Wilfing -

Foto: meagain625

Přijel jsem do Paříže.
Na tři dny, abych to město trochu poznal.
Nikdy jsem tam nebyl, a tak jsem chtěl vidět všechna známá místa jako Eiffelovku, Louvre, Notre-Dame, Latinskou čtvrť, Defense, Champs-Elysées nebo Lucemburské zahrady.
Ani nevím, jak se to seběhlo, ale jediná místa, kam jsem se nakonec dostal, byla Montmartre a Louvre.

První den jsme neodhadli vzdálenost od Sacré-Coeur k Defense a tak jsme jenom šli a šli ulicemi plnými aut. Druhý den jsme vlezli do Louvru a mysleli si, že ho projdeme v nějakých dvou hodinách. Najednou byl večer a my šli spát. Třetí den lilo jako z konve, a tak jsme zůstali v hotelu. A z mého velkolepého plánu poznat Paříž tak nebylo nic. Možná někdy příště.

Podobným stylem, jakým jsem poznával Paříž, i uklízím. Můj postup je nejčastěji následující: začínám v ložnici. Ustelu postel a připravenou prachovkou začnu stírat prach. Když dorazím ke knihovně, prachovku obvykle odkládám. Pohled na knihy mi připomene to, co si již delší dobu chci přečíst. Knihu vyndám a nesu ji do obýváku, kde mám na stolku rozečtené věci. Cestou míjím polici s cédéčky. Zadívám se na tu neuspořádanost a začnu je rovnat. Tu si všimnu zpěváka, kterého jsem již delší dobu neslyšel. Vyndám CD z obalu, pustím ho a zaposlouchám se. Alespoň mi to teď půjde lépe od ruky, zamyslím se na chvíli. Můj nepřítomný pohled však přitáhne hromada nádobí na kuchyňské lince. Plním myčku a myji hrnce. V jedné ze skříněk narazím na prázdnou krabičku s čajem. Je nutné ji doplnit. Jdu do spíže, vyndávám čaj a doplňuji krabičku. „Tady to taky vypadá!“ pomyslím si při pohledu do spíže. Ani se nenaděju, a už přerovnávám pytlíky s moukou, rýží a čajem. Když jsem téměř u konce, nějaká zbloudilá myšlenka mi připomene, že jsem utíral prach v knihovně. A tak se vracím do knihovny, dodělávám ložnici, poté chodbu, pak koupelnu, až se s výborným pocitem ocitnu v dětském pokoji. Mám radost z toho uklizena, ale hlavně ze všech zajímavých věcí, které jsem cestou do dětského pokoje našel, znovuobjevil a připomenul si. Bohužel mi podobný úklid zabere až čtyřikrát více času než manželce Petře.

Trpím „nemocí“, které v anglosaském světě říkají „wilfing” ze zkratky WILF – What was I Looking For – neboli: Co že jsem to vlastně hledal? Stejně jako AIDS nebo cukrovka je to nemoc nevyléčitelná. Ale s pomocí léků se s ní dá obstojně žít.

Ještě jeden příklad podobný těm dvěma předchozím. Jak vypadal jeden můj pracovní den. Chtěl jsem napsat pět příspěvků na blog a připravit se na jeden z blížících se zájezdů.
Začalo to dobře. Udělal jsem si kafe a pustil počítač, že se podívám, co se děje ve světě. Návaly sněhu v Číně a vývoj v Keni mě ale chytily natolik, že jsem se proklikal až bůhví kam. V 11.30 jsem si řekl, že bych přece jenom měl zasednout k tomu psaní. Jenomže už jsem dlouho nevolal dědovi Mílovi a tetě do Doks. Jdu na to. Samozřejmě, dlouho jsme se neslyšeli, a proto to nebyl krátký rozhovor. Povídání s tetou jsem ukončil tím, že se jdu najíst. Najednou bylo čtrnáct hodin a já si řekl, že bych už přece jenom měl… Jenomže jsem se podíval do přijaté pošty a zjistil, že je tam pár zajímavých e-mailů… Až ve čtyři jsem otevřel dokument s blogy a začal psát. Místo pěti článků a připraveného zájezdu jsem ale zvládl dva články a žádný zájezd. Popravdě, těžko jsem se rozpomínal, co jsem ten den vlastně dělal.

Tři různé příběhy. Jeden společný jmenovatel. Mám jasno v tom, co chci udělat, ale vždy se to nějak zvrtne a výsledek je úplně jiný než čekám. Trpím „nemocí“, které v anglosaském světě přezdívají „wilfing“ ze zkratky WILF – What was I Looking For – neboli: Co že jsem to vlastně hledal? Stejně jako AIDS nebo cukrovka je to nemoc nevyléčitelná. Ale s pomocí léků se s ní dá obstojně žít. Společně se mnou trpí wilfingem více než každý druhý člověk.

Teď k těm lékům. Stejně jako u jiných chorob je jich víc. Já (a se mnou mnozí jiní) používáme tento: ještě než se rozběhnu, udělám si tzv. „realistický plán“. Ten stojí na třech krocích:

  • Sepíšu si vše, co chci v čase, který mám k dispozici, udělat.
  • Jednotlivé položky na seznamu seřadím podle toho, jak je třeba je udělat (podle důležitosti, naléhavosti, energie a kombinovatelnosti).
  • Ke každé položce přiřadím odhad času v minutách (a protože se znám, ke svému odhadu přidám 20–100 % navíc). Čas u jednotlivých položek sečtu a vidím, zda se do času vejdu nebo ne. Když ne, vracím se zpět do bodu 2 a vyškrtám, co ten den neudělám.

Berete si s sebou mapu do míst, kde jste nikdy před tím nebyli? Takový pracovní den nebo i úklid bytu jsou „místy“, kam se vydáváme poprvé. Ač se to na první pohled nezdá, při úklidu jsou v knihovně nové knihy, v kuchyni jiné nádobí a na pohovce hromádky oděvů, které před tím byly ve skříni… A tak žádný úklid není stejný.

Peníze nebo život

A proto jestli se nechci celý den ztrácet a bloumat, potřebuji mapu. Ranní půlhodinová investice do takové mapy je často tím nejpřínosnějším, co udělám.

P.S.: Choroba se rozmohla snad nejvíce s příchodem internetu. Většina z nás zažila při brouzdání na internetu ten pocit: Kde to jsem? Odkud jsem se sem dostal? A co vlastně hledám?