Člověk je bytost fenomenálně kreativní. Non-stop vymýšlí, co by mu zjednodušilo a obohatilo život. V historii se už ale mnohokrát stalo, že jsme vynálezu zprvu tleskali a ověšovali ho medailemi, abychom proti němu po krátké chvíli burcovali veřejnost, zpevňovali legislativu a pak léta soupeřili s korporacemi o to, jak to vlastně s případnou toxicitou toho či onoho vynálezu je. Mrkněme se dnes třeba na historii cigaret, azbestu nebo DDT. Pak se podívejte na dnešní oděvy, nábytek, potraviny nebo třeba automobily. Nevím, jak vy, já mám pocit, že se točíme v kruhu. S jedním rozdílem. V předminulém a dokonce i v minulém století to bývalo „pár“ látek. Dnešní průmysl už prý ale používá  téměř ke stovce tisíc sysntetických chemikálií. U většiny nemáme ponětí, jaký vliv na lidské zdraví a přírodu mají.

Myslím si, že „za pět minut dvanáct“ v této oblasti už dávno bylo. Je třeba, abychom se zvedli a o podnikání začali urychleně přemýšlet jinak. Doba, kdy v byznysu stačilo maximalizovat zisk v rámci legislativních mezí, je pryč. Do podnikání je třeba dostat lidskost. Je třeba zalarmovat vědce, probudit legislativce a především širokou veřejnost. Kniha Zodpovědná firma patří k nejlepším manuálům na to, jak byznys začít tímto směrem měnit. „Cradle to cradle“ nebo „Upcycle“ je další – viz přednáška Williama McDonougha (nahoře – zapněte si CZ titulky). 

Bývalo to DDT nebo azbest. Dnes jsou to zpomalovače hoření, umělá barviva, dochucovadla, ovoňovadla, prodlužovače životnosti, umělá hnojiva, isekticidy, herbicidy, fungicidy a kýhovíra ještě. Všechny ty látky a výrobky, které je obsahující, nám mají zpohodlnit a obohatit život. Výrobcům mají pomoci předehnat konkurenci a zvýšit zisk. Jaký mají vliv na naše zdraví a na životní prostředí se pomalu (na můj vkus až příliš pomalu) začínáme dozvídat. Pomalu se učíme hledat alternativy a nastavovat podnikání a společnost tak, aby nebyly lidskému zdraví a přírodě tak škodlivé jak dnes jsou.

Myslím si, že „za pět minut dvanáct“ v této oblasti už dávno bylo. Je třeba, abychom o podnikání začali urychleně přemýšlet jinak. Doba, kdy stačilo maximalizovat zisk v rámci legislativních mezí je pryč. Do podnikání je třeba dostat zodpovědnost.

Zdá se mi, že kdo nechápe historii, ten ji velmi pravděpodobně zopakuje. Proto mi přijde užitečné se občas podívat kudy jsme my lidé už jednou šli, abychom si řekli, zda chceme jít stále stejnou cestou nebo jinudy. Proto jsem se rozhodl ve stručnosti popsat historii cigaret, azbestu a ddt. Historii, která ani v jednom případě ještě není u konce. Historii, která by nám v mnohém dnes mohla otevřít oči. Je to historie – ve všech třech případech velmi komplikovaná – proto zůstávám na povrchu.

Kdo nechápe historii, ten ji velmi pravděpodobně zopakuje.

Začněme  u cigárek. Pramatku dnešní cigarety bylo prý možné zahlédnout poprvé už v 9. století na území dnešního Mexika v ústech místních Májů a později i Aztéků. V polovině 19.století se dostala do Francie, kde získala své dnešní jméno (z franc. cigarette) a kde ji následně státní tabákový monopol začal ve velkém vyrábět. Výroba cigaret se rozjela v mnohem větším po roce 1880, kdy Američan James Albert Bonsack vynalezl stroj na jejich balení. Už od roku 1888 se o cigaretách začíná mluvit jako o hřebících do rakve. Především dvacátá léta minulého století v USA jsou pro mě především fascinující historií re-klamy, která z cigaret uděla postupně symbol mužnosti a u žen svobody a rovno-právnosti (viz reklama ’12 vs. 2012). Dnes víme (opravdu víme??), že polovina kuřáků zemře na nemoc související s kouřením a život si zkrátí v průměru o 14 let (zdroj). Důsledky kouření v těhotenství a pasívní kouření na druhé jsou podobně morbidní. Přesto je dnes cigareta (na rozdíl od minulosti doplněná nespočtem toxických dochucovadel a ovoňovadel) stále legálním výrobkem.

Dnes víme, že polovina kuřáků zemře na nemoc související s kouřením a život si zkrátí v průměru o 14 let (zdroj). Přesto je dnes cigareta (na rozdíl od minulosti doplněná nespočtem dochucovadel a ovoňovadel) stále legálním výrobkem.

Azbest (osinek) je světlý až tmavozelený minerál, který se pro svou nehořlavost a do určité míry i žáruvzdornost stal ve své době základem ochranných ohnivzdorných hasičských pomůcek, širokého užití ale nalezl především ve stavebnictví (azbestové nástřiky, izolační desky nebo třeba střešní kritina jako náš eternit) a milovali ho v automobilovém průmyslu. Tento, na jedné straně zazračný, materiál se ale na druhé straně též příliš nemusí s lidským zdravím. Mně osobně překvapilo, že o jeho zhoubném působení na lidský organizmus víme už z doby před Kristem. Už staří Řeci a Římané si prý všímali, že otroci těžící azbest trpěli podivnou chorobou plic. Dál už je historie objevování a zveřejňování toxicity azbestu historií objevování a zveřejňování nebezpečnosti mnoha jiných látek a aspektů lidské činnosti – zde – nebo příklad Asbestosnetwork.

DDT, ve své době zázračný insekticid, poprvé syntetizoval už v roce 1874 rakouský chemik Othmar Zeidler. Až v roce 1939 si jeho švýcarský kolega Paul Hermann Müller všiml, že DDT fenomenálně hubí hmyz. V roce 1948 dostal za tento postřeh dokonce Nobelovu cenu. Od druhé světové války se DDT dostalo na výslunní. Zamilovávalo se do něj postupně stále větší počet zěmědělců a zahrádkářů. Tleskali mu však především v tropech, kde kosil malarické komáry jako nic předtím. V roce 1962 ale vyšla kniha americké bioložky Rachel Carsonové „Silent Spring“ (Mlčící jaro), kde upozorňuje na přítomnost DDT v živočišných tkáních a potravních řetězcích i v lokalitách daleko vzdálených od míst jeho nasazení a na to, že se hromadí v tkáních živočichů a v přírodě se nerozkládá a dál toxicky působí. Kdysi oslavované DDT je tak dnes převážně zakázáno, i když se množí názory, že malárie zabije víc lidí než kolik lidí by zabilo DDT.

Info o dětí okolo mých aktivit si objednejte přes občasný (cca 1 x měsíčně) newsletter a kalendář akcí, kdy je možné se potkat najdete tady.