shell oil spill_nigerianeye

Minulý týden mě Petr Koubský na jedné konferenci uvedl jako “enfent terrible českého HR“. Před dvěma lety v Bratislavě to byl zase “HR rebel”. Ať už to ale kdo vnímá, jak to vnímat chce, řekl jsem si, že bych měl dostát tomuto odstínu své pověsti a přidat pár „temnějších“ textů. O „temnu“ dumám intenzivně od komentáře Naďi Johanisové k mé knize Peníze, nebo život? (viz dole na stránce knihy), kde říká že by “… k těm pastelům přidala i nějaké tmavší barvy…”. Já si vždy myslel, že ten „stín“ dnešního byznysu celkem vidím. Došlo mi ale, že jsem ho zatím nikdy nevzal jako téma. A protože je to důležitý úhel svobody v práci, zkusím ho dnešním textem jaksi vykopnout.

Znáte to. Kde je světlo, je zpravidla i stín. Co se týče dnešní formy (kapitálo-tvorného) byznysu v dnešním hyper-zglobalizovaném světě, je ten stín v mnoha případech tak dlouhý, že se do něho schová mnohem, mnohem více příšerek než by bylo zdrávo. V našem světěmáme možnost tu světlou část vidět dnes a denně především v reklamě a na pultech našich krámů. Obzvlášť toho reklamní křiku je tolik, že můžeme snadno získat dojem, že žádné temno ani není. Navíc firmy si své stíny úzkostlivě střeží. Nejlépe je vidět asi tam, kde se „naše zboží“ vyrábí. V zemích tzv. třetího světa nebo samozřejmě i u nás. Nežijeme naštěstí v Číně, existuje internet, festivaly o lidských právech a hlavně stále větší počet skutečných „rebelů dnešního světa“ (pro mě asi nejvíce Noam Chomsky, Arundhati Roy, Naomi Klein a Annie Leonard), kteří vytrvale informují o tom, co všechno se ve firemním stínu skrývá.

Přijde mi, že větší a větší počet lidí začíná tušit, jak vlastně ten dnešní svět funguje. Stejně jako se začínáme vyznávat sami v sobě, chápeme stále častěji i principy světa okolo nás. Co se týče výroby, víte sami, že pokud byste sobě a svým blízkým chtěli upéct například chléb, sáhnete nejspíš především po zdravých surovinách. Asi začnete tím, že si vezmete čerstvou mouku, bez plísní z obilí, které vyrostlo bez herbi, fungi, pesti a jiných -cidů (prostě bez chemo-surovin). Do těsta nebudete asi přidávat dochucovadla, kypřidla, dobarvovadla, stabilizátory nebo jiné, vzhled, chuť, trvanlivost na oko “vylepšující”, ale ve své podstatě zdraví dlouhodobě poškozující (a mnohdy i prokazatelně karcinogenní) látky. V případě pečiva se asi též vyhnete, dnes módnímu “z rozmražených polotovarů”. Raději připravíte, co je od přírody opravdu chutné, zdravé a výživné. Lidi, kteří vám při pečení budou pomáhat, nebudete nejspíš pod nějakou vypečenou pohrůžkou nutit, aby pracovali v nějaké zatuchlé díře sedm dní v týdnu výměnou za aburdní almužnu. Možná jsem vedle, jak ta jedle, ale představuji si, že tak by to udělala většina z nás.

Když byste pekli chléb pro své blízké, vaší prioritou bude nejspíše chuť a zdraví. Pokud vyrábíte pečivo s cílem uspět v dnešním byznysu, vaše priority budou nejspíše diametrálně jiné.

Pokud ale podnikáte většinovým způsobem (= peníze na 1. místě), potom na to půjdete nejspíš trochu jinak. Vaší první prioritou bude cena. A to především cena vstupů, tj. náklady. A potom cena, za kterou si budete moci svůj výrobek/službu dovolit prodat tak s cílem maximalizovat marži a tedy návratnost pro investory. Teprve potom (případně) přichází úvaha o tom, co vlastně váš produkt či služba přinese (či vezme) zákazníkům a lidem, kteří se podílejí na jeho výrobě a distribuci. Kdyby to tak nebylo, zvyšovala by se pravděpodobnost, že v dnešním systému neuspějete. Ve světě obrovské nad-produkce, obzvlášť v oblasti spotřebního zboží, kdy velké obchodní řetězce určují, jak bude vypadat zboží na jejich regálech a kolik bude stát, je to mnohdy otázka přežití. A tak není divu, že z trička, za které zaplatíme 250,- dostane bangladéšská šička 2,50, že je nucená pracovat nezřídka 16 hodin denně, sedm dní v týdnu, v nezdravém prostředí, s minimem přestávek, ve strachu z toho, že přijde o práci s tím, že ve finále z té mzdy stejně ani nepokryje životní náklady a nakonec si zničí zdraví. Našinec může mávnout rukou a pomyslet si, co je mu po ní. Že je to její rozhodnutí. Já ale věřím, že stále větší počet lidí si dovede obstarat informace, že nad tím rukou nejenom že nemávne, ale bude s tím chtít něco udělat.

V našich super, hyper a jiných marketech a nákupních centrech se všechno tak leskne, že by našince ani nenapadlo, že z jeho mobilu nebo trička může „kapat krev“. A dovedu si představit, že tato poznámka dokonce některé mé spolu-domorodce pobouří. Já si toho „na vlastní oči“ všiml poprvé před asi patnácti lety v Dakaru, když mě kamarád vzal do mého prvního „sweatshopu“.  Byla to obrovská bouda z vlnitého lechu, uvnitř padesát stupňů a asi stovka chlápků v šíleným prachu a temnu šila tašky. O něco málo hustší to bylo o kousek dál na východ, v Mali po nahlédnutí pod pokličku místní těžby zlata – např. zde). Nebo o pár let později v Panamě, kdy jedete desítky a desítky kilometrů kolem místních banánových plantáží schovaných za logem Chiquita a cestou potkáváte kolony valníků plných domorodců s klimbajícíma hlavama na cestě do/z práce. Pro stejný obrázek není ale nutné jezdit do Panamy. Stačí se rozhlédnout po okolí našich velkých montoven, do kterých autobusy svážejí polo-spící dělníky z okolních obcí na nikdy nekončící třísměnný provoz. Já to léta pozoruji např. ve svém rodném Lanškrouně (místní AVX), samozřejmě za procentuální ekvivalent odměny bangladéšské šičky.

“Největší hrozbou firmy v 21.století není hyper-konkurence, ale informovaný zákazník.” Gary Hamel

Gary Hamel, autor knihy Na čem dnes záleží mi vlil optimismu do žil, když prohlásil: “Největší hrozbou firmy v 21.století není hyper-konkurence, ale informovaný zákazník.” Pevně věřím, že většina lidí v našem “vyspělejším” světě si časem přestane kupovat chemo-trička za 99,- Kč (které jim ušila bangladéšská paní, ale dostala za to 2 koruny a většinu si nechalo třeba TESCO – viz např. usilitonanas. Doufám, že potom co se doslechneme, jak se pěstuje většina dnešní bavlny – např. 100% Cotton – se mnohem více lidí začne dožadovat ne-chemo-textilu. Chce se mi věřit, že by si mnozí z nás nekupovali každé dva roky nový mobil, když by věděli, že jejich výroba může vést k leukémii – např. stopsamsung. Možná bychom se více zamysleli nad láskou k některým svým značkám, když bychom věděli, za jakých podmínek se vyrábí (např. Fair Apple nebo NikeSweatshops). Myslím si, že bychom přestali čepovat benzín u Shellu, Texaca, Essa a jiných, když bychom věděli, kolik rakoviny a zničených životů způsobují jejich aktivity v zemích, kde těží ropu – např. Change Chevron nebo Shell: Ropa za každou cenu (tak jako mnozí z nás přestaly kupovat Mattoni po tom, co si získali informace o Kyselce). Po shlédnutí Big Boys Gone Bananas bychom se možná začali zajímat, jak se pěstují „naše“ banány, stejně tak v případě kávy (např. Black Gold) a dalších surovin. Po shlédnutí pár videí od Rainforest Action network bychom se nejspíš začali pozorněji dívat na etikety naší kosmetiky. Po pár článcích z Keni (např. The price of Kenyan Roses) bychom možná začali přemýšlet o původu květin v našich květinářstvích. Po shlédnutí Potraviny a.s., Svět podle Monsanto či Hypermarketu bychom asi vůbec začali přemýšlet, jak se hyper- a super- firmám vyhnout. Nakonec si dáte Šmejdy a jdete se picnout.

Komu a jakým dílem vděčíte za tričko, které máte nas sobě? Dali byste z vašich 250 korun tomu, kdo tričko vyrobil skutečně jen oněch 2,5 kč? Přijde vám 200 kč marže fér? (zdroj: usilitonanas)

Když se v tom člověk začne hrabat, může ho to snadno pře-hltit. Začne mít pocit, že je to všude, a že je příliš malý na to, aby s tím něco udělal. Nebo, že se ho nějaká Bangladéš netýká. Může strčit hlavu do písku, vrátit se do svého světa a dál nerušeně vydělávat a nakupovat. Nebo se může zamyslet na Hamelovým výrokem (výše), informovat se a začít po firmách důrazně požadovat změnu chování (třeba pouze tím, co ne-kupuje). Vždyť většina firem ospravedlňuje to bezprecedentní pošlapávání lidských práv a devastaci životního prostředí právě tím, že jejich „zákazníci to či ono vyžadují“. Začněme se zajímat o to, co kupujeme (a zda to vůbec potřebujeme) a také v jakých podmínkách pracují lidé, kterým za naše věci a služby vděčíme. Stín většiny dnešního byznysu se začne zásadně tenčit. Tolik v roli zákazníků. V roli vlastníků, manažerů, zaměstnanců začněme urychleně pře-budovávat naše firmy tak, aby v nich lidé mohli tvořit, co mají rádi a co je pro druhé opravdu užitečné. Nejenom proto, abychom změnili výše zmíněné, ale i proto aby naše firmy dlouhodobě přežily. Jsem přesvědčený, že stále větší počet lidí nebude chtít nosit trička nebo používat počítače, jejichž výroba zničila přírodu nebo zabila lidi.