Chtěl jsem navázat na Jeseník. Mám to rozepsané už dlouho, ale po čtvrtečním Edufóru to potřebuji dopsat. Jedná se o téma životní aktivity. Protože příklady považuji za to hlavní, co potřebujeme, chci ukázat na deset lidí, kteří „nesedí na zadku“ a aktivně utvářejí nejenom svůj život, ale životy mnoha lidí okolo nich.

Je to už pár let, co mi kamarád na ubrousek v kavárně načmáral jednoduchý model pojmenovávající míru aktivity a pasivity, tedy zapojení do širšího života. Přijde mi, že život „nalevo na ose x“, případně “život v Jeseníku” ( = metafora pro stěžování si, nadávání, pasivitu a bezmoc) stojí za starou belu. Život pasívního, nezúčastněného člověka dlouhodobě nepřínáší naplnění a společnosti jako celku neprospívá. Mnohdy neškodí (i když dalo by se polemizovat), ale spíše neprospívá. Vím, máme za sebou léta totality a nyní už dvě desítky let „sníme sen“ tj. spíme a bude tedy nejspíš chvíli trvat než se probereme, i když probouzení už probíhá. Kolik jenom lidí (jazykem inženýrů) okolo nás se na grafu nahoře , posouvá po ose „x“ zleva doprava, tedy od aktivity k pasivitě. Jak moc lidé opouštějí efekt přihlížejícího, přestávají si stěžovat a berou život do svých rukou. Třeba na čtvrtečním Edufóru jsem se naráz ocitl v mítnosti s cca šedesáti lidma na ose x zcela napravo :-). Podívejte se na pár následujících příkladů z mého života plus několik celebrit.

1. Roman Vaněk, Zdeněk Pohlreich, Paul Day – tři kuchaři, kteří by si mohli v klidu vařit a občas si nad pivkem zanadávat nad kvalitou českého jídla a stolování. Ne. Roman Vaněk si vytvořil své Peklo na talíři a mění to, co jíme. Zdeněk Pohlreich si zase vzal za téma kvalitu veřejného stravování. Paul Day založil mimo jiné kultovní Sansho, kde staví mnohé běžné zásady restauratérství na hlavu.

2. Tomáš Klus – Nějakou chvíli ho nesleduji, ale považuji ho za příklad umělce, který by si mohl dělat v klidu svoje umění, jezdit po koncertech, točit CDčka, případně odhánět fanynky. Příklad člověka, který se též pohybuje na ose vpravo, není mu jedno, jak se u nás máme. Dovede využít svého nadání, zápalu a renomé proto, aby upozornil, sdělil a vyburcoval – Pánu bohu do oken a jiné.

3. Silvie Dymáková – Podobně jako by si Tomáš Klus mohl dělat svou muziku, Silvie se mohla věnovat filmové produkci, možná si občas natočit nějaký filmík. Jako člověk s výjimečnou empatií, smyslem pro fair play a slabostí pro stáří se zaměřila na bezprecedentní ožebračování českých seniorů, které se od devadesátých let rozmohlo v našich končinách jako rakovina. Vzala kameru a rok jezdila se seniory po předváděcích akcích a to, co se jí podařilo se svým dokumentem Šmejdi rozpoutat, předčilo všechna má očekávání.

4. Matěj Holan. Típek z Brna, kterého štve hazard a „špína“ v Brně. Pokud jste o něm neslyšeli (divil bych se), podívejte se na jeho přednášku z loňské svobody naživo nebo si přečtěte nějaké jeho blogy (např. zde). Je to trochu divočák, ale na stylu možná zase tak nesejde. Každý máme nějaký. Líbí se mi, že místo toho, aby nadával nad pivkem, mění svět. A co mu a jeho kamarádům podařilo s hazardem je fenomenální.

5. Honza Veselý. Jeden z lidí, kterému nevyhovuje strnulost našeho vzdělávacího systému. Vymyslel si už zmiňované Edufórum, pořádá pravidelné srazy lidí, kteří se díky němu navzájem inspirují, propojují a přispívají k tomu, že se náš svět mění.

6. Renata Chmelová – Její příběh jsem dával do blogu (zde) před rokem po posledním pražském TEDxu. Nadchla mě její odvaha a schopnost změnit zdánlivě nezměnitelné (mně osobně téma velmi blízké) a nakonec se problematice profesně věnovat. Stejně tak mě na letošním TEDxu v Praze nadchla Drahomíra Miklošová. Ta mohla nadávat na poměry ve své obci nebo se odstěhovat. Ona místo toho vstoupila do politiky a dnes stojí za jedním z nejlepších příkladů toho, jak dělat komunální politiku a z ghetta vybudovat parádní místo pro život (viz Obrnice).

7. Renata Ptáčníková – zakladatelka ostravské VIVy. Člověk, kterému v Ostravě chybělo místo, kde by se mohli potkávat volno-nohaři, podnikatelé a obecně aktivní lidi s otevřenou myslí. Jeden z lidí, kteří usilují o zdravější, šťastnější a bohatší Ostravu – viz Viva. Renča mohla dál budouvat kariéru v korporaci (jako předtím). Ona se ale rozhodla vydat do neprobádaných končit a zkusit v Ostravě něco do té doby nevídaného.

8. „Komůrka. V létě se s rodinou stěhujeme do našeho nového domova v Praze-Komořanech. Zlí jazykové tvrdí, že je to část Prahy, kde slušně řečeno „lišky dávají dobrou noc“. Parta míytních žen mohla sedět doma a brblat nad tím, jak špatný to tam je, ale ony založili mateřské centrem, které (alespoň mám ten dojem) se začíná stávat centrem, ve kterém se může potkávat aktivnější část obyvatel.

9. Eva Tylová – Eva je pro mě dokonalou ukázkou pro-aktivního člověka v systému, který mění svět Prahy 12. V roli místo-starostky pomáhá občanským sdružením, tráví čas s občany, pořádá akce pro děti, sází odhlučňovací stromy, dnes jsme málem po záplavách uklízeli komořanskou louku … umožňuje (ne znesnadňuje jak tomu v politice dnes běžně bývá). Je to člověk, který ve mně obnovil víru v to, že dnešní politika přitahuje i lidi zdravé, kteří dokážou obecný zájem povýšit nad svůj.

10. Radek, Eva, Vlaďka, Petr, Alena,… Letos mám za sebou už nespočet přednášek (mnohé zde), které ve všech případech zorganizoval jednotlivec. Člověk, který (stejně jako třeba já) chce, aby se u nás pracovalo a podnikalo lidštěji, přirozeněji. A tak udělali něco, co po nich nikdo nechtěl, za co nemají ve většině případů ani korunu. Napsali nám, domluvili jsme se, zařídili místnost a propagaci a pomohli tak spoustě lidem nabrat novou inspiraci a chuť do života.

Těch příkladů – velkých, menších a třeba i zcela neviditelných, kdy člověk nelení, zvedne zadek a jde něco udělat (místo stěžování si) jsou miliony. Zde je jeden z projektů, který se snaží o jejich šíření – Učíme se příběhy. Na toto téma se mi líbila úvaha Petra Václavka s názvem „Plant some shit„. Přihoďte své příklady, prosím. A užívejte prázdniny!