Většina lidí upřednostňujících zaměstnání před podnikáním tvrdí, že důvodem č. 1 pro tuto volbu je “jistota”. Já mám však okolo sebe momentálně několik “zaměstnání preferujících” lidí, kteří v současné době práci (zaměstnaneckou) hledají (místo toho, aby si ji vytvořili). Pozoruji, jak riskantní začíná život “zaměstnance” být. Zdá se mi, že jistoty spojené se zaměstnáním jsou jedním z mýtů, které odešly s 20.stoletím. Myslím si, že postavit si vlastní podnikání na důlku je v dnešní době daleko jistější než mnohá zaměstnání.

Všichni tito moji přátelé a známí mají několik společných znaků – je jim okolo čtyřiceti, jsou zvyklí na relativně vysoký životní standard (někteří mají hypotéky a jiné dluhy), v profesním životě zažili pouze zaměstnání (nikdy sami nepodnikali) a za tu dobu přivykli relativně vysokým odměnám a dalším tzv. benefitům (stravenky, služební vozy, manažerská zdrav. péče,…) zaměstnání ve velkých firmách. Z firem “byli odejiti”. Zkusím pojmenovat, ze svého úhlu pohledu, šest hlavních rizik tohoto přístupu k práci.

1. Nuda s trvalými následky – Člověk navyklý na rytmus firemního života (po – pá, 9.00 – 17.00) je z ničeho nic doma. Má volno. Zprvu si ho užívá, ale časem se začíná nudit. Vstává v 11.00, udělá si kafe, zkontroluje jobs.cz, facebook, zalistuje novinama. Pak přijdou děti ze školy, dělají se úkoly, pak se sleduje televize, následuje příležitostný sex s partnerem. Pak se jde spát. A tak většinu všedních dní. Mnozí personalisté tvrdí, že člověka, který je dlouhodobě bez práce poznají na sto honů. “Mají takový vyhaslý pohled, ztrácí schopnost komunikovat, prodat své přednosti, vlastně nví, co chtějí.”, tvrdí…

2. Smutek až deprese – Člověk přivyklý na plat v šestimístných číslech si nezřídka nastaví životní standard vyžadující náklady v těchto výškách. V momentě, kdy o příjem přichází, dostavuje se strach. Hlavně ale “práce” je, v naší kultuře do velké míry, “námi” nebo spíše my jsme naší prací. Pokud máme dobrou (dobro definované většinovou společností) práci, potom jsme v očích druhých dobří. Pokud špatnou, jsme špatní. Pokud žádnou, jsme nikdo. Není divu, že mnozí nezaměstnaní končí v lepším případě ordinacích terapeutů, v horším na automatech či chlastu.

Zdá se, že jistoty spojené se zaměstnáním tak, jak jsme ho znali v minulém století, jsou pryč. Podnikání stavící na opravdovosti je tak dnes nejspíš jistějším způsobem obživy.

3. Konkurence sílí – Už jsem o tom psal/mluvil. Práce bude míň. Je tu už 7+ miliard lidí, hranice otevřené jako nikdy dříve, míra technologizace na raketovém vzestupu. Nikdy nebyl takový zájem o definovaná “místa” a mnoha míst přitom ubývá. Navíc tzv. ekonomická krize nutí vlastníky ze svých firem vyždímat, co se dá. Toto ždímání má velmi často podobu rušení pracovních pozic (v naší zemi momentálně např. většina velkých bank). Podle všeho lidí bude dále přibývat a zaměstnání ubývat.

4. Cena – Proč najímat „předraženého“ čtyřicátníka, který si nenechá jen tak něco líbit, když na práci stojí ve frontě hromada “laciných” a hlavně často prý (??) ohebných dvacátníků?

5. Věk – Člověk, kterému táhne na padesát je v mnoha českých firmách nezaměstnatelný. Je považován za starého, zkostnatělého, překvalifikovaného, drahého. Tedy nejenom cena je důvodem. „Starší“ je v našem systému synonymem „horšího“, kdežto „mladší“ je „lepší“.

V naší průmyslové minulosti menšina práci vytvářela a většina si ji hledala. V 21.století se poměr začíná obracet. Pro mnohé lidi už je vytvoření si vlastní práce nutností.

6. Podnikání? – Sám na sobě jsem zjistil, že léta zaměstnání člověka zdebilizují. Ochabne. Ztratí schopnost postarat se sám o sebe. Je to jako, kdybyste byli králík a po dvaceti letech v králíkárně vás vykopli do lesa. Vy už za tu dobu nemáte ponětí, jak vypadá mrkev a kde jí najít. Mnoho lidí, o které léta pečovaly firmy nemá ánung, kdo jsou, jaké jsou jejich přednosti a jak tyto přednosti zpeněžit.

Rizik souvisejících s námezdní prací, kterou člověk vykonává bez smyslu je pravděpodobně víc. Těchto šest považuji za nejpalčivější.

Vidím tři základní cesty ven. Všechny mají společný jmenovatel, kterým je postavení profesního života na vlastním důlku. Zaprvé je možné se rozhodnout pro volnou nohu a případně následně tvořit “volná společenství” s ostatními lidmi se svobodným povoláním. Zadruhé je též možné založit vlastní firmu a pracovat s dalšími spolu-podnikateli či zaměstnanci. A je také (zatřetí) možné se nechat zaměstnat – ale to pouze ve společnosti, jejíž smysl a hodnoty souzní s vaším vnitřním nastavením. Cokoli jiného považuji za dlouhodobě neudržitelné. Osobně mě leká, že už 0,6 milónu našinců a bezmála 30 miliónů Evropanů zažívají momentálně osud těch několika mých přátel a známých. A já mám obavu, že bude hůř, možná i mnohem hůř. Co myslíte vy?

P.S.: 3 zprávy z dění okolo našich aktivit:

1. Tento týden se můžeme nad tématem nové práce vidět v úterý na VŠE a ve čtvrtek na ČVUT. Na obou akcích bude ke koupi kniha Peníze, nebo život? včetně autogramiády.

2. Dnes odesíláme podepsanou smlouvu na práva pro české vydání kultovního Summerhillu… po roce snažení získat práva na české vydání…

3. Další Etneteří příběhování – už tuto středu v HUBu.