Odkryjte karty

Foto: taylorkoa22

Na čem myslíte, že stála autorita autority v dvacátém a dřívějších stoletích? Jak to, že žák poslouchal učitele, voják plukovníka, dítě rodiče, pacient lékaře, občan policistu a podřízený šéfa? Čím to, že dnes čeští učitelé volají po tzv. „statutu veřejného činitele“, aby mohli legálně trestat žáky? Jak to, že dnes slyšíme o tom, jak nezvládají děti, nebo o útocích pacientů na lékaře, občanů na policisty, problémech rodičů s dětmi nebo o tom, že si zaměstnanci vybírají své šéfy? Svět se zbláznil, nebo co? Co se to vůbec děje?

Není to tak těžké. Když se člověk trochu zamyslí, všimne si, že kromě cukru, biče a postavení měl šéf něco, co jsme my podřízení potřebovali. Informace! Měl informace a tím nás držel v šachu. Učitel tak mohl dělat chytrého, i když četl dvacet let staré přednášky. Lékař se mohl kdykoli tvářit důležitě, protože věděl. Stejně tak šéf se mohl tvářit tajemně, protože právě přišel z porady vedení, na které se probíraly supertajné strategické manévry.

Kdo má informace, má moc. Pokud nevěříte, otestujte si to.

Kdo má informace, má moc. Pokud nevěříte, otestujte si to. Na příští schůzce si v okamžiku, kdy se začnete bavit o něčem opravdu důležitém, vezměte slovo a řekněte, že o tomhle tématu není dobré se bavit, protože podobnou věc jste rozhodli už ráno na jiné schůzce a to rozhodnutí dramaticky ovlivní budoucnost. Po nějaké chvíli hrobového ticha řekněte, že o tom teď fakt není možné diskutovat. Je téměř jisté, že v té chvíli budete nejmocnějším člověkem v místnosti. Víte něco, co ostatní neví – alespoň si to myslí (zdroj: Maverick).

Jenomže! Nestihli jsme ani zestárnout a přes noc jsme se ocitli v Austrálii – všechno je vzhůru nohama. Internet a s ním další nové technologie se rozšířily rychleji než virus eboly, a každý tak dnes ťukne několikrát do klávesnice a má, co potřeboval. Obrazně se tak už dnes všichni procházíme po jedné nudistické pláži. A jestli jste nuda–pláž někdy zkusili, víte, že pokusy oblékat se do plavek či se halit do ručníku možná fungují, ale vyznívají přinejmenším trapně.

Prostě se to stalo. Nestihli jsme se ani pořádně vyspat a naši oblíbenou hru na schovávanou už s námi nikdo nechce hrát. A nejen že nechtějí. Ještě se na nás zlobí. Ať už pacient na lékaře, student na učitele nebo zaměstnanec na šéfa je často doslova „nasraný“ (promiňte mi to slovo, ale nenašel jsem výstižnější) za to, že před ním tají věci, které už stejně dávno ví.

Největší otázkou, zda odkrýt karty, je oblast mezd – kolik kdo bere. Má to zůstat tajné, nebo má jít o informaci, která je lidem k dispozici? Zkušenosti ukazují, že jakékoli tajení způsobuje nedůvěru. A bez důvěry nemůže být demokracie.

Možná si myslíte, že je třeba dál tajit. „Co když se to, co kuchtíme ve firmě, dozví konkurence?“ řeknete si možná. Ale když oni to stejně už dávno vědí! Zkuste si jedno malé cvičení, možná vám lépe dojde tragikomedie naší snahy nechávat si informace pro sebe. Sepište si všechno, co je u vás doma veřejné a co je tajné. A pokud nemáte úplně rozbité sebevědomí, poraněné ego nebo chronický strach, že po vás jde soused, toho rozdílu si nemůžete nevšimnout. Proč tedy v práci tajíme, co je doma veřejné? V čem je takový rozdíl? Proč tajit, kolik za co utrácíte, na čem vyděláváte či kolik kdo bere? Nebo nemáte čisté svědomí?

Největší otázku, zda odkrýt karty, či nikoliv, představuje oblast mezd. Kolik kdo bere. Má to zůstat tajné, nebo má jít o informaci, která je lidem k dispozici? Semco zpřístupnilo i tuto oblast a prohlašuje, že jakékoli tajení způsobuje nedůvěru. Bez důvěry nemůže nastat demokracie a bez demokracie nebude víc stavitelů katedrál.

Představte si, že podnikáte společně se čtyřmi dalšími společníky. Vše parádně funguje, o všem se otevřeně bavíte, až na jednu výjimku – kolik berou. Tvrdí, že je to tajné. Nechtějí se o to s vámi podělit. Přesně to děláme ve vztahu k zaměstnancům.

Odtajnění mezd má mezi lidmi z byznysu početné odpůrce. Nejčastější argument je to, že zaměstnanci tyto informace využijí v době, kdy se daří, jako důvod pro zvýšení vlastní mzdy a že se jich budou děsit v období, kdy se nedaří. Zdá se ovšem, že výhody tohoto přístupu daleko převyšují jeho nevýhody. Zkušenost ze Semca radí respektovat přání těch zaměstnanců, kteří nechtějí, aby zbytek firmy věděl o výši jejich mzdy. Informace by měla být k dispozici na požádání a firma by měla být připravena obhájit, proč utrácí právě tolik, kolik utrácí. Zajímavé zjištění bylo, že ti, kteří se za výši své mzdy styděli, dospěli k názoru, že jejich „práce tolik nestojí“. A postupem času zvýšili svůj přínos pro firmu, snížili mzdu nebo firmu opustili. Zajímavé, ne?

Možná opět pomůže cvičení, které jsme již použili v jiných revolucích. Představte si, že podnikáte společně se čtyřmi dalšími společníky. Vše parádně funguje, o všem se otevřeně bavíte, až na jednu výjimku – kolik berou. Tvrdí, že je to tajné. Nechtějí se o to s vámi podělit. A protože jiným se stará o firemní finance společník, nemáte ani možnost nahlédnout do finančních výkazů, z kterých by se to dalo vyčíst. Jaké to je? Budete jim důvěřovat? Co vaše nasazení a chuť do práce?