářský průmysl ladí svůj „bod rozkoše“ tak, abychom byli na jejich jídle závislí bez ohledu na to, jak nás jejich výrobky pomalu zabíjejí (např. zde). Farmaceutický průmysl tlačí pod tlakem své prášky (bez ohledu na skutečné příčiny našich potíží), které dnes v rozvinutém světě patří k hlavním příčinám úmrtí (např. zde). A zemědělský průmysl přistupuje k půdě a zvířatům dál jako v továrně ke šroubkům a zamořuje naši půdu, vodu a potraviny toxickými pesticidy a dalšími jedy.

Katolická církev pro tuto „CSR strategii“ zavedla termín odpustky. Odpustky jsou nástrojem, jak se vykoupit ze svých hříchů. Vlastně je to fantastický nástroj.
Lžete, kradete, zabíjíte? Desateru navzdory? Nevadí!
Zajdete za farářem, dáte odpustek a jste čistí.

Katolická církev pro dnešní CSR strategii zavedla termín odpustky. Odpustky jsou tak i dnes ve firemním světě zcela běžným nástrojem, jak se vykoupit ze svých hříchů.

Tak to dělá 9 z 10 dnešních firem. Na Svobodě Naživo o tom pěkně mluvila Barbora Mrázková. Poslechněte si její přednášku o tom, jak odlišit „odpustkovou“ firmu od skutečně zodpovědné:

Jediná korporace, které já ještě jakž takž věřím je IKEA. Jejich zakladatele Ingvara Kamprada považuji za jednoho ze svých velkých učitelů podnikání. Vždy jsem miloval jejich jedinečnou, lidskou, na respektu postavenou kulturu. Obdivoval jsem, jak velký důraz kladli při podnikání na ohleduplnnost a zodpovědnost. Však víte – dával jsem je za příklad na přednáškách a i tenhle blog je jich plný (např. zde). Je to už pár let, co se na mě po každém článku snese sprška kritiky za mojí zaslepenost. Prý nevidím, jak ničí lesy v Rusku, jak přetahují hory zbytečných věcí přes půl planety, že se stačí jednou přestěhovat a většina jejich nábytku se s vámi už nepřestěhuje (protože nepřežije dvojí, trojí rozložení), jejich agresivní, manipulativní marketing postavený na slevách, které jako by z oka vypadl ostatním supermarketům a který vede k tomu, že si hromada lidí z IKEI odnáší, něco, co vlastně vůbec nepotřebují.

Co se týče korporací, já osobně nad nimi zlomil hůl. Není mi dobře tam, kde se lže a kde se zneužívá moci.

Vím. Slyším to. Sám to pozoruji. Protože s nimi ale léta pracuji a znám je zevnitř vím, že na tom pracují. Zároveň si uvnitř IKEI už léta všímám dvou soupeřících sil. Z jedné strany na hodnotách postavený duch upřímného zlepšování života pro masy lidí (důvod jejich existence a duch zakladatele Ingvara Kamprada) a na straně druhé korporátní tlak na čísla, procesy a s tím související jevy jako byrokracie nebo vyhoření zaměstnanců.

Nevím. Co myslíte vy? Může se korporace chovat zodpovědně? A když myslím zodpovědně, myslím z vnitřního přesvědčení, ne pragmaticky odpustkově, protože se tím stále dá obalamutit velká část zákazníků?  Znáte vůbec nějakou skutečně zodpovědnou velkou firmu? A když narazíme na nějakou takovou jako je IKEA, která se to snaží žít, máme přivírat oči na zmiňovanými nešvary nebo se radovat z toho, co je?

Co myslíte? Proberme to!

P.S.: Zde jsou slajdy ze zmiňovaného setkání (třeba v tom najdete něco k užitku). V první části jsem se snažil připomenout, že každý z nás si potřebujeme na prvním místě ohlídat své potřeby, hranice – teprve potom, můžeme být ostatním partnerem. Pak jsem se snažil pojmenovat problém, který jako lidstvo máme a tím říct, proč se věnovat udržitelnosti. „Odpustkový management“ není cestou. Abychom ale mohli vystavět skutečně udržitelnou firmu, je třeba pochopit, jak funguje dnešní spotřební kapitalismus a korporace jako taková – to jsem se snažil vysvětlit. V závěru jsem měl několik praktických konceptů pro usnadnění práce s lidmi (nejenom v práci).

P.S.2: Jinak zdravím z Tel Avivu. Jsem tu na týden – nabrat dech, rozepsat novou knihu, sejít se s přáteli a snad se podívat i do Jeruzalémského Sudbury (o Sudbury více ve Svobodě učení). Pokud se mi to podaří, dám vědět.