Už je to nějaký pátek, co jsem si poprvé všiml, že naše první firma je pro většinu z nás rodina. Táta s mámou jsou naši první šéfové, sourozenci první kolegové nebo konkurence (podle toho, jak to kdo pojme). Tam se naučíme, zač je toho loket. Druhým kolem je pro většinu z nás škola. Ta tradiční funguje ještě dnes jako tuhá hierarchie 50. let minulého století.
Naštěstí se svět vzdělávání mění jako máloco. Minule jsem psal, co všechno se můžeme naučit od Montessori. Minulý týden jsem dával do školního blogu zprávu z mé návštěvy v jeruzalémské Sudbury předminulý čtvrtek. Nebudu to dávat zbytečně do dvou blogů, a tak se na to podívejte tam: Škola, kterou (spolu)řídí děti. Vřele doporučuji. Já byl jako v Jiříkově vidění. Zjistil jsem že to o čem zatím pouze čtu, opravdu existuje.

Sudbury je pro mě, podobně jako Summerhill, ta SVOBODNÁ FIRMA. Obě školy fungují na principu přímé demokracie, ve které mají pětiletí stejná práva jako šedesátiletí (přeložte si to do firemního slangu jako to, že zaměstnanci mají stejný hlas jako management). Hlas žáčka má stejnou váhu jako hlas ředitele. Doslova. Do písmene. Vy kteří přemýšlíte o tom, jak budovat svobodnější organizace (firmy, ve kterých mohou být lidé lidmi a věnovat se tomu, čemu se opravdu věnovat chtějí), zvažte, zda nenastudovat právě třeba Sudbury, Summerhill, Waldorfské nebo Montessori školství. Myslím, že je tam toho pro nás víc než by se mohlo zdát.

Gary Hamel (Na čem dnes záleží) doporučuje učit se především mimo branži – například od měst, zájmových skupin, místních komunit nebo právě od tzv. alternativních škol.

Často se musím usmívat snaze lidí z firem učit se od firem výhradně ze svého oboru. Co se ale může naučit automotive (nebo IT, banka, výrobce bot,..) od jiného automotive, IT, banky, výrobce bot.., když fungují všichni víceméně stejně. Gary Hamel často doporučuje, ať pro inspiraci chodíme mimo svou branži, na okraj společnosti, jinam. Ať se učíme od měst, zájmových skupin, místních komunit nebo právě od tzv. alternativních škol. Škoda, že mnoho našinců tyto možnosti ve velkém přehlíží. Těžko tak kdy vykročí vlastní cestou. Spíš jen zůstanou šedým odrazem toho, co je v té které branži běžné.

Máme štěstí, že žijeme v dnešní době. Internet je plný informací a my žijeme v době a části světa, kdy nám nikdo nebrání si je posbírat. Myslím, že jen otázkou času než všemu, co se dozvídáme skutečně porozumíme a společnost přebudujeme tak, aby byla šťastná a zdravá, tedy udržitelná.

Jinak jsem přesvědčený o tom, že změna musí přijít odspodu. Nehledal bych ji u politiků, u státu a už vůbec ne u velkého byznysu. Vždy si vzpomenu na Ghándhího okřídlené: „Buďte změnou, kterou chcete vidět ve světě.“ Jestli může něco změnit svět je to na prvním místě změna našeho přístupu k dětem – od našeho pohledu na ně jako na prázdné nádoby, které je nutné naplnit, tj. vychovat, vzdělat, zcivilizovat a podřídit si je. Když pozoruji, kolik rodičů svůj pohled na děti mění, kolik jich nechává děti v domácím vzdělávání, kolik se jich spojuje v komunitách, kolik jich zakládá vlastní svobodnější školy, raduju se a cítím takový zvláštní klid, který rozhodně nemám, když se podívám do toho, jak funguje velký byznys a politka. O tom je vlastně i to moje video-zamyšlení nahoře, které jsem točil v Tel Avivu na oslavu naší poslední knihy Svoboda učení. Nějak mi tam došel ten zvláštní kontrast nekonečného konfliktu na jedné straně a neuvěřitelného rozmachu svobodných škol na straně druhé.