Snímek obrazovky 2016-05-04 v 12.55.11

Na shledanou v lepších časech“ – tak jsem poslední listopadový den roku 2013 nazval svůj – na půl roku – poslední den na tomhle blogu. Ten čas 100% ve skutečném světě mi otevřel oči jako máloco. Do knihy Třináct tisíc dní se z toho půlroku dostaly dvě kapitoly. Přišlo mi ale škoda nechat je pouze v knize, a tak je dám i sem do blogu – jako takové finální shrnutí toho půlroku. Dnes kapitolu s názvem „Jaké je vlastně moje tempo a jak si ho udržet?„. Příští týden potom úvahu s názvem „O životě v zemi peciválů aneb Kam se poděl všechen ten čas?“ Prima počtení!

30. listopad 2013 byl zvláštní den. Po půl roce příprav jsem se probudil okolo sedmé ráno u svých rodičů v Lanškrouně s tím, že nejpozději ve 23.59 vypínám na půl roku internet a mobilní telefon. Potřeboval jsem si odpočinout od sociálních sítí, e-mailování a telefonování. Chtěl jsem (mnohem víc) jen tak být a nic-nedělat. Cítil jsem, že potřebuji trávit mnohem více času s rodinou a s přáteli. A mimochodem chtěl jsem si konečně též udělat čas na dopsání této knihy.

Domluvil jsem se s kolegyní, že bude mít jako jediná přístup k mému e-mailu a popřípadě vyřídí to nejnutnější. Plánoval jsem, že když budu potřebovat s někým komunikovat, zavolám z budky, pošlu dopis, případně za někým zajedu a jednoduše zazvoním u dveří. Schůzky jsem si chtěl domlouvat „ze setkání na setkání“ — když budeme spolu, domluvíme se, kdy a kde se uvidíme příště. Samozřejmě jsem počítal s tím, že se na schůzku někdo zpozdí nebo nepřijde vůbec. Jako za starých časů. Znělo mi to zvládnutelně.

Pár dní jsem kromě práce doma a okolo dětí skutečně nedělal skoro nic. Když jsem se po čase oklepal, řekl jsem si, že zkusím zkontaktovat prvního kamaráda, s kterým jsem se dopředu na ničem nedomluvil. Byla půlka prosince a vydal jsem se na jednu smíchovskou poštu v domnění, že tam bude telefon. Dříve se z pošty totiž běžně telefonovalo. „Jo, jo, budka tu byla, ale zrušili jsme ji. Jedna bývala o dvě ulice dál. Zkuste se tam podívat. Třeba to tam ještě je. Já fakt nevím, nezlobte se,“ řekla mi paní na přepážce.

Byla tam, a dokonce vypadala funkčně. Alespoň zdálky. Zaradoval jsem se. Zblízka už to taková paráda nebyla: poškrábaný displej, posprejovaný automat a čímsi páchnoucím polepené sluchátko. Navíc jsem stál uprostřed poměrně hlučné pražské ulice. Teplota něco kolem nuly, typická pražská inverze. Jenže já jsem byl na počasí i na celý ten „podnik“ dobře vybavený. V kapse hromada mincí, na listu papíru vypsaná telefonní čísla, na rukou teplé rukavice.

Zvedl jsem to nepříjemně zapáchající, lepkavé sluchátko, ale v tom smogu a hluku se to dalo vydržet. Podle návodu k obsluze umístěného v automatu jsem do škvírky naházel šedesát korun a zkusil vytočit první číslo. Nedovolal jsem se. Zavěsil jsem a mince se s rachocením vysypaly do zásobníku. Zkusil jsem další číslo. Tentokrát se mi na druhé straně ozvala hlasová schránka. Nebyl jsem na to připravený, a tak jsem tam něco chaoticky namluvil. „Rach, rach, rach…“ a všechny mince zmizely uvnitř. Celých šedesát korun za půlminutový vzkaz. To mi připadalo trochu moc. Na papírku jsem měl ještě dalších šest čísel, ale i v rukavicích mě už začaly zábst ruce. Zkusil jsem ještě dvě, ale nedovolal se.

Vrátil jsem se na poštu, že si koupím koresponďáky a lidem napíšu. Jenomže fronta asi třiceti lidí mě odradila. Uvědomil si také, že u některých lidí vlastně ani neznám jejich poštovní adresy. Normálně je totiž k ničemu nepotřebuju. Kontakty na ně mám buď v mailu, na Facebooku nebo v mobilu. A tak jsem po pár minutách přešlapování vzdal i tohle.

Zbývala mi poslední varianta. Sebrat se a vyrazit za kamarády, u kterých vím, kde bydlí, a doufat, že je zastihnu doma a že na mě budou mít i bez ohlášení čas a náladu. Jako první jsem jel za Martinem. Od nás je to k němu dvě stanice busem, čtyři tramvají a pět ještě jedním busem. Vlastně to se všemi těmi přestupy není úplně nejblíž. Ale byl doma! Sláva! Měl jsem radost, že můj první pokus o „neohlášené přepadení“ dopadl úspěšně. Třetí neúspěch by mě ten den už asi odrovnal. Stál jsem ve dveřích, ale Martin se tvářil zaskočeně, a tak jsme se jen domluvili, kdy se uvidíme, a jel jsem zpátky. Další den jsem zkusil navštívit Lukáše. Ani po několikerém zazvonění mi ale nikdo neotevřel. Až po pak jsem zjistil, že mu nefunguje zvonek. Prý ho vlastně ani nepotřebuje. Každý ho prý zespoda „prozvoní“.

Vzpomněl jsem si, jak ještě v roce 1989 jsme v běloruských Gorkách chodili telefonovat na poštu, která měla otevřeno jen určitou část dne, a navíc bylo třeba vystihnout moment, kdy se tamní fronta dala vystát a domů se dalo dovolat. Telefonní číslo a další údaje jsme museli vepsat do formuláře, ten pak předat úřednici u přepážky a čekat, až nás zavolá. Úřednice mezitím „navazovala spojení“, tj. vytáčela do zblbnutí na ciferníkovém telefonu v naději, že se na přetížené síti strefí do volné mezery. To se ale často ani po hodině a půl vytáčení nepodařilo. Úřednice pak zavolala na celou poštu: „Svjaz s Čechoslavákijej sevódnja nět. Prichadítě závtra! neboli „Spojení s Československem se dnes nepodařilo. Přijďte zítra.“

„Žijeme v civilizaci netrpělivosti.“ Jeremy Rifkin

Když jsem v roce 1991 Rusko opouštěl, mával jsem svým kamarádům z Bolívie, Mali nebo z Angoly s tím, že už je nejspíš nikdy neuvidím. Možná si na Vánoce vyměníme pohlednice… Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že valná většina lidí na této planetě bude někdy moci nonstop, v reálném čase komunikovat prakticky s kýmkoli odkudkoli. Většina mých spolužáků z Afriky a Latinské Ameriky je dnes na Facebooku a já jim tak můžu 24 hodin denně, 365 dní v roce kdykoli zavolat nebo napsat. Spojit se dnes s někým je dnes otázka zmáčknutí jediného kno íku s výsledkem v řádech nejdéle sekund.

Společnost nabrala na tempu. Jako příklad vezměme stavebnictví: katedrálu Notre Dame v Paříži stavěli dlouhých 170 let. Nejvyšší stavbu světa 824 metrů vysoký Burdž Chalífa v Dubaji zvládli mezi lety 2004–2010 za mizerných šest let. Americký lozof Jeremy Rifkin o nás hovoří jako o „civilizaci netrpělivosti“. Jsme podle něj méně tolerantní, snadno se rozrušíme a propadáme zoufalství, když počítač nezareaguje do tří sekund. Podle ekonoma Nicholase Georgescu-Roegena moderní lidé uvízli v tzv. soukolí holicího strojku: „Holím se rychleji, abych měl více času na vynalezení přístroje, se kterým bych se mohl oholit ještě rychleji, abych měl ještě více času.“

„Holím se rychleji, abych měl více času na vynalezení přístroje, se kterým bych se mohl oholit ještě rychleji, abych měl ještě více času.“ Nicholas Georgescu-Roegen

Pro mne osobně byl ten vypnutý internet a mobil především unikátní zkušeností, díky níž jsem si připomenul pár důležitých věcí.. Jako společenský tvor (stejně jako každý jiný živočich, který žije ve stádu, hejnu či ve smečce), vím, že chovat se jako ostatní je pro přežití jistější než žít podle sebe. Každý člen smečky, stáda či hejna se pohybuje přibližně stejným směrem, stejným tempem a v podobné vzdálenosti jeden od druhého jako ostatní. Pokud pár jedinců ve stádu zrychlí, ostatní se přizpůsobí. Potřebu srovnat s ostatními krok tak máme v genech. Pokud nevěříte, zajděte si do přecpaného nákupního centra a jděte pomaleji než dav nebo ještě lépe opačným směrem a sledujte reakce ostatních a své vlastní pocity.

Tím svým dočasným odpojením jsem vlastně odešel z toho pomyslného přecpaného nákupního centra, kde všichni pospíchají stejným směrem, stejným tempem. Zařídil jsem si tak výjimečnou příležitost uvědomit si, jaké je moje vlastní vnitřní tempo v situaci, kdy mě nikdo, nic a nikam netlačí.

Fenomén rychlosti společnosti jsem pochopil na tom, jak teče řeka. Nějaká pořádná, se silným proudem. V dětství jsem trávil většinu prázdnin u Dunaje. Dodnes si vybavuji pocit, s jakým jsem do té řeky vstupoval. Čím dál od břehu, tím obtížnější bylo se vůbec udržet. Strhával mě proud. Plavat proti němu bylo nemožné, vrátit se ke břehu často velmi obtížné. A to jsem se držel u kraje, vzdálen desítky metrů od prostředka, kde měla řeka teprve sílu!

V lidské společnosti to funguje stejně. Čím blíže střednímu proudu (většinovým způsobům a názorům), tím obtížnější je udržet si vlastní tempo (stejně jako názor a své způsoby). Jít proti proudu nebo snažit se z proudu vymanit je obtížné nebo nemožné.

Čím blíže střednímu proudu (většinovým způsobům a názorům), tím obtížnější je udržet si vlastní tempo (stejně jako názor a své způsoby).

Jak tedy najít a udržet si vlastní tempo? Ono „vlastní tempo“ přitom vůbec nemusí znamenat výhradně jen zpomalení. Pro mne osobně to je spíše možnost si sám rozhodovat o tom, kdy poběžím, kdy půjdu a kdy se zastavím. Mne ten půlrok naučil vyhnout se tzv. zrychlovadlům, případně je omezit a nakládat s nimi mnohem vědoměji. To se týká především právě všelijakých online nástrojů, stejně tak jako třeba i fast foodu, před-připravených potravin, aut, spotřebičů „na čudlík“ a dalších pomůcek vyrobených primárně proto, aby nám ušetřily čas či udělaly život pohodlnější. Vedle omezení zrychlovadel po- važuji za důležité dostat do života víc „zpomalovadel“. To jsou třeba děti, starší nebo hendikepovaní lidé, rozhovory s přáteli nebo se sousedy, zvířata, vaření ze základních surovin, společné stolování a jakékoli další tradičnější způsoby fungování, které nejsou možná tak rychlé a pohodlné, ale zato mohou člověka pohltit a být příležitostí společně s ostatními něco tvořit.

Zjistil jsem, že potřebuji pravidelně „vylézt na břeh“, tj. od sítě se čas od času odpojit. Jinak nemám šanci si své tempo udržet.

Jedno z mých prvních zjištění byla právě potřeba pravidelně „vylézt na břeh“, tj. od sítě se čas od času odpojit. A hlavně uvědomění, že pokud si krapet nepřerovnám život, tj. neomezím zrychlovadla a neposílím zpomalovadla, sebedelší odpojení bude pouhou „dovolenou“, po které se vrátím zpátky do bludného kolotoče, kde to bude zase ta známá honička odnikud nikam.

A jak to s mým odpojením od mobilních a internetových sítí nakonec do- padlo? Plán byl fungovat od 1. 12. 2013 do 1. 6. 2014 bez mobilu a internetu. Intuitivně jsem si říkal, že půlrok by mi mohl stačit. Hlavním cílem bylo odpočinout si na chvíli od lidí, které neznám, dobít „baterky“, věnovat se naplno svým blízkým vztahům a psaní. Když jsem si po Novém roce sedl k psaní této knihy, zjistil jsem, že bez Googlu nemám šanci si dohledat většinu zdrojů. 1. února jsem ho proto začal používat. Pak jsme odjeli do Izraele a já jsem potřeboval i odtamtud dál se věnovat naší vydavatelské práci. 1. března jsem se proto připojoval do programu na správu projektů Basecamp, ve kterém organizujeme naše projekty. A nakonec, jak šel čas, začali jsme zjišťovat, že nám peníze docházejí rychleji, než jsme plánovali. 1. dubna jsem si proto sedl k e-mailu a pustil se do blogování. Na 1. červen jsem si už pak nechal to, kvůli čemu jsem internet a mobil v první řadě vypnul: sociální sítě a mobil. Celkově byl tedy návrat do virtuálního světa pozvolnější, než jsem předpokládal. Ten půlrok ovšem patří k nejobjevnějším v mém dosavadním životě.

P.S.: Toť vše z knihy. Kdyby vám to nestačilo, dejte si: A) Český rozhlas, B) TEDx, případně C) seriál na Psychologie.cz.

TEDx zde: