V minulém článku jsem se rozplýval ze Svobodné firmy – z dvoudenní výměny zkušeností s tématem fungování firem bez byrokracie a formální hierarchie. Dnes se potřebuji rozplynout ještě i z prvního setkání z letošního cyklu Silných stránek. To mě taky úplně nadchlo. Došla mi tam hromada věcí na téma, kdo jsem a kam se v životě vydat dál a celé mi t moc sedlo. Zde je sedm bodů, které mě na tomto dvoudnu (i v následných dnech) nadchly. 

1. Kostel: Možná jste již narazili na moji metaforu kostela. Psal jsem o tom i v Poctě Mílovi. Naše workshopy (a obzvlášť téma jako Silné stránky) jsou pro mě důležitým „kostelem“. Místem, kdy mám možnost se společně s lidmi zastavit a zjistit, kam se třeba posunul můj „důlek“, připomenout si či poznat zase o kus lépe, kdo jsem a obrovsky se inspirovat příběhy ostatních a též nebo možná hlavně v tom pomoci dalším lidem.

2. Totalitní režimy. Příběhy, které jsem tam vyslechl, nepřevyprávím ani z části. Možná něco málo zachytíte v krátkém, amatérském video – sestřihu, který jsem z toho udělal – viz nahoře. Každopádně – co mě se týče – já už dlouho cítím, že se můj důlek posouvá, možná se rozšiřuje, možná mi vznikají důlky další… V jednom cvičení jsem si proto sepsal tři kružnice (níže). První obsahuje „moje témata“ (kdo jste četli Peníze, nebo život? víte, jak je téma důležité). Snad to hlavní „AHA!“ je pro mne to, že jsem si po dlouhé době  pojmenoval, že můj zájem (co se týče nových forem práce a podnikání) je možná poněkud širší než dnes. Pálí mě nesvoboda, perzekuce, konformita, násilí, ponižování, netolerance,… obecně totalitní, ne-demokratické režimy. Fyzicky mě bolí. Nemohu je snést. Spojilo se mi, že mám identické pocity při návštěvách Guinei-Bissau, Běloruska či Palestinských území jako když přijdu do České spořitelny, České pojišťovny či třeba do T-Mobilu. Stejně tak trpím v klasické povinnostní ohlupovací škole nebo v rodině, kde dospělí běžně ponižují děti. Na profesní a firemní svět jsem se zaměřil proto, že jsem strávil už skoro polovinu života ve firmách, a též proto, že změnu přístupu k práci a k podnikání považuji za jednu z nejpodstatnějších podmínek cesty k radostnější a zdravější společnosti.

IMG_1078

3. Lidi a sdílení. Druhá a třetí kružnice znamenají mojí vnitřní, hlubokou potřebu chápat,  probírat, spolu-tvořit, sdílet. Prostě, cokoli dělám nemohu a nechci dělat sám. Potřebuji o svých tématech diskutovat, naslouchat, hledat společné jmenovatele, posouvat se společně v porozumění dál. Co se týče sdílení, velmi silně mi vystupuje potřeba reportáže. Mám pocit, že vidím některé neblahé jevy, které mnoha jiným unikají a zdá se mi, že je umím i pojmenovat. Jsem-li třeba na cestě po Paraguayi, cítím obrovskou potřebu sdělit své dojmy z nikdy nekončících prohlídek a podobných obtěžování. Po schůzce na pobočce Kooperativy, po telefonátu s lidmi z GTS či po návštěvě Tesca potřebuji reportovat o lhaní, manipulaci a porušování lidských práv (a divit se tomu, co si český či slovenský člověk neachá ještě v roce 2013 líbit). Stejně tak když mi kamarád vypráví, že jeho dítě dostalo v roce 2013 od učitelky ve škole poznámku „Je pomalý.“, chce se mi brečet… Tak to v sobě mám.

