IMG_9857

Myslím, že mi už po letech asi došlo, jak různě se dá idea svobody vyložit. Především v reakcích na soc. sítích mě překvapilo kolik lidí pochopilo sousloví “svoboda v práci” jako “cochcárnu” – tedy jakousi maximalizaci dělání si toho, co člověk chce. Mám k tomu  potřebu napsat do-vysvětlení.

V dnešním “ADHD světě” mačká většina z nás zběsile mnohokrát denně (mnozí non-stop) displaye nebo tlačítka svých mobilů, tabletů či kompů a bez jakéhokoli hlubšího začtení, zaposlouchání či zamyšlení „nasávají dopamin“ (o dopaminu viz video z Hradce). Logicky se pak stane, že pro post-totalitní společnost je svoboda prostě svobodou, tedy právě “100% děláním si toho, co si každý dělat chce”. Za totality jsme nemohli, teď můžeme. O to větší smysl to dává. A protože jsme v té totalitě byli možná až příliš dlouho, chceme se dnešní svobody pořádně nabažit. Mně na toto nabažení sedí snad nejvíc rčení: “jako utržení ze řetězu”.

Čím více ohledů, tím spoutanější a méně svobodný člověk nakonec je. Jenomže na druhou stranu platí, čím méně ohledu, tím více škod a bolesti.

Když o tom přemýšlím, dochází mi jak moc potřebujeme začít vést debatu o tom, co snahu o svobodu jedince dostává do rovnováhy se snahou o svobodu ostatních lidí a co ji v konečném důsledku činí udržitelnou. Tím něčím je zodpovědnost. Na svobodu je možné nahlédnout jako na prosazování svých individuálních zájmů. Čím více ohledů, tím spoutanější a méně svobodný člověk nakonec je. Jenomže na druhou stranu platí, čím méně ohledu, tím více škod a bolesti. Dva příklady: Jeden “soukromý”, jeden “firemní”. Příklad první: Soused chce být svobodný a uspořádá divoký večírek. Žije přece ve svobodné společnosti a nebude se omezovat tím, že v domě žijí i děti a staří lidé, kteří tu noc nemohou spát. Jsou svobodní, mohou jít tu noc spát jinam a i oni si mohou uspořádat svou párty. Příklad druhý: Firma chce zvýšit růst. Vyrobí prokazatelně zdraví poškozující (i když legální) výrobek. Argumentuje vytvořením pracovních míst a tím, že jejich zákazníci požadují především nízkou cenu (na zdravotní nezávadnost nedbají). O tom, že přitom konzumují rakovinotvorný výrobek se nemluví a kdyby o tom někdo mluvil – je to všechno legální a hlavně je to svobodné rozhodnutí zákazníků, za které firma nenese žádnou zodpovědnost.

Že prostě svoboda (snaha o prosazení vlastních zájmů) není bez zodpovědnosti (ohledu na zájmy druhých) dlouhodobě možná.

Snad je na těch příkladech vidět, že svoboda nevyvážená zodpovědností bude mít jepičí život. Že prostě svoboda (snaha o prosazení vlastních zájmů) není bez zodpovědnosti (ohledu na zájmy druhých) dlouhodobě možná. Pěkně o tom mluvil například Jan Werich v tomto videu. Společnost, která si už pár let “fičí na svobodě” – tak jako ta naše je společnost ne-šťastná a ne-zdravá nebo přesněji řečeno zdaleka ne tak šťastná a zdravá jak by mohla být. Stačí se podívat na statistiky závislostí nebo nemocnosti či se jenom rozhlédnout po našich ulicích, školách, firmách, institucích. Chápu, že my Češi jsme spíš introvertnějšího založení, ale i tak si já radost a šťastné, pohodové lidi představuji hodně jinak než většinu těch, které tu potkávám. Navíc jsou tu fakta, před kterými bychom měli, z vlastního zájmu, přestat zavírat oči – viz zlo-čin vs. dobro-čin.

Většinový pohled na podnikání se nemění. Smyslem byznysu je maximalizace zisku pro vlastníky. Je nutné růst. Čím více, tím lépe. Jde o to, kdo z koho – větší = lepší.

Co se týče firemního světa, chci letos o nutnosti balancovat svobodu zodpovědností mluvit víc než o čemkoli jiném. Samozřejmě potřebujeme dál a více šířit svobodu. Mně osobně ta míra nedůstojné a dokonce i otrocké práce, kterou pozoruji v našich končinách stále víc nenechává v klidu. Burcuje mě k činnosti. Stojí nás to jako společnost víc než dokážeme domyslet a obávám se, že pokud se v našem nahlížení na život nepohneme, přijde nás to nakonec více než draho. Považuji za nutné šířit povědomí o tom, že mnohé dnešní “á la koncentráky” jsou sice legální, ale přitom naprosto toxické. Management – jako forma organizace práce – tak, jak ho známe je nástrojem, který fungoval před sto lety a který stále ještě funguje na jedničku tam, kde jsou stroje nebo, kde jsou potřeba pouze lidské ruce a kde “se to seká jako Baťa cvičky”. Funguje těm, co to tam “sekají” a kterým je koncept firemní zodpovědnosti podobně cizí jako je cizí třeba rybě létání. Tohle umí snad nejlíp vysvětlit Hamel.

Většinový pohled na práci zůstává též stejný. Většina populace pracuje (na 1. místě) pro obživu. Větší část buduje kariéru a prací si tak vylepšuje své společenské postavení. Menšina pracuje (na 1. místě) proto, aby sloužila druhým.

Tam, kde už je třeba zapojit i jiné “součástky” lidského těla – tj. i mysl, srdce a nedejbůh snad i duši, tam už si s tradičním managementem nevystačíme. Tuto oblast lidské činnosti je proto třeba znovu-vynalézt a posunout se dál. Nejenom, že jsou mnohé aspekty v kontextu 21.století naprosto nedůstojné, škodlivé a nepřístojně drahé, hlavní problém managementu tkví v tom, že staví zcela zbytečné překážky lidskému umu a odhodlání, které dnes potřebujeme více než kdy předtím proto, abychom se dokázali postavit výzvám 21.století. Příkladů, které můžeme vzít a okopírovat je v naší minulosti i současnosti opravdu hodně – ty hlavní zdroje inspirace jsem pojmenovával třeba vloni v listopadu v Bratislavě – viz Rozhořčete se & zapojte se!

Základním omylem naší společnosti je víra ve fenomén “svobodné vůle”. Bohužel jsme stádní tvor a do velké míry sčiníme to, co činí ostatní. Rozhodujeme se podle většiny. Proto jsme velmi snadno manipulovatelní a naše rozhodnutí tak nejsou ani zdaleka tak svobodná, jak si většina z nás myslí.

Je mi rozumět v tom, že svoboda v práci není nějaký ulítlý výstřelek „zhulených hipísáků“, ale naprostá nutnost a další evoluční krok? A je mi rozumět v tom, proč jenom svoboda pro dlouhodobě funkční podnikání nestačí? Je zřejmé, že je jedno, jak svobodnějšímu a zodpovědnějšímu přístupu k podnikání, práci a obecně říkáme? Že je to prostě ne-vyhnutelnost? Pokud ne, pište. Pokud jo, pište též. Díky.