Tak vám sedím v autobuse z Ithacy do New Yorku a mám pocit, že to, co jsem v Ithace zažil mi bude ještě dlouho docházet. Vydal jsem se tam v rámci naší knižní cesty po USA za autorem Budoucnosti organizací, která mi naprosto učarovala (a se mnou i statisícům lidí po celém světě). Frederic do New Yorku nejezdí, a tak za ním musím já :-).
Z předchozí komunikace s ním jsem měl dojem, že máme dost společného, a že by to mohlo být fajn. Neměl jsem ale vůbec tušení, do čeho jedu, proč se vlastně Lalouxovi do USA přestěhovali, co tam dělají a co tam na mě tedy čeká. 

Celá ta cesta byla o to tajemnější, že prakticky na všech místech, kde jsme se tady v USA zastavovali na Frederica přišla řeč – jako by všechny ty firmy propojoval – zmiňovali ho v Patagonii, v Zapposu i v B Corp. Nikdo ale netušil, jak se vlastně má, co v Ithace dělá nebo na čem pracuje. Když jsem si to seskládal dohromady, vlastně jsem se sem tak trochu těšo-bál.

Buď jak buď – autobus z New Yorku mě včera v Ithace vyplivl na obřím parkovišti před Cornellskou fakultou veteriny o poznání dřív (o půl páte odpoledne) než měl a já tak přes 3/4 hodiny přešlapoval ve sněhu v naději, že Frederic dorazí…. neměl jsem na něj totiž ani číslo (neřkuli, že v USA s sebou nemám telefon) ani adresu, jen příslib, že mě vyzvedne.

Proč Ithaka?
Nakonec dorazil oprýskaný minibus a v něm rozesmátý Frederic v černé prošívané bundě. Z parkoviště je to k nim okolo dvacet minut – spousta času zjistit, kam jsem to vlastně přijel… to samé platí samozřejmě i pro Frederica – taky dost času vyptat se, koho si to vlastně pozval domů :-). Moje první otázka byla, co ho vlastně do USA přivedlo. Učí na Cornellu?? Nebo proč jsou právě v Ithace?? Skoro jsem vypadl z auta, když mi řekl, že důvodem je místní ekovesnice – Ecovillage Ithaca, kterou si s rodinou vybrali za svůj nový domov, a že se rozhodně nemají v plánu vracet. (Kromě toho, že Ithaca je příjemný univerzitní městečko, v mnoha oblastech jsou tu napřed – např. už od roku 1991 provozují vlastní lokální měnu Ithaca hours nebo tu mají (na 30 tisíc obyvatel) tři Montessori a jednu Waldorfskou školu).

Co-housing
Co-housing (ať už formou ekovesnice či jinak) aneb domov postavený na blízkých sousedských vztazích byl dlooouho :-) můj sen. Dvakrát jsem se snažil cohousingovou komunitu založit, léta jsem téma komunitní bydlení vydatně zkoumal, psal do dvou blogů, vloni jsme o tom točili s českou televizí dokument s názvem Sousedé na míru (celkově jsme s ČT toto téma točili už třikrát). Shodou okolností pro mě byla ekovesnice v Ithace před lety velkou inspirací. Ideálem. Vůbec by mě nenapadlo, že se tam někdy dostanu. Navíc jen tak mimoděk. Nečekaně… cesty páně jsou prostě někdy nevyzpytatelné. Což?

Frederic mi dnešek dopoledne domluvil schůzku se zakladatelkou Liz Walker – to nešlo minout :-). Dodnes nechápu, jak může někdo něco tak velkolepého vybudovat na zelené louce. Liz mi přes hodinu vyprávěla, jak to všechno vzniko, já hltal každé slovo a popsal jsem při tom další blok. Kromě toho mám od ní jednu ze dvou knih, které napsala. Kdybyste někdo chtěli půjčit, je u mě:-).