4. Nová témata. Kromě totalitních režimů pozoruji již delší dobu, jak moc mě to táhne do dalších (asi) pěti míst. Fascinuje mě komunitní život. Snažím se studovat funkční společenství a chápat, co je odlišuje od těch nefunkčních. Zahradničení, především městské, komunitní, na principech permakultury. Zjara zakládám po letech svoji vlastní, městskou zahradu. „Zahrabat si v zemi“ a pozorovat život rostlin (ideálně i zvířat), to je takový malý orgasmus. Sběr bylin a divoce rostoucích rostlin. Tohle mám asi po babičce. Letos jsem po letech strávil hromadu času po loukách, lesích, remízcích – na mateřídoušce, jitrocelu či šípku. Konzervace potravin – to bude asi též babička a maminka. Letos jsem si poprvé naložil vlastní zelí, vařili jsme hromadu marmelád a pár kompotů, sušili jsme, mrazili. Super.

5. Místo. Co se týče našich workshopů, pořádali jsme je dlouho v aletrnativních školách a místech jako je Jedličkův ústav, Olivova dětská léčebna nebo (jednou) dokonce věznice Mírov. Proč? Protože pobyt “mimo dráhu” byl vždy součástí programu a celkového zážitku. Pak jsme jezdili chvíli do hotýlků a penzionů nebo zůstávali v Praze. Hotýlky a jejich oblíbená filozofie “12 lidí = 12 koláčků” nás ale nechávaly až příliš v zóně komfortu. Lidé spolu sice strávili večer, ale pak se odebrali do svých pokojíčků a nic. A workshopy v Praze? To je snad nejhorší ze všeho. V pět/šest večer zlomíme tužku a jdeme domů. K prdu. Minulou středu jsme se poprvé odhodlali k něčemu, o čem jsme dlouho jenom dumali. Pronajali jsme chatu. Sezení na gaučíku nebo ležení na peci, starost o topení, společné zajištění a příprava jídla, absolutní svoboda v tom, kde, co a jak děláme, pár společných pokojů (nikdo nespal na pokoji sám) udělaly divy. Dokonce bych se nebál říct, že jsem se ještě na žádném kurzu/workshopu necítil tak dobře. Samozřejmě klíč jsou lidi a ti se nám sjeli fenomenální. Stejně si myslím, že místo hraje obří úlohu. Třeba i to, že jako chronicky nevyspalý rodič malých dětí jsem se léta nevyspal 11 hodin v kuse. Ještě teď z toho žiju.

6. Knížka – Poprvé v historii jsem se nemusel zabývat teorií – stejně jako na Svobodné firmě, kdy se lidé dopředu seznámili s teorií i zde si každý přečetl metodickou část z knihy Peníze, nebo život? a mohli jsme pouze dumat, debatovat a být.

7. Bratislava – Zhruba po dvou týdnech od prvního setkání na chatě se konala bratislavská Sloboda Naživo. Představte si, že valná většina lidí, kteří se letos Silných stránek účastní se rozhodla, že do Bratislavy vyrazí společně. Pronajali si v centru města společný byt a jeli společně vlakem – jako staří kámoši a já dumám, jak je možné, že si právě tato parta tak moc sedla.

No, nadchlo mě to natolik, že už se nemohu dočkat ledna a března, kdy s touto skupinou pokračujeme. Chci ale víc, a tak jsem se rozhodl vypsat další Silné stránky už na jaro – uzavírka přihlášek je 15.3. Pouze pro 10-12 účastníků (přijde mi, že to je nejlepší počet). 3x dvoudenní setkání a celkem tři mezidobí, dohromady cca 1/2 roku společné práce. Cena vychází na velmi příznivých 2666,- na den setkávání – dohromady za půlrok 16 tisíc Kč + dph. Více informací i přihláška jsou ZDE + dva články/videa k tématu: Silné stránky v praxi, 1/2 rok na nalezení důlku. Pokud máte chuť dát si půlrok na ujasnění otázky kdo jste a kam v životě jdete, přihlaste se. A já se budu těšit, že z toho zase za čas vyrobím podobný článek :-)