Žabáci a jejich studny

V Cestě k lásce od Anthonyho de Mella mě zaujal příměr o žábách ve studně. Podle té paralely je většina z nás žabákem, který si myslí, že existuje jen jediný svět – jeho studna. Víme, co se patří, co je správné a co normální. Když se něco našemu pojetí reality vymyká, považujeme to za divné, nenormální, úchylné, nebezpečné nebo třeba i trestuhodné.

Obýváme naši malou, zato však bezpečnou studnu, náš svět. Občas (bohužel ne zase tak často) se žabáci z různých studní sejdou k debatě o svých přesvědčeních a zkušenostech. Co se v takovém případě stane? Jak de Mello trefně říká, rozšíří si horizont o pár dalších studní. Pakliže se s tím ale spokojí, stále nemají ponětí o existenci oceánu pravdy, který nelze uzavřít do zdí pojmových studní. Pokud si neuvědomíme, že slova jsou pouhé „nápisy“, tj. ukazatele na cestě ke skutečnosti, stěny našich studniček nepřekonáme.

Stejně jako turistická značka na stromě, skále či domu jsou slova pouhým ukazatelem na cestě za skutečností. Jestliže si budeme plést ukazatel s cílem, nepřestaneme se na našich cestách (tedy v našich vztazích s lidmi) ztrácet.

A tak stále mluvíme v pojmech jako vaše a moje, vaše zkušenosti, moje přesvědčení, vaše ideologie, moje ideologie. Pokud se žabáci nedostanou za slova a zůstanou u výměny slovních modelů, debatou se nijak neobohatí. Neboť tyto modely, stejně jako stěny studní, rozdělují. Pouze ničím neomezený oceán spojuje. Aby ale člověk dorazil k tomuto oceánu pravdy, který je nespoutaný pojmy a slovními modely, k tomu je zapotřebí daru jasného myšlení.

Texty lidí jako de Mello jsou pro mnohé z nás obtížné, těžko uchopitelné, možná nepraktické. Jsou příliš vzdálené naší realitě, systému, v kterém jsem vyrostli. Součástí naší výchovy a vzdělání bylo právě správné pojmenovávání věcí. Jen se rozpomeňte, kde a jak jsme se naučili třeba podstatná či přídavná jména. Mrak je mrak, loď je loď, pole je pole. Rodiče a později učitelé nás oceňovali za správné zopakování jejich názvu a vyjadřovali nespokojenost, když jsme se netrefili (například, když jsme u obrázku opice řekli, že je to prase). A tady je základ našich dnešních omezení (našich studní).

Jsme skálopevně přesvědčeni o tom, že červená je červená nebo že tráva je tráva. Do smrti se budeme dohadovat, že je to tak a ne jinak. A jak dlouho v tom budeme pokračovat, tak dlouho se náš svět bude podobat právě té studni z de Mellova příměru. Bude malá, ale naše. A o to nám jde, ne!?