Jaro je u nás tradičně obdobím sešlostí. Poslední byl už třetí sraz naší širší rodiny – viz foto v úvodu (o loňském více zde). Před měsícem jsme se sešli se sousedy (o tom více zde). Oba srazy pro mě byly mimo-řádné – tím, že jsem je pořádal naposled.

Do organizování podobných srazů jsem se pustil naplno před čtyřma lety potom, co jsme se nastěhovali do našeho nového domova v Komořanech – v době, kdy jsem měl už jasno v tom, že člověk potřebuje žít tam, kde bydlí, a že jsou to právě především blízké vztahy, co tvoří domov. Stejně tak blízké vztahy jsou tím, co tvoří rodinu.

V té době jsem měl už jasno v pár věcech:

1) V tom, že to hlavní, co mohu předat svým dětem je síť vztahů, o kterou se budou moci opřít, když bude třeba.

2) V tom, že hlavním důvodem dlouhověkosti a pocitů štěstí kdekoli na naší planetě je na prvním místě síť blízkých vztahů se sousedy i v rámci rodiny.

3) Věděl jsem, že i v naší tradici už třeba Sigmund Freud radil, že šťastný život vyžaduje „Lieben & Arbeiten“ neboli blízké vztahy a smysluplnou práci.

4) V tom, že vědci potvrzují, že k uspokojení potřeb jednoho dítěte potřebujete 2,75 dospělého. Došlo mi, že v dnešní moderní rodině – dvou uhoněných rodičů – vychováte tak akorát dalšího závisláka.

5) V tom, že dnes tolik rozšířený „mýtus cizích lidí“ je sice skvělý vynález pro dnešní ekonomiku stojící na růstu, ale že je to peklo pro blaho a zdraví lidí.

Prostě mi bylo jasné, že bez sítě dalších lidí, bez tzv. „rozšířené rodiny“ to prostě už nepůjde.

V Aténách mi došlo, že bez sítě rodiny a sousedů by byly milióny Řeků nejspíš na ulici. Zároveň vím, že „Řekové jsou napřed“ – tj., že to, co se stalo jim, stane se nejspíš i nám.

Potom, co jsem se vloni na podzim vrátil z Atén, pochopil jsem, že bez sítě rodiny a sousedů by byly milióny Řeků nejspíš na ulici. Řekové jsou přitom ve vývoji před námi – to, co se stalo Řecku se stane velmi pravděpodobně i nám – i náš stát se nejspíš dostane do úzkých a předstane plnit svou funkci. I u nás zmizí mnohá pracovní místa. Na rozdíl od jižních národů ale my Češi na vztahy nedbáme. Každý „si hledíme svého štěstí“, vyděláváme na život a když něco potřebuje, jdeme si to koupit (místo toho, abychom sdíleli, vyměňovali nebo si toi udělali sami).

Jakákoli sešlost, která boří tolik rozšířený a tolik toxický „mýtus cizích lidí“ a sbližuje lidi se počítá.

Jakákoli sešlost, která boří tolik rozšířený, toxický „mýtus cizích lidí“ a lidi sbližuje, se počítá. To byl důvod, proč jsem jejich pořádání věnoval poslední čtyři roky takový díl svého života. Kromě těch sousedských a rodinných, to byly především rodičovské besedy ve škole mých dětí Na Beránku (např. zde) a potom různá profesní setkání (např. zde).

Můj kamarád Jarda Lenhart říká: „Každý máme nějakou úlohu. Pokud se jí nevěnujeme, je třeba aby to někdo dělal za nás.“ Mám pocit, že mojí úlohou rozhodně není organizovat sešlosti. Nejsem v tom dobrý. Nebaví mě to. Dělám to jen proto, že cítím, jak důležité to je a protože se k tomu nikdo jiný nemá. Jenomže, víte jak to je… Když děláte, co vás baví, jste pobavení, když děláte, co vás unavuje, jste unavení…

„Každý máme nějakou úlohu. Pokud se jí nevěnujeme, je třeba aby to někdo dělal za nás.“ Jarda Lenhart

A já letos došel do bodu, kdy jsem se rozhodl z některých mých aktivit vycouvat. Z těch, které se mi nepodařilo roztleskat. Z těch, z kterých jsem byl dlouhodobě unavený:

1) Z Besed ve škole. Ty jsem pořádal proto, abychom se s našimi rodiči mohli pravidelně potkávat nad složitými tématy doby. Mívali jsme narváno. Rodičů tam ale většinou bylo míň než, co by jeden na prstech obou ruk napočítal.

2) Sousedské sešlosti se mi zošklivily potom, co jsem před tou poslední volal měsíc dopředu s prosbami o pomoc a nakonec to celé dával dohromady se dvěma šedesátníky a dvěma vrstevníky. Většina sousedů jela raději na výlet.

3) Naše rodinné sešlosti. Zjistil jsem, že máme v rodině tolik křivd a křivdiček, že pro mnohé členy je vidět se s ostatními to poslední, co by chtěli dělat. Mnozí z těch, kteří nakonec přijedou z toho setkání mají pramalou radost.

Nic není černobílé a každé setkání přinese něco kvůli čemu ho stálo za to svolat. Jenomže já když o tom přemýšlím, cítím, že pro mě budou lepší setkání v menším, s těmi, kteří o to opravdu stojí. Přece jenom, mohu-li si vybrat, budu raději pobavený než utahaný.

Takže tak.

P.S.1: Buďme ve spojení – nejlíp přes fejsbuk nebo newsletter – říkám mu „Zprávy ze života“ – minulý týden jsem posílal č. 9. zde.

P.S.2: Mrkněte na další blogy, kam též přispívám: o budoucnosti podnikání (Slušný blog), o sousedské pospolitosti (Doma v Komořanech) nebo o dětech a vzdělávání (Monte blog).