Snímek obrazovky 2014-06-01 v 12.02.46

Osobně moc nevěřím na koncept „snů a jejich plnění“ (á la Americký sen), ale minulý týden jsem si jich pár splnil. Přesněji řečeno, začalo se dít něco, co jsem si do té doby pouze představoval, plánoval, o čem jsem si dlouho pouze teoretizoval (např. můj projekt Kde domov můj?). Zažil jsem tři události, z kterých mám pocit, že začínám (po letech) žít ve společenství (komunitě) podobně smýšlejících lidí.

Ač se to v dnešní době nemusí zdát, člověk je stále „stádní“ živočich. Potřebuje svoji smečku. Pokud ji nemá, je „na prášky“ (viz Proč potřebujeme společnost?). Základním opěrným kamenem naší dnešní společnosti je ale individualismus a „prášky“ proto potřebuje stále větší počet lidí. Tyto prášky mají tisíce podob – hromadění věcí, vydělávání a hromadění peněz, honění zážitků, nakupovanání, horečnatá činnost, různé formy závislosti a samozřejmě i „pilulky“. Celkem logicky. Pokud uvnitř něco chybí (např. právě ona sounáležitost, pocit sdílení a součásti většího celku) je třeba to doplnit zvenku.

Člověk je „stádní“ živočich. Potřebuje svoji smečku. Pokud ji nemá, je „na prášky“.

Fascinuje mě, jak moc se člověk v životě vrací tam, kde už jednou byl. Já v „komunitě“ totiž dlouho žil. Nikdy jsem tomu tak ale neříkal. Jako malé dítě u nás na sídlišti, ve své (tenkrát velké) rodině, ve školách… všude tam byla ona sounáležitost, kterou cítíte, když jste obklopení podobně naladěnými lidmi. Po dvacítce jsem se ale rozběhl do krysího závodění a důležitější než spolu-bytí pro mě začal být úspěch, kariéra, peníze a věci. Braní začalo mít navrch před dáváním. Začal jsem lézt po žebříku, který přede mně postavila společnost – v bláhově naději, že když vylezu, budu NĚKDO.

Rozumět tomu, jak funguje lidské společenství (ať už mu říkáme komunita, parta nebo třeba smečka) je podstnou součástí umění života.

Pak jsem ale poprvé vyjel do Mali, zastávkovalo mi tělo, narodila se nám Valérie, přečetl jsem si Bowling alone a začalo mě docházet že „MY“ je mnohem, mnohem víc než „JÁ“. A že MY je naše přirozenost. Že když trávíme čas v blízkosti podobně smýšlejících lidí, je nám zatraceně dobře. Začal jsem si všímat, jak moc jsme se v tomto klíčovém aspektu života nechali dnes zmást. Zajímavé, že mě k tomuto poznání dovedlo do velké míry i zkoumání svobody v práci. I zde jsem si začal všímat, že skutečně funkční firma je uvnitř vždy komunitou podobně smýšlejících lidí (viz Instituce vs. komunita). Snad nejvíc za toto poznání děkuji svému kamarádovi Papovi a své dceři Valérii. U Papy v Mali jsem si všiml toho, co je přirozené a jaký vliv má společenství na radost a zdraví. Díky Valérii mi došlo, že zavřít se s dítětem do bytu a neznat většinu sousedů je podobně absurdní jako kdyby se třeba ryba snažila běhat.

„Zavřít se do bytu“ a neznat většinu sousedů je podobně absurdní jako kdyby se třeba ryba snažila běhat.

Možná proto, že mi na vlastní kůži došla důležitost tohoto aspektu života, a že jsem na to tak dlouho čekal, z toho mám tak velkou radost. Navíc se to ne vždy sejde tak najednou jako tento týden. Ve středu jsme se sešli u nás ve škole (Montessori na Beránku), abychom se pobavili o tom, co naše škola je a co není, za čím si stojí (viz fotka níže). Myslím si, že podobnou diskuzi by měla čas od času otevřít každá lidská skupina – ať škola, firma či třeba i rodina. Slovy těžko popsat, co taková diskuze může přinést. Dle mého je to třeba zažít.

Photo2227

V sobotu jsme pořádali naši první Komořanskou sousedskou slavnost – fotky viz zde. S cílem poznat se lépe se sousedy v naší čtvrti. Zase, slovy těžko popsat. U nás jsem nidy nic takového nezažil. Jen jsem o tom slyšel v rámci Zažít města jinak. Přišel jsem si jako někde ve Španělsku, Francii nebo v Itálii… prostě tam, kde se žije mnohem víc venku než u nás. Nadchlo mě vidět a zažít, že to jde i u nás. 20.9. pokračujeme. Mimochodem mě napadlo, že podobná slavnost nemusí být pouze sousedská, ale že může udělat divy třeba i mezi kolegy v práci.

Snímek obrazovky 2014-06-01 v 12.03.21

No a do třetice – včera jsme uklízeli a malovali sklep (viz fotka níže nebo více zde), který se má stát „odběrným místem“, kam nám sedlák Miloš Kurka bude každé pondělí vozit zeleninu – v rámci vznikající KPZ-ky (pokud jste z okolí a chcete se přidat, napište mi – tomas@peoplecomm.cz). I tohle mi přijde zatím těžko uvěřitelné – že se parta lidí může dohodnout, že chtějí vědět co jedí, najdou si zemědělce, s ním se domluví a pak si jednou za týden jedou pro zeleninu. Podpoří tím správnou věc, společně něco zažijou a mohou si zkusit, že vzít zodpovědnost za svůj život nemusí být zase tak obtížné.

IMG_5839

Tolik trojice mých komunitních zážitků z min. týdne. Je super si sáhnout na něco, co člověk dlouho vymýšlí, plánuje, spolu-organizuje. Hlavně si ale stále častěji myslím, že jednu oblast života není možné pochopit v izolaci od jiných. Svobodu v práci tak není možné zažít bez svobody v dalších oblastech života. Pracovní svoboda – jak už jsem psal – stojí do velké míře na principech společenství. Osahat si fungování společenství v jiných oblastech může potom v práci dokonale otevřít oči.