Zrušte skládky toxického odpadu!

Foto: fotosession

Představte si, že kamaráda, který vede jednu z velkých pražských PR agentur, si pravidelně najímají firmy na to, aby je zbavil přebytečných lidí. Za léta, co pracuji s manažery, jsem došel názoru, že je to nejobtížnější oblast jejich práce. Něco, čemu se většina vyhýbá jako čert kříži.

Proto se mnohé větší firmy snaží na tento rozšířený manažerský strach vyzrát po svém. Pro nechtěného člověka vytvoří nové místo nebo ho uklidí na nějaké méně důležité, kde nebude vadit a/nebo škodit. A tak se stane, že ne zcela schopný manažer marketingu se stomilionovým rozpočtem přejde na pozici interního komunikátora s rozpočtem sto tisíc korun nebo že ředitel regionu odejde řídit pobočku do bezvýznamné země (třeba do České republiky) anebo že pro problémového ředitele prodeje vytvoříme novou pozici s naleštěným názvem jako třeba „manažer kvality“.

Možná i vy tuto zcela běžnou strategii využíváte. Kamarád Aleš Sloupenský tomu trefně říká skládky toxického odpadu. Ty už ze své podstaty upouštějí jed do okolního prostředí – zejména do spodních vod. Neřešení takových skládek může časem otrávit celý tok řeky nebo celou oblast. Kromě toho skladování čehokoli stojí peníze – a v případě různých ředitelů jsou to peníze často nemalé.

Mám dojem, že nejobtížnější součástí manažerské práce je rozcházení se s lidmi. Proto mnohé větší firmy vytvářejí pro nechtěného člověka nové místo nebo ho uklízejí někam, kde nebude škodit. Vznikají tak nebezpečné skládky toxického odpadu.

A proto najděme odvahu a začněme mapovat, kde se u vás ve firmě skladuje toxický odpad. Najděme ho a snažme se ho nekompromisně zbavit. Dobrou zprávou může být, že demokracie ony skládky toxického odpadu už ze své podstaty nestrpí. Pokud mají lidé právo rozhodovat si o tom, co produkují, za kolik a jsou tak přímo finančně zainteresováni na výsledku, zpravidla se ptají, proč ten a ten člověk bere tolik a tolik a co firmě vlastně přináší. Pravěký kmen by pravděpodobně také vypudil člena, který se pouze veze, a ke kterému navíc ani nic necítí. A tak se demokracie zdá být přirozenou cestou, jak zodpovědnost za nepříjemné rozcházení přenést na celou firmu. To zní lákavě, ne?!