Když selže lízátko...

Foto: Orion

Představte si, že máte dvě malé děti a kromě nich také tchýni s mnoha roztodivnými zvyky. Ta například vždy při setkání s dětmi vytáhne lízátko a povídá: „Řekni, koho máš nejraději!“ Správná odpověď zní: „Babičku!“. Děti se rychle učí, a tak jim dojde, že za „babičku“ dostanou lízátko. Babička je šťastná, i děti jsou spokojené. Alespoň v danou chvíli.

Jednoho dne zazvoní babička u bytu své dcery, zetě a vnoučat. Otevřít jde jedno z dětí. V té době čtyřleté.

„Máš lízátko, babičko?“ zeptá se dítě ještě před tím, než se babička stačí nadechnout.
„Jé, dneska zrovna nemám. Ale příště ti přines…“ Babička ani nestihla dokončit větu a dítě jí zavřelo dveře před nosem. Zůstala stát za dveřmi jako opařená. Nevěří svým očím. Dítě se mezitím vrací do pokoje, kde je zbytek rodiny.
„Kdo to byl?“ ptá se dítěte tatínek. „Ale, nějakej votrava,“ odpovídá s nadhledem dětem vlastním dítě.
Po nějaké chvíli se babička oklepe a znovu zazvoní.
„Ale vždyť tam někdo je!?“ nedá se tatínek. „Ale nikdo tam není,“ stojí si na svém dítě.
Tatínek jde otevřít. Za dveřmi najde uplakanou babičku…

Tento příběh jsem nedávno vyslechl na jednom z našich setkání. A protože jsem pravděpodobně neslyšel lepší ukázku na téma cukru jako motivační metody, požádal jsem autora, zda bych ten příběh mohl na tomto blogu převyprávět.

Problém cukru jako motivačního nástroje spočívá v tom, že člověk obvykle neudělá nic moc víc, než za co dostane cukr. Navíc s jídlem roste chuť a hodně lízátek dokáže zkazit zuby.

Rozhlédněte se také u vás po firmě, doma nebo ve škole. Pravděpodobně si všimnete podobného mávání všemožnými lízátky. V zaměstnání jsou součástí mzdy velmi často i jednorázové odměny (někdy nazývané bonusy nebo prémie). Stává se běžně, že se firmě nedaří nebo se rozhodne systém odměňování změnit. Peníze nejsou a lidé jsou demotivováni. Jako to dítě jdou otevřít (do práce), tam zjistí, že babička nemá lízátko (nebudou odměny), tak zavřou dveře a jdou pryč. Fyzicky většinou z práce neodcházejí, duševně (v myšlenkách) jsou ovšem často mimo. Následkem „bytí mimo“ jedou na promile plynu. Práce, za kterou čekali lízátko a nyní jí mají dělat „zadarmo“, je jim tak často ukradená.

Problém cukru jako motivačního nástroje spočívá v tom, že člověk obvykle neudělá nic moc víc, než za co dostane cukr. Navíc s jídlem roste chuť a hodně lízátek dokáže zkazit zuby.

Problém biče (druhý oblíbený motivační nástroj) spočívá zase v tom, že se ho mnoho dnešních mladých svobodných lidí už nebojí. A ti, na které ještě funguje, obvykle udělají vše, aby se biči vyhnuli. Ale nic víc.

Proto si myslím, že je to s lidmi v 21. století třeba zkusit jinak. Hlavně je přestat balamutit lízátky a jiným cukrovím, vyhrožovat bičem a začít skutečně vést.