Proč ekovesnice?
Když se Lalouxovým narodil před sedmi lety syn Raphael, začali pociťovat, že život ve městě (v Bruselu), kde byli obklopení neznámými lidmi není vůbec to, kde by jim bylo dobře. Začali se proto rozhlížet po cohousingových projektech a ekovesnicích v Evropě a protože tam nic vhodného nenašli, rozhodli se nakonec pro kultovní Ithacu.

Mají tu krásný, prostorný, pasívní dům, z přírodních materiálů (viz foto níže – jeden v té řadě). Ve vesnici je celkem 100 domů, 250 obyvatel všech věkových kategorií, z toho 75 dětí. Je rozdělená do tří „čtvrtí“ s tím, že každá má tzv. společný dům (viz fotka níže), kde je velká jídelna, prádelna, knihovna, ping-pong, sauna, nespočet místností, kde je možné si hrát, cvičit jógu, číst knihy, debatovat se sousedy nebo si jen tak zalézt, případně ubytovat hosty, kteří se vám nevejdou domů. Lalouxovi například nevlastní auto – několik rodin se dohodlo, že budou dvě auta sdílet (Chápete? V Americe?). Součástí vesnice je farma a sousedi jsou součástí KPZ-ky. Moudrý systém!

Třikrát do týdne je tu společná véča (pro zájemce – nikdo nikoho do ničeho nenutí) s tím, že se obyvatelé střídají v tom, kdo vaří – vždy v týmu čtyř lidí – hlavní kuchař a tři asistenti. Děti tu mají přirozenou síť tet a strejdů, desítky dospělých vzorů a jistotu milujích vztahů – přirozená „rozšířená rodina live“. Rozesmálo mě, když mi Frederic vykládal, jak se o víkendu malý Raphael probudil dřív, sám se oblékl a vyrazil (sám!) ven na běžky (ty si umí sám nasadit). Okolo sedmé ráno. Na kuchyňské lince nechal na Á čtyřce nakresleného sněhuláka jako vzkaz, že šel ven. Jde to. Funguje to.

Přijeli jsme domů, Frederic se pustil do vaření a já myslel, že mu pokrájím zeleninu. Jenomže na mě skočil Raphael s tím, že s ním musím skládat puzzle. Ty mu přinesl Frederic z tzv. reuse místnosti – což je prostor ve společném domě, kam můžete dát cokoli, co nepotřebujete a vzít si naopak to, co se vám hodí. A tak jsme s Raphaelem skládali přes hodinu vánoční puzzle a já fascinovaně poslouchal, jak po půl roce v USA mluví naprosto plynule anglicky. Jako typické extrovertní dítě samozřejmě nezavřel pusu. Jo a tátovi říká “Fred” :-). Tak jsem se zaradoval, že nejsem sám.

U Lalouxových doma
Heléne Gerin, Fredericova manželka – mimochodem též spisovatelka (autorka dvou knih o komunikaci s miminky – např. J’ai tant de choses à dire) právě pekla plnou (obří – na krocany stavěnou – americkou) troubu mufinů a mně na tom došlo, že když už tu něco vaří/pečou, udělají toho zpravidla víc – pro sousedy (a naopak – když sousedi pečou, upečou zase pro ostatní). Když k tomu přidáte ty tři společné véči týdně, tak vlastně místo 7 vaření do týdne vaříte 3 – 4 krát. I míň. Kromě toho, je to mnohem pestřejší a nápaditější, než když vaří jeden člověk. A do toho připravovat jídlo pro/s blízké/kými lidi/lidmi je vždy dokonalý zdroj oxytocinu – hormonu důvěry a jistoty. Freud by jim zatleskal – věnovat se smysluplné práci, obklopeni blízkými lidmi je zaručený recept na štěstí. Moudrý systém!

Připravovat jídlo pro blízké lidi je vždy dokonalý zdroj oxytocinu – hormonu důvěry a jistoty. Freud by tomu zatleskal.

Uspávání a cesta do školy
Jako pozorovatel jsem si naprosto užil večerní uspávání dětí a následně i ranní „úprk“ do školy. Oba – jak tříletá Naomi tak i sedmiletý Raphael chodí do místní Waldorfské školy/školky. Asi jsem jim krapet narušil režim – Naomi usínala na pětkrát a Raphael si ráno stěžoval, že ho ségra celou noc budila, a že se vůbec nevyspal. Ráno mě nadchlo, že jsme děti doprovodili – společně s jinými rodiči – k tomu obouchanému minivanu, kterým mě včera Frederic vyzvedl. Jeden z tatínků odvezl všechny děti do školy. I v transportu se tu střídají. Pro děti je to zážitek – na společnou cestu se prý těší ze všeho nejvíc. Moudrý systém! P.S.: Škola jim začíná od 9:00, a tak není třeba vstávat ve vražedných 6:30 jako vstáváme my doma – viz V kolik byste vstávali?.

Nechce se mi spát!
Doma chodím spát nejdýl do desíti. Tady v USA jsem z toho přejíždění, maratonu schůzek, mizernýho „junk“ jídla a nedostatku spánku vyplivlý, a tak bych usnul snad i v osm. V Ithace jako bych se trochu zapomněl… v jednu chvíli vyděšeně koukám na hodinky, které ukazují něco po jedenácté večer. Nebýt toho, že Heléne začala viditelně zívat, vykládali bychom dál. Říká se, že dobrá konverzace je jako dobrý kafe. Včera jsem si to zase připomněl – moc jsem toho nenaspal, ale přesto jsem se ráno probudil na 110% :-) svěží. Doma se někdy ráno budím rozlámaný. Dalo by se to vyřešit tím, že si před spaním naservíruju víc dobré konverzace? Budu to pozorovat…

V Patagonii, v Zapposu nebo v B Corp o Frederickovi mluvili jako o guruovi, o zázračném talentu, který si všiml něčeho, co nám ostatním unikalo, co jsme nebyli schopní vidět, natož pojmenovat.

To je divný se teď takhle loučit…
Probrali jsme neuvěřitelně věcí. Do šířky i do hloubky. A to já vždycky žasnu, jak je možné s některými lidmi napoprvé mluvit zcela bez třináctých komnat. Bylo mi líto, že u toho nemůže být Péťa – moje manželka (do Prahy se vraceli už v pondělí z Vegas :-(… ).
Dnes dopoledne to pokračovalo a já kvůli tomu málem nestihl autobus. Viděli jsme se poprvé v životě a já měl dojem, že jsem u kamarádů, které znám léta. Nechápal jsem, jak je možné, že máme tolik společného (ať už to byly názory na výchovu, rodinu, vztahy, na to jak žít, jak pracovat,… nebo knihy, které jsme četli). Když jsme se loučili, Heléne říká: „To je divný se teď takhle loučit…“. Kývu a je mi zvláštně steskno. Hlavně Raphael mi bude chybět. Neuvěřitelný dítě… :-).

Frederic mi ještě na parkovišti napsal do svý knížky (CZ verze) tohle pěkný věnování:

Bonusový život
Nevěděl jsem, že Frederic měl přes osmi lety těžkou nehodu (propadl se střechou, kde zachraňoval kočku ze sedmi metrů), kterou stěží přežil. O svém současném životě tak mluví jako o „bonusu navíc“. Bavili jsme se o tom, že nebýt moderní medicíny, ani jeden z nás by tu dneska už nebyl. Zajímavé uvědomění v tom, jaký dárek jsme vlastně dostali… Myslím, že i to přispělo k té neuvěřitelné pokoře, která z něho sálá. Ta nehoda napomohla i tomu, že v sobě (jak to sám nazval v rozhovoru, který jsme dnes ráno natočili – níže) pocítil určitý smutek a prázdnotu z toho, čemu se věnoval do té doby (poradenství bankám a dalším nadnárodním firmám) – z toho, že jsou zorganizované jako stroje, v kterých není možné žít a jejichž prospěch ostatním ječasto velmi, velmi diskutabilní. To ho přimělo k tomu, že začal hledat organizace, které jsou ve vývoji dál, a to ho nakonec dovedlo k tomu, že napsal svou fenomenální knihu.

Marketing (Budoucnosti organizací)
Ten večer a dopoledne padalo jedno „aha“ za druhým. Jedno z těch velkých je rozhodně to, že Frederic napsal knihu, která zcela zásadně mění pohled na fungování organizací, na management a která ukazuje cestu v tom, jak podnikat v budoucnosti. V Patagonii, v Zapposu nebo v B Corp o něm mluvili jako o guruovi, o zázračném talentu, který si všiml něčeho, co nám ostatním unikalo, co jsme nebyli schopní vidět, natož pojmenovat. Naprosto mě odrovnalo, když mi Frederic řekl, že dnes vlastně neví, jak se knize daří, a že se jejím marketingu vlastně vůbec nevěnuje.

Bavili jsme se následně o tom, zda to tak není – v dnešním všudypřítomném „reklamním hluku“, kde všichni pokřikují jako na trhu – lepší…zda není ideálem to, že se kniha šíří výhradně šeptandou, fanouškovsky, že po celém světě vznikají fun kluby, transformují se firmy. Já nevím!? Osobně si myslím, že pokud na marketing nahlížíme – ne jako na manipulativní reklamu v kombinaci s podbízivými technikami – ale jako na vyprávění příběhů, potom může výrazně pomoci šíření myšlenek, které následně přispějí k vybudování lepšího světa pro většinu z nás. Mně to každopádně nepřestává fascinovat a jestli něco – tak právě toto ukazuje na vyjímečnost toho, co Frederik vytvořil.

Není v dnešním všudypřítomném „reklamním hluku“ lepší, že se kniha šíří výhradně šeptandou, fanouškovsky, že po celém světě vznikají fun kluby, transformují se firmy?

Ať tak či onak, Frederic nikoho do ničeho neburcuje, odmítá veškerá veřejná vystoupení a práci se věnuje zhruba 20 – 25 hodin týdně (Reinventing organisation tvoří jen malou část toho, na čem pracuje). Většinu času stráví se svými dvěma dětmi, s Heléne (mimochodem jí pomáhá s jejími projekty), hodně času trává v sousedské komunitě a intenzivně se věnuje i meditacím. Může si to dovolit i ekonomicky, neboť kniha je bohatě je živí.

Neuvěřitelně inspirativní den! Po všech těch schůzkách tady mi to s Fredericem do sebe krásně zapadlo. Jak už jsem psal, ještě dlouho mi bude docházet, co jsem to tu vlastně zažil. Každopádně myslím, že jeho knihu už nikdy neuvidím tak, jak jsem ji viděl do včerejška. Děkuju Pavlovi Valentovi, Nataše Foltánové (mimochodem Nataša pracuje na českém vydání  ilustrované verze knihy) a dalším, kteří nás před rokem a kus propojili. Vážím si toho nesmírně.

Pokud vám též Fredericova kniha změnila život a chcete mi pomoct ji v našich končinách rozšířit, prosím napište mi na tomas@peoplecomm.cz. Jedna z věcí, kterou bych chtěl udělat je požádat čtenáře o kraťoučké video s tím, co jim Fredericova kniha dala a proč ji doporučují. Jinak ocením jakýkoli názor na stránce knihy – tlačítko názory a připomínám, že kniha je k dispozici ve dvou cenově zvýhodněných balíčcích – Nová firma a Nový management.

Díky!

P.S.: Podívejte se též na první část dojmů z firmy Patagonia – Svoboda v práci á la Patagonia. Aktuální akce zde. Chcete-li zůstat v kontaktu, zkuste fejsbuk nebo newsletter.