Sedmidenní víkend - výstřižky

Letos jsme vydali čtyři knihy - Peníze, nebo život? (křest byl sice před vánoci, ale fakticky se začala prodávat až v lednu), Na čem dnes záleží, Sedmidenní víkend a Summerhill. Ze všech čtyřech si cestu ke čtenářům hledá zatím nejpomaleji Sedmidenní víkend. Přitom mě tahle kniha dala tolik, že slovy těžko popsat. A tak jsem si ji koncem léta vzal s sebou do Piranu, abych si ji přečetl ještě jednou, tentokrát v češtině. A tak mě to (znovu) nadchlo, že jsem té knížce natočil na zahradě, pod fíkovníkem video (viz nahoře). Knížku mám podtrhanou od začátku do konce a říkám si škoda nechat si to pro sebe - proto jeden

Zprvu vás možná zaskočí, že tradiční víkend zmizel – přece jen si ho pořád naivně spojujeme s volnem, osobním prostorem, nicneděláním. Jenže tahle definice má své nejlepší roky za sebou. Klasický víkend je totiž dávno pryč. Knížka se k téhle skutečnosti staví čelem a kromě toho jejím prostřednictvím zkoumá, jak by práce mohla být zábavnější, jak najít rovnováhu mezi prací a osobními vášněmi tak, aby nás naplňovalo obojí.

1. Proč můžeme odepisovat na maily v sobotu, ale nedokážeme jít do kina třeba v pondělí odpoledne?  2. Proč nemůžeme brát děti do práce, když si můžeme brát práci domů k dětem? 3. Proč si myslíme, že protikladem práce je zábava, když je jím ve skutečnosti nečinnost?

Danilo přicházel do firmy, která se ve světě víc proslavila tím, co nedělala. Například neměla tradiční zaměstnaneckou strukturu. Neměla organigram. A také neměla obchodní plán ani firemní strategii, žádné dvouletky nebo pětiletky, žádná prohlášení o záměrech a cílech, žádný dlouhodobý rozpočet. Často neměla ani generálního ředitele. Neexistují v ní viceprezidenti ani výkonní ředitelé pro informační technologie či provozy. Firma nestanovuje standardy ani zavazující postupy. Nemá oddělení pro lidské zdroje. Nemává plány kariérního rozvoje, náplněmi práce ani pracovními smlouvami. Nikdo nehoruje pro psaní výkazů ani rozepisování výrobních nákladů. Supervize a monitorování zaměstnanců patří k výjimečným úkazům.

V době, kdy návštěvy z jiných firem dosáhly vrcholu, jsme měli objednací listinu plnou na 17 měsíců dopředu. Tehdy se exkurze v Semcu konaly dvakrát týdně (a každé se účastnili zástupci 35 firem). Pak jsme ale exkurze zrušili, protože si naši zaměstnanci začali připadat jako zvířata v zoo.

Význam otázek zná každý rodič batolete (tedy i já). Když se vás dítě poprvé zeptá proč, dáte mu pečlivou, dospěláckou verzi „správné“ odpovědi. Vzápětí následuje druhé proč. Trochu se zakoktáte a odpovíte ještě precizněji. Po druhém vysvětlení vypadne z té roztomilé pusinky třetí proč. Pak už nezáleží na tom, čeho se to týká, odpověď je jasná: koupíte dítěti zmrzku. S většinou otázek tomu není jinak: Proč mám nosit oblek a kravatu, proč tamten vydělává víc než já, proč je třeba, aby společnost pořád rostla? Proč je tenhle produkt jenom v černé? Proč ho nemůžu za deset dní vyměnit? Proč musím na to a ono stát frontu? Takovéhle situace obvykle taky neustojí třetí proč. Jakmile někdo zpochybní první dvě odpovědi, třetí proč je rozloží na kousky. V Semcu vydatně pobízíme lidi, aby se ptali na všechno, s čím se setkávají. Chceme, aby věci zpochybňovali, aby měnili, rozebírali a opětovně zkoušeli každičký koncept a instrukci. Nedělám to proto, abychom zasévali semínka sváru, ale už víme, že jsme touto cestou mnohokrát dospěli k novým příležitostem.

Lidé jsou považovaní za dospělé v soukromém životě, v bance, ve škole, kam chodí jejich děti, v rodině i mezi přáteli − aha, tak proč se s nimi v práci jedná jako s puberťáky?

Když jsem byl velmi mladý, otec počítal s tím, že jednoho dne Semco převezmu. Sám jsem si tím tak jistý nebyl. Mládí jsem trávil v rockové kapele a pak jsem byl jedno léto na brigádě v nákupním oddělení Semca. Zaraženě jsem se ptal sám sebe: copak můžu takovouhle prací strávit zbytek života? Copak můžu strávit život tím, že budu kontrolovat lidi, jestli chodí do práce včas? K čemu by to bylo? Svěřil jsem se otci se svými obavami. Ujistil mě, že „to přejde, mladíku“ a „taky jsem býval jako ty“. Pomyslel jsem si, že na to, abych taková slova přijal jako univerzální důkaz, jsem příliš mladý. Spíš mě zajímalo, jestli by bylo možné osvobodit zaměstnance a zbavit je povinností, které jim dělají z práce peklo. A vymyslet úplně jinou organizaci práce. Podle mne byla řešením likvidace kontroly. Byl to však jen zdánlivě snadný záměr, protože to znamenalo otevřít dveře ryzí demokracii. Do té doby jsem na skutečně demokratickou firmu nenarazil (což platí dosud).

V každé firmě, kde vládne sociologie a antropologie, je rozhodující, jakým způsobem spolu lidé komunikují. Druh firmy a její velikost jsou irelevantní − právě proto řada lidí na celém světě aplikuje semcovské postupy ve školách, nemocnicích, na policejních odděleních.

Na workshopech, kde učím, někdy účastníky vybídnu, aby napsali, co by v danou chvíli dělali radši. Zatím nikdo nenapsal něco ve smyslu: „Nic. Přihlásil jsem se na tenhle workshop, takže chci být tady.“ Vždycky píšou o rybaření, golfu, o tom, že by chtěli být se svými dětmi, pracovat na zahradě nebo si vyřizovat maily. Neměli by se naopak dušovat, že nejvíc ze všeho chtěli být na workshopu? Jak se stalo, že práce je ta poslední věc, do které se chceme pouštět? Spíš naříkáme nad tím, že nás připravuje o svobodu. Nedělá nám problém mluvit o tom, že si nade vše ceníme volného času, ale málokdy v životě ho pojímáme jako prioritu. Dokonce jen nemnozí z nás vědí, co to volný čas je a jak si užít nicnedělání. Ale kdybyste se lidí na smrtelné posteli zeptali, čeho v životě litují, pouhý zlomek by odpověděl: „Mrzí mě, že jsem netrávil víc času v práci.“ Lidé si obvykle myslí, že protikladem práce je naprosté volno. Ne, není, protikladem práce je nicnedělání. Práce je aktivita, takže nicnedělání je neaktivita. To by vám uměl vysvětlit každý dobrý řecký filozof.

Vzhledem k tomu, že práce je všudypřítomná – opravdu před ní neunikneme –, je nezbytné, aby nás naplňovala.

Dobře, ale pokud buddhističtí mniši žijí v hlubší harmonii než my ostatní, nejspíš je to dané symbiózou mezi prací, jejich vnitřním přesvědčením a prožitkem smyslu, ne? Zmíněnou symbiózu totiž potřebujeme všichni. Především je nutné, abychom prožili sedmidenní víkend a podle něj reorganizovali každodenní život. Sociologové sice tvrdí, že odbourání pevně vymezených dní a událostí by nás zavedlo do světa stálých a nenadálých změn, v němž by se lidé necítili jistě, natož bezpečně. Jenže sedmidenní víkend v žádném případě neznamená, že přestaneme chodit na nedělní oběd k rodičům, anebo že pravidelná týdenní mše se bude konat pokaždé v jiný den. Důležité opakující se události zůstanou beze změn a k tomu všemu nebudeme mít pocit, že nedělní oběd je utrpení, bez něhož bychom se docela rádi obešli.

Když Semco v polovině 80. let začalo zavádět pružný pracovní režim a „pohyblivé“ kanceláře, skoro všichni si mysleli, že tenhle projekt co nevidět ztroskotá. Žasli nad naším nepochopením. Lidi potřebují pravidelnou pracovní dobu a taky mají potřebu pravidelně se setkávat s kolegy – přece se musejí vídat osobně, je třeba vědět, kdy a kde koho najdou, ne? Kromě toho potřebují místo, kde se budou scházet, příslovečný automat na kávu, kolem něhož se srocují. A když někdo pracuje u montážní linky, je tahle potřeba nejdůležitější na světě, tvrdili. V době, kdy jsme rozšířili flexibilní pracovní dobu i pro montážní linky, mezi studovanými hlavami vypuklo hotové peklo. V jednom kuse jsme slyšeli, že zacházíme příliš daleko, že ignorujeme základní pravidla výrobních hal. Montážní linka přece nemůže jet podle toho, jak se komu líbí, ječel jeden přes druhého. Zeptali jsme se proč.

Manažeři vychovaní v duchu Henryho Forda zastávají názor „dostaneš, co vidíš“. Oni tedy potřebují lidi vidět, jak pracují.

Opravdu si myslíme, že by zodpovědní dospělí, ať ti, které práce baví nebo nebaví, kteří jsou nebo nejsou loajální ke své firmě, nepřišli tak, jak slíbili? Opravdu by si novinář, který si bezpochyby uvědomuje význam denního tisku, klidně zašel do kina, nechal tiskařské stroje stát a čekal, až dostane pokyn pracovat dál? Skutečně by se lékařka, která roky studovala medicínu, jen v posteli otočila na druhý bok a pomyslela si, že si pacient měl dávat pozor, aby neměl tak vysoký cholesterol? Anebo že by herci, kteří si za své povolání vybrali divadlo, nechali diváky na holičkách? Že by řidič metra lhostejně pokrčil rameny, odvezl vnučku do školy autem a nechal 45 000 lidí stát na nástupišti, aby zoufale nakukovali do potemnělého tunelu v naději, že konečně zahlédnou vlak, který nepřijede? No tak, že by byl obrázek lidstva tak deprimující?

Kniha ke koupi zde - Sedmidenní víkend

Snimek obrazovky 2013-11-30 v 12.09.35