Požádal jsem ještě kolegy, aby sem dali moji přednášku z loňské Slobody NaŽivo. Snažil jsem se v ní navázat na Stephana Hessela a jeho dvě práce – Rozhořčete se! a Zapojte se!. Myslím si, že pokud chceme šťastnější Česko, Slovensko a celkově svět, měli bychom udělat přesně to, co radil Hessel. Ve stejném pořadí. Rozhořčení člověka zburcuje, zvedne ze židle a probudí. Aby to probuzení ale bylo k něčemu, je třeba se zaangažovat a zapojit.

Přijde mi, že naše společnost (celý tzv. vyspělý svět) se dostala do bodu, kdy se začíná podobat zaseklému gramofonu. Modely, na kterých stavěli naši předci v 19. a 20. století už stále častěji neznamenají zlepšování života, ale spíše jeho destrukci. Z gramofonu se tak už neline příjemná hudba, ale monotónní praskání přeskakující desky. Člověk je ale stádní zvíře a je v jeho podstatě dělat to, co dělá většina. Léta evoluce v nás považují „časté“ za „normální“ a pro přežití tedy optimální chování. „Normální“ je ale ze své podstaty neviditelné. A tak, přestože naslouchání monotónnímu přeskakování desky nedává vůbec žádný smysl, většinu lidí vůbec nebaví, davy lidí se mu denně oddávají a málokdo se mu podivuje.

Nejlepší metaforou k tomu, jak naši společnost organizujeme je hra, které jsme v dětství říkávali „škatulata hejbejte se“, “obíhaná” či “poslední z kola ven” (američtí kamarádi používájí termín „Musical chairs„). Naše společnost je hierarchická. Organizuje se vertikálně. Kdo je výš, je důležitější. Pozice na společenském žebříčku jsou jako židle v této hře. Zpočátku je židlí mnoho. Stejně tak  pozic. “Řadových zaměstnanců”, “obyčejných občanů” či prostě tzv. běžných lidí je mnohem víc než náčelníků. Jak ale v té hře postupujete, židle ubývají.

V dětství nás očkují touhou “stát se někým”, “někam to dotáhnout”. Umnou kombinací práskajícího biče a šustícího pytlíku s cukrem nás přinutí, abychom jako děti uvěřili, že „jsme méně důležití než dospělí“. Že oni už jsou „někým“ zatímco my jsme „nikým“. Tlačí nás do toho, abychom se nespokojili s “řadovou židlí” a usilovali celý život o to „se něčím stát“.

V dětství nás programují věřit, že jsme méně než dospělí a že je třeba to nejprve „někam dotáhnout“ a „někým se stát“, abychom se jim vyrovnali. Ve chvíli, kdy tomu uvěříme, začínáme hrát obíhanou.

Takto naočkovaný člověk potom snadno uvěří, že už není tím, kým je, ale že je “židlí”, tj. “pozicí ve společenském žebříčku” – žákem ZŠ, studentem SŠ, prodavačem, manažerem či třeba lékařem. Všimněte si, jak často se v naší části světa druhých ptáme “Čím jsou” nebo “Co dělají” a od odpovědi určujeme do velké míry jejich hodnotu. Prodavač, zedník, hlídač či třeba řidič je tak pro většinu lidí u nás “méně hodnotný” než například manažer, doktor, vědec či tolik obdivovaný miliardář (přestože význam jejich práce pro společnost je často mnohem větší než u některých “společensky významných pozic”). Jak povznášející je pobýt chvíli třeba v Jordánsku (tenhle kousek textu píšu v jordánské Aquabě), kde vás druzí nehodnotí podle toho, „co děláte“ a kde se vás místo této debilizující otázky ptají raději na vaše vztahy. Vědí, že z vašich vztahů se o vás dozvědí mnohem více než z toho, za čím se v životě pachtíte.

V naší části světa určujeme hodnotu druhých lidí především podle toho, jaké práci se věnují. Jsou ale i místa, kde se vás místo u nás obvyklého „Co děláte?“ nebo „Čím jste?“ ptají na vaše vztahy. Vědí, že to o vás prozradí mnohem víc než to, čemu se  věnujete v profesním životě.

Zpět k obíhané. Pokud jste tu hru někdy hráli, víte že je to soutěž. A že soutěž přitahuje ze své podstaty spíše kluky než holky (Mrkněte se do vrcholové politiky nebo byznysu na procento žen). Abyste v v obíhané uspěli, potřebujete myslet na sebe, klíčové jsou ostré lokty, síla, rychlost a agresivita. 100% soutěž. Doména mužů. Na ohleduplnost, vstřícnost, empatii a další aspekty spolupráce, tedy to v čem vynikají především ženy, není v obíhané prostor. Tato hra, v které nás společnost tvrdě trénuje už od 1. třídy základní školy a mnohdy i mnohem dřív tedy není vhodná pro většinu žen a nevyhovuje ani mnoha mužům. Pokud naši společnost organizujeme jako obíhanou, mrháme tak více než polovinou toho, co máme k dispozici.

Čím více člověk „obíhá“, tím méně má prostoru věnovat se tomu, co má rád. Nedělá tak to v čem je nejlepší a z čeho mají ostatní největší užitek.

Považuji též za klíčové začít hlasitě poukazovat na to, že obíhaná přitahuje i jedince s psychopatickými rysy osobnosti, tj. zbytnělého ega, sníženou mírou empatie a často i neexistujícího svědomí. Viděli jste Fishead nebo četli např. Hadi v oblecích? Podívejte se opět do naší politiky či vrcholového byznysu a najdete tam nespočet příkladů těchto nemocných lidí. Navíc, pokud se „nikdo nedívá“ v této hře “se vyplatí” nastavit nohu. To, čemu říkáme korupce a proti čemu poslední léta vehementně bojujeme, může být v obíhané klíčem k úspěchu. Kromě toho, pokud máme většinu bdělého času hrát obíhanou, mnozí lidé pociťuje stres. Ten je podle WHO příčinou č.1 většiny nemocí západního světa.

Chceme-li vymítit korupci a hlavně vybudovat šťastnější a zdravější společnost, rozhořčeme se nad tím, že hrajeme hru, která už dávno ztratila svůj smysl a kterou většina z nás vlastně vůbec hrát nechce. Pokud nevěříte, zeptejte se dětí na základních, studentů na středních a vysokých školách, zaměstnanců ve firmách, úředníků ve státní správě, kolik z nich by to, co dělají dělali i kdyby nemuseli (kdyby měli na složenky). Osm až devět z deseti,  vám odpoví, že by dělali něco jiného.

Obíhaná je soutěž. Soutěž vyhovuje z podstaty spíše mužům než ženám. Navíc působí stres, přitahuje stále častěji psychopaty a je ideálním prostředím pro korupci. Navíc osm, dvět lidí z deseti nebaví.

Dle mého máme nejvyšší čas se rozhořčit. A aby to rozlobení bylo následně k užitku, považuji za nutné se  následně rozhlédnout kolem sebe a zapojit se do změny toho, jak naši společnost organizujeme. Příkladů míst, které už přestali tu bláznivou, vysilující a destruktívní obíhanou běhat, jsou hromady. Stačí si je prohlédnout a vzít si od nich inspiraci. Příklad. A pak už jenom zmáčknout “copy” a následně “paste”, tak jako to děláme běžně na počítači a časem si nalézt vlastní cestu.

„Šuplíků“, do kterých můžeme a měli bychom pro inspiraci sáhnout je opravdu mnoho. Dle mého je to především těchto pět oblastí:

1. Světové příklady firem, pro které je důležité, aby jejich lidi byli svobodní a podnikání zodpovědné (Semco, Zappos, Patagonia,..).

2. Podobně fungující české a slovenské firemní příklady, včetně poboček mezinárodních firem (Etnetera, Martinus, IKEA,..).

3. Další místní i mezinárodní příklady firem, pro které jsou peníze nástrojem, ne cílem. Dle mého je to celá oblast tzv. sharing economy, etické banky, sociální firmy a především družstva (z nichž nejznámnější může být španělský Mondragon nebo u nás pěkný příklad Konzumu v Ústí nad Orlicí. Více třeba viz Nová vlna byznysu či Democracy at work).

4. V Naší části světa bycho neměli přehlédnout především Baťu a prvorepubliková družstva. Proč vymýšlet vymyšlené, co v našich podmínkách fungovalo tak, že se k nám jezdil učit celý svět?

5. Inspirovat se můžeme i v školním systému, který staví na svobodě a zodpovědnosti – především v Montessori, Waldorfu, demokratickém školství či Začít spolu.

To jsem se snažil říct v Bratislavě. Snažím se to říkat i jinde. Mějte se hezky.

Tady jsou obrázky: