Tři modlitby

Starý muž o sobě říká: „Když jsem byl mladý, smýšlel jsem jako revolucionář a veškeré mé modlitby k Bohu zněly: ‚Bože, dej mi sílu změnit svět.
Když jsem se blížil střednímu věku a uvědomil si, že polovina života mi uběhla, aniž bych změnil jedinou duši, změnil jsem svou modlitbu na: Bože, dej mi tu milost změnit všechny ty, kteří se mnou přicházejí do styku. Jen mou rodinu a přátele a budu spokojený.
Teď, když už je ze mě stařec a mé dny jsou sečteny, má modlitba zní: Pane, dej mi milost, abych mohl změnit sám sebe. Kdybych se takto modlil od samého začátku, nepromarnil bych život.“ (zdroj: Cesta, Anthony de Mello)

Je to teprve pár týdnů, co jsem na Pankráci třídil odpadky, když ke mně přišel starší pán s tím, jestli mi může pomoci podržet víko popelnice. „Ze slušnosti jsem se chvíli bránil. Pak jsem se pána zeptal, čím to, že mi přišel pomoct. Upřímně na to nejsem v našem uspěchaném individualistickém světě zvyklý. A pán, kterému mohlo být tak kolem sedmdesátky, mi začal vyprávět, že se už v životě naspěchal dost během čtyřicetileté práce u dopravního podniku. „A pak když ležíte v nemocnici a doktoři nad váma lámou hůl, tak vám to dojde, řekl 
mi, „člověku to většinou dojde, ale často za pět minut dvanáct. Někdy dokonce ve dvanáct. Mně to došlo právě za těch pět minut dvanáct. A vím, že už nemám kam spěchat, tak proč bych vám nepomohl, když vidím, jak se tady s tím mordujete. Prostě nakonec z toho byl parádní rozhovor o životě. O tom, že jediné co se dá změnit, je náš pohled na svět.

No a já si hnedle vzpomněl na ty tři modlitby od de Mella. Stejně tak jako na jednu starou známou, kterou si osvojili třeba Anonymní alkoholici: „Bože, dej mi odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu. Klid, abych se smířil s tím, co změnit nemohu. A moudrost, abych je od sebe dovedl rozlišit.

Pokud napravíme vztah k sobě, rázem se nám napraví vztahy k druhým lidem. Pokud dokážeme rozumět sobě, dokážeme porozumět i druhým.

Jo, jo, přátelé. Tím jediným, co můžeme změnit, je náš vlastní pohled na svět, zdá se mi. Jediný, koho můžeme opravdu poznat, jsme my sami. A pokud napravíme vztah k sobě samým, rázem se nám napraví i vztahy k druhým lidem. Pokud dokážeme rozumět sobě, dokážeme porozumět také druhým.

A čím dál tím víc začínám mít pocit, že jsme na zemi proto, abychom se tu něco naučili. A to především o sobě. A nějaký mechanismus (někdo mu říká Vesmír, jiný Bůh, další příroda, nebo dokonce náhoda) nám do cesty staví obtížné lidi a složité situace, na kterých se máme učit. Dva obecné příklady:

  1. Zaměstnání – většina z nás si ho svobodně zvolí, aby na něj do šesti měsíců osmdesát procent z nás začalo nadávat.
  2. Manželství – svobodně si zvolíme partnera s tím, že se do pár let více než polovina lidí hodlá rozvést. Žijeme v utkvělé (a já mám silný dojem, že mylné) představě, že „…ti druzí za to můžou. Že by už se sakra měli srovnat. Co si vo sobě vůbec myslej?!…“

Jenomže co když si je něco v nás vybírá právě proto, aby nám pomohli zjistit, kdo jsme? Přesně to hlásá úvodní modlitba. A stejné věci mi říkal pán u pankráckých popelnic.

K čemu nám to ale bude? namítnete možná. Pokud vím, kdo jsem, není nutné být tak často někým, kým nejsem. A to je přece úlevné. Hra na jiné lidi přece spotřebovává hromadu energie. A kromě toho vidím ještě jeden velký důvod. Až zestárneme, měli bychom to, co jsme se naučili, předat mladším generacím. Protože jak jinak se můžeme jako druh posunout dál?

A tak nám všem přeju, ať nám co nejdříve dojde to, co došlo pánovi z úvodní modlitby, pánovi z Pankráce nebo co si při každém sezení odříkávají Anonymní alkoholici